1 Afs 334/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 334/2024- 58 - text  1 Afs 334/2024 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: Celní jednatelství Zelinka s. r. o., se sídlem K letišti 59, Praha 6, zastoupeného Mgr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem Týn 2, Praha 1, protižalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2024, č. j. 238705/202451000011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 9 Af 4/2024  61, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 9 Af 4/2024  61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl námitku žalobce proti rozhodnutí ze dne 12. 9. 2022; jím žalovaný vrátil žalobci clo ve výši 1 851 253 Kč a úrok z prodlení ve výši 111 576 Kč. Žalobce žádal o přiznání nároku na úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Požadovaný nárok však žalobci dle žalovaného nevznikl, a to s ohledem na § 66 zákona č. 242/2016 Sb., celního zákona, který uplatnění nároku na vyplacení úroku z nesprávně stanoveného cla vylučuje. [2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které tvrdil, že mu úrok v důsledku nezákonně vyměřeného a uhrazeného cla náleží, neboť jedinou účinnou hmotněprávní úpravou takového nároku je § 254 daňového řádu. Ustanovení § 66 celního zákona nelze ve věci aplikovat pro rozpor s přímo použitelným právním předpisem EU a judikaturou Soudního dvora EU, konkrétně rozsudkem ze dne 28. 4. 2022 ve spojených věcech C415/20, C419/20 a C427/20, Gräfendorfer Geflügel und Tiefkühlfeinkost (dále jen „rozsudek Soudního dvora ve věci Gräfendorfer“). [3] Městský soud žalobci nepřisvědčil a žalobu zamítl. Neshledal důvod odchýlit se od závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Afs 2019/2022  68, resp. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2022, č. j. 30 Af 35/2021  30. Poukázal přitom na právní úpravu vracení cla obsaženou v čl. 116 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013 číslo 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex Unie“). Podle odst. 6 tohoto článku platí, že pokud celní orgány vrátí clo, nejsou povinny platit úrok. Jedinou výjimkou je pozdní vykonání rozhodnutí o vrácení cla. Na tuto právní úpravu odkazuje celní zákon, který žádnou vlastní úpravu úroku z vráceného cla neobsahuje, pouze v § 66 vylučuje použití ustanovení daňového řádu o úroku z nesprávně stanoveného cla. Městský soud zdůraznil, že v souladu s § 3 odst. 1 celního zákona se na oblast cel uplatní daňový řád pouze podpůrně, neexistujeli zde vlastní regulace. Vzhledem k tomu, že celní předpisy obsahují odlišnou a komplexní úpravu pro placení úroku z neoprávněně vybrané částky, nelze na vracení cla daňový řád aplikovat. [4] Zároveň městský soud zdůraznil, že žalobce se může domoci náhrady škody jiným postupem, zejména podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Česká právní úprava tedy žalobci umožňuje domáhat se náhrady za nedostupnost nezákonně zadržovaných peněžních prostředků ve smyslu žalobcem odkazované judikatury Soudního dvora. II. Důvody kasační stížnosti [5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci není možné aplikovat § 66 celního zákona, a to pro rozpor s unijním právem. Z rozsudku Soudního dvora ve věci Gräfendorfer a stanoviska generální advokátky Tamary Ćapeta v této věci (oba dokumenty stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle citoval) totiž jednoznačně vyplývá, že zásady unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě, která by odepřela či nadměrně ztěžovala možnost domáhat se platby úroků ze cla, jež bylo uloženo v rozporu s unijním právem. Konkrétně z bodu 74 uvedeného rozsudku plyne povinnost členského státu přijmout podrobná pravidla pro výplatu úroků v případě vracení peněžních částek vybraných v rozporu s unijním právem. Podle stěžovatele je reflexí tohoto požadavku právě § 254 ve spojení s § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu. Dále pak stěžovatel citoval z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 1. 