9 As 89/2024 — Nejvyšší správní soud

9 As 89/2024- 52 - text  9 As 89/2024 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: DEVĚTSIL JST, s. r. o., se sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, zast. doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2021, č. j. MZDR 10411/20213/OLZP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 10 Ad 13/2021175, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 10 Ad 13/2021175, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2021, č. j. MZDR 10411/20213/OLZP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 26 850 Kč k rukám zástupce žalobkyně doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D., advokáta se sídlem Malá 43/6, Plzeň, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Státní úřad pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2021, č. j. sukl32677/2021, shledal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 103 odst. 6 písm. g) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o léčivech“). Tohoto správního deliktu se dopustila tím, že a. jako provozovatel lékárny X na adrese X, v období od ledna 2014 do listopadu 2016 použila v rozporu s § 82 odst. 4 zákona o léčivech k distribuci dle § 5 odst. 5 tohoto zákona celkem 19 101 balení registrovaných léčivých přípravků v celkové hodnotě 12 787 353,58 Kč, které odebrala jako provozovatel lékárny pro potřeby své lékárny, a tato balení distribuovala zahraničním odběratelům, b. jako provozovatel lékárny X – odloučeného oddělení výdeje léčiv, na adrese X, v období od května 2015 do dubna 2017 použila v rozporu s § 82 odst. 4 zákona o léčivech k distribuci dle § 5 odst. 5 tohoto zákona celkem 16 482 balení registrovaných léčivých přípravků v celkové hodnotě 12 447 086,37 Kč, tato balení distribuovala ze skladu lékárny X – odloučeného oddělení výdeje léčiv – zahraničním odběratelům, v obou případech třem slovenským společnostem. SÚKL jí za spáchání správního deliktu uložil pokutu dle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech ve výši 9 000 000 Kč. Žalobkyně podala proti rozhodnutí SÚKL odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím uvedeným v záhlaví. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Neztotožnil se s námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí z důvodu, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není uvedeno, zda bylo jednání žalobkyně posouzeno jako pokračování ve správním deliktu nebo jako souběh správních deliktů. Výslovná zmínka o pokračování ve správním deliktu nebo souběhu správních deliktů není povinnou náležitostí výroku správního rozhodnutí. Ačkoliv výrok rozhodnutí SÚKL tuto informaci neobsahuje, dostatečně vymezuje jednání žalobkyně a jeho právní kvalifikaci, aby nedošlo k porušení zásad, které ve své judikatuře vymezil Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“). Ačkoliv žalobkyně upozorňuje, že SÚKL ve výrocích svých novějších rozhodnutí výslovně uvádí posouzení daného deliktu jako pokračování, nevyplývá z toho, že by správní orgány uznaly nepřezkoumatelnost nyní přezkoumávaného rozhodnutí SÚKL. Touto změnou praxe se pouze snaží vyhnout potenciálním problémům. Obecně postačí, vyplýváli posouzení správního deliktu jako pokračujícího deliktu nebo souběhu deliktů z odůvodnění správního rozhodnutí. V rozhodnutí žalovaného je uveden závěr, že žalobkyně spáchala správní delikt ve formě pokračování. Napadené rozhodnutí tak není vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Žalovaný mohl toto posouzení doplnit ve svém odůvodnění, jelikož dle judikatury může odvolací správní orgán odstranit vady odůvodnění prvostupňového rozhodnutí doplněním odůvodnění. [3] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nedostatečného prokázání jednotného záměru jako definičního znaku pokračování ve správním deliktu. Odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 Ad 19/202269, ve kterém uvedl, že žalobkyně je profesionálkou, na kterou lze klást vyšší požadavky ohledně znalosti zákonné úpravy. Žalobkyně distribuovala třem slovenským společnostem za dobu přesahující tři roky celkem 35 583 balení léčivých přípravků v celkové hodnotě 25 234 439,95 Kč. Těžko si lze představit, že by tyto léčivé přípravky dodávala v takovém množství třem společnostem pouze ad hoc, jak tvrdí. Žalobkyně si tedy musela být vědoma, že léčivé prostředky distribuuje do slovenských lékáren protiprávně. [4] Městský soud dále nesouhlasil s námitkou nedostatečného posouzení zániku odpovědnosti za správní delikt. První dílčí útok žalobkyně se odehrál dne 24. 