2017, věc C365/15 Wortmann KG Internationale Schuhproduktionen v. Hauptzollamt Bielefeld (dále jen „rozsudek Soudního dvora ve věci Wortmann“), stanoviska generálního advokáta Manuela Campos SánchezBordony v této věci, a z rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 6. 2023, věc C322/22 Dyrektor Izby Administracji Skarbowej we Wrocławiu. Městský soud dle stěžovatele opomenul skutečnost, že zásady stanovené unijní judikaturou jsou závazným pramenem práva EU. Tato právní úprava přitom členským státům přímo nařizuje povinnost vyplatit subjektům v postavení stěžovatele požadovaný úrok. Uvedený závazný právní názor však městský soud v napadeném rozsudku nereflektoval. [7] Pokud městský soud stěžovatele odkazuje na postup podle zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatel k tomu podotýká, že již v minulosti v jiných, skutkově totožných věcech Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“) zamítlo jeho žádosti o náhradu škody podle tohoto zákona odpovídající zákonnému úroku z prodlení za období od zaplacení nezákonně vyměřeného cla do jeho vrácení. Ministerstvo totiž vždy konstatovalo, že tvrzená škoda nemůže být v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, a to z rozličných důvodů. Ve sdělení ze dne 10. 11. 2023 ministerstvo uvedlo, že i přes existenci nezákonného rozhodnutí a vzniku škody stěžovateli nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nevzniká, neboť stěžovatel má nárok na úroky z nesprávně stanovené daně v souladu s § 254 daňového řádu. Tento názor potvrdilo ministerstvo i ve svém sdělení ze dne 14. 12. 2023, jež se týkalo opět skutkově totožné věci; z vyrozumění ministerstva ze dne 2. 8. 2023 přímo vyplývá, že tento názor sdílí rovněž jemu podřízené Generální ředitelství cel. Stěžovateli tak nezbylo, než v některých skutkově obdobných věcech uplatnit nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobou u civilního soudu. Pro ilustraci, jak je (není) tento postup v souladu s výše uvedenými pravidly stanovenými unijním právem, stěžovatel odkázal na vyjádření ministerstva ze dne 4. 10. 2024 k žalobě; dále přiložil výzvu k úhradě soudního poplatku v jiné skutkově obdobné věci, v níž byl stěžovateli při uplatnění náhrady škody ve výši 109 000 Kč vyměřen soudní poplatek ve výši 204 000 Kč. [8] Podle stěžovatele je možno v jeho věci přiměřeně vycházet i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2024, č. j. 3 Afs 194/2022  50 (viz body 51 až 54). V obdobné věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 1 Afs 58/2022 o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 9. 3. 2022, č. j. 14 Af 29/2022  29, došlo k zastavení řízení v důsledku zpětvzetí kasační stížnosti ze strany Generálního ředitelství cel a následnému přiznání a vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně celními orgány podle § 254 daňového řádu. Je zřejmé, že celní orgány postupují v případě odlišných subjektů od stěžovatele v souladu s přímo použitelnými předpisy EU a s unijní judikaturou, tedy úrok při vracení cla, které bylo neoprávnění vybráno, přiznávají. Celní orgány tak nerespektují § 8 odst. 2 daňového řádu, podle kterého správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. [9] S ohledem na evidentní nesoulad právních názorů napříč orgány veřejné moci týkající se výkladu unijního práva stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU v této věci předběžné otázky. III. Vyjádření žalovaného, repliky stěžovatele [10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost. Zopakoval, že v přiznání úroku z neoprávněného jednání správce cla (nesprávně stanoveného cla) mu brání § 66 celního zákona. Stěžovateli nelze přisvědčit, že na posuzovanou věc má přímý dopad rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 194/2022  60, neboť se zde jednalo o zcela jinou věc – řešila se otázka, zda daňovému subjektu náleží i tzv. úrok z úroku, který měl vzniknout tím, že správce daně prodléval se zaplacením (prvního) úroku z neoprávněného jednání správce daně. Pokud stěžovatel dovodil, že v návaznosti na zpětvzetí kasační stížnosti Gene