1. 2014, poslední dílčí útok se odehrál dne 21. 4. 2017. Oba útoky se tedy odehrály před účinností zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“). V této době se analogicky aplikovala úprava zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho § 116, dle kterého je pokračování v trestném činu jedním jednáním, které je tvořeno souhrnem dílčích útoků. O skupině dílčích útoků týkajících se lékárny X v Českých Budějovicích se SÚKL dozvěděl dne 14. 12. 2016, kdy zahájil v této lékárně kontrolu. Správní řízení ohledně těchto dílčích útoků zahájil dne 24. 4. 2018. O skupině dílčích útoků týkajících se odloučeného oddělení výdeje léčiv v Ševětíně se SÚKL dozvěděl dne 10. 5. 2017 a správní řízení ohledně nich zahájil dne 20. 10. 2018. V obou případech tak SÚKL stihl zahájit správní řízení před uplynutím dvouleté prekluzivní lhůty dle § 109 odst. 3 zákona o léčivech. [5] Městský soud neshledal důvodnou námitku, že rozhodnutí SÚKL nedostatečně vymezilo skutek, jímž žalobkyně spáchala daný delikt. Ve výroku je uvedeno, že žalobkyně se správního deliktu dopustila jako provozovatel dvou konkrétních lékáren, dále je zde uvedeno, v jakém období distribuovala léčiva, jakým společnostem je distribuovala, kolik balení léčivých přípravků distribuovala a v jaké hodnotě, na základě jaké výdejky je distribuovala, kdy byla tato výdejka vystavena atd. Daný výrok je dostačující k vymezení skutku tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. [6] Městský soud též nesouhlasil s námitkou, že správní orgány měly do společného řízení zahrnout také správní delikty spáchané v období od 1. 12. 2014 do 18. 12. 2015 a od 29. 10. 2014 do 23. 12. 2015. Jednání žalobkyně projednávané v nynějším řízení je pokračováním ve správním deliktu, proto bylo dokonáno posledním dílčím útokem ke dni 21. 4. 2017, tedy ve smyslu § 88 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb. až po zahájení řízení vedeného pod sp. zn. Sukls162562/2016. Tyto správní delikty proto nelze spojit do společného řízení. [7] Žalobkyně dále namítala nesprávný výklad pojmu „jiná lékárna“ užívaného v zákoně o léčivech. NSS dospěl v rozsudku ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 52/2021144, k závěru, že možnost poskytnout léčivé přípravky jiné lékárně podle § 82 odst. 4 zákona o léčivech se vztahuje pouze na pohyby léčivých přípravků mezi lékárnami sídlícími na území ČR. Podle NSS je tak pod pojmem lékárna myšlena lékárna na území ČR, nikoliv v zahraničí. Žalobkyně se tedy nemohla dopustit správního deliktu dle § 103 odst. 10 písm. e) zákona o léčivech, jelikož ten míří na situace, kdy lékárna ve smyslu zákona o léčivech poskytne léčivý přípravek jiné lékárně ve smyslu tohoto zákona. Překážkou pro sankcionování žalobkyně není ani chybějící legální definice tohoto pojmu, jelikož soudním výkladem jej lze dostatečně objasnit. V daném případě proto nelze použít zásadu in dubio pro libertate. [8] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřiměřenosti uložené sankce. Žalobkyně sice předložila přehled z webových stránek SÚKL, z něhož vyplývá, že v letech 2020 a 2021 uložil jiným právnickým osobám za stejný delikt nižší pokuty, ačkoliv spáchaly i další přestupky, nicméně žalobkyně opomíjí, že počet spáchaných přestupků není jediným kritériem při ukládání výše trestu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětlil, že v případech, na které žalobkyně odkazuje, byly ukládány sankce za distribuci léčiv v mnohem menším rozsahu, než tomu bylo v případě žalobkyně. Není proto pravdou, že pokuta uložená žalobkyni neodpovídá rozhodovací praxi SÚKL. Žalobkyni byla sice již dříve v řízení vedeném pod sp. zn. Sukls162562/2016 uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč za stejný správní delikt páchaný v období od 1. 12. 2014 do 18. 12. 2015 a v období od 29. 10. 2014 do 23. 12. 2015, nicméně nejde o sankci natolik závažnou