10 Ads 271/2024 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 271/2024- 35 - text  10 Ads 271/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobce: Ing. J. J., zastoupeného advokátkou JUDr. Ludmilou Pávkovou, Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2024, č. j. XA, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 29. 5. 2024, č. j. XB, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, čj. 19 Ad 16/202442 takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, čj. 19 Ad 16/202442, se ruší. II. Rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2024, č. j. XA, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 29. 5. 2024, č. j. XB, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 5 400 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ludmily Pávkové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Popis věci a průběh předchozího řízení [1] Podstatou nyní rozhodovaného případu je oprávněnost žádosti žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku za vychované dítě. Žalobce totiž tvrdil, že o svou dceru pečoval v největším rozsahu, nicméně správní orgány jeho názor nezastávaly. Právní otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud (dále též NSS) zabýval, je to, zda je pro přiznání výchovného nezbytné, aby u pečující osoby nastaly důvody ke kompenzaci např. z důvodu snížení příjmů nebo omezení kariérního růstu. [2] Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení totiž zamítla žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku za vychované dítě (výchovné) pro nesplnění podmínek dle článku II zákona č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 323/2021 Sb.). Následně žalovaná zamítla i námitky žalobce proti tomuto rozhodnutí a potvrdila je. [3] Žalobce podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl. Žalobce prý totiž neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že osobní péči a výchovu dcery zajišťoval ve větším rozsahu než jeho manželka. Městský soud uzavřel (bod 52), že jedním z podstatných indikátorů je „vymezení rozsahu časového období, po které neměla posuzovaná osoba v důsledku péče o dítě možnost profesního uplatnění, či po které byla možnost jejího pracovního uplatnění ve srovnání s ostatními pečujícími osobami zjevně snížena. Právě tato nevýhoda (nemožnost uplatnění, resp. horší uplatnění na trhu práce s dopady do výše příjmu pečující osoby), která zpravidla dopadala na osoby (ženy) pečující o dítě ve věku vyžadujícím celodenní péči, má být institutem výchovného kompenzována.“ [4] Mezi žalobcem a žalovanou je přitom nesporné, že manželka žalobce pečovala o dceru v největším rozsahu v období od narození dcery po celou dobu trvání mateřské a rodičovské dovolené, tj. od 16. 3. 1993 do 31. 12. 1996. Rovněž je nesporné, že žalobce o dceru v největším rozsahu pečoval od smrti matky jako vdovec až do nabytí zletilosti dcery, tj. od 20. 7. 2004 do 16. 3. 2011. Mezi účastníky tak zůstává sporným období od 1. 1. 1997 do 19. 7. 2004 (sporné období). 2. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované a replika stěžovatele [5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost s výslovným označením důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Jak se však podává z níže uvedeného, obsah kasační stížnosti směřuje rovněž ke kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož polemizuje se správností posouzení rozhodné právní otázky městským soudem. [6] Stěžovatel namítá vady řízení před žalovanou, když připomíná, že za účelem prokázání rozsahu péče o dceru ve sporném období v řízení před žalovanou předložil čestná prohlášení své dcery a své matky, v nichž obě potvrzují, že ve sporném období stěžovatel o dceru pečoval rovnoměrně s její matkou. Pokud by toto tvrzení bylo prokázáno, pak by rozsah jeho péče odpovídal 1/2 x 90 měsíců (sporné období) + 80 měsíců (výlučné období stěžovatele) = 125 měsíců z celkových 216 měsíců (18 let). Na výchovu ze strany matky by připadlo 91 měsíců. Výchova ze strany stěžovatele by tak představovala cca 58 %, matčina výchova cca 42 %. V největším rozsahu by se na výchově podílel stěžovatel, a náleželo by mu tak výchovné. Žalovaná se však k čestným prohlášením nijak nevyjádřila a založila tak vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. [7] Správní orgány při hodnocení důkazů postupují podle zásady volného hodnocení důkazů. V každém případě však mají povinnost hodnotit všechny důkazy, příp. vyložit, proč je nepokládají za relevantní či věrohodné. Žalovaná stěžovatelem předložené důkazy v podobě čestných prohlášení zcela opomněla vypořádat. Opomenuté důkazy přitom zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05), která je důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu. Důkazy, jimiž se správní orgán vůbec nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (viz také rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 16/201224, bod 15). Dle názoru stěžovatele měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit už jen z důvodu opomenutých důkazů. [8] Městský soud opomenutí důkazů ze strany žalované posoudil jako vadu „napadeného rozhodnutí, která by mohla mít vliv na jeho zákonnost (či přímo na přezkoumatelnost)“ (bod 59 odůvodnění rozsudku). Ke zrušení rozhodnutí žalované však městský soud nepřistoupil, neboť považoval „za formalistické, aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované s pokynem, aby se k čestným prohlášením vyjádřila, když je ze spisu zcela zřejmé, že na výsledku posouzení nemohou nic změnit“ (bod 55). Předložená čestná prohlášení totiž městský soud považoval za příliš obecná a nekonkrétní ve vztahu k tomu, v jakém rozsahu o dceru oba rodiče pečovali. [9] Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí. Podle čestných prohlášení totiž pečovali stěžovatel a matka o dceru ve sporném období rovnoměrně. Evidence dob pojištění by naproti tomu mohla nasvědčovat spíše většímu rozsahu péče matky. Evidence dob pojištění však přímo nevypovídá o zjišťované skutečnosti, tj. o rozsahu péče o dítě. Jedná se pouze o nepřímý důkaz, který bez dalšího nevylučuje závěr, že o dítě pečovali stěžovatel i matka rovnoměrně. Ohledně konkrétního rozsahu péče obou rodičů proto panovaly pochybnosti. Čestná prohlášení jsou na rozdíl od evidence dob pojištění přímým důkazem o rozsahu péče o dceru, protože mají přímý vztah k dokazované skutečnosti, tj. k rozsahu péče, která byla rovnoměrná. Správní orgán je proto nemohl zcela opominout a přihlédnout pouze k evidenci dob pojištění jako nepřímému důkazu. [10] Mělali žalovaná pochybnosti o věrohodnosti čestných prohlášení (např. proto, že v nich nebylo přesně specifikováno, v čem konkrétně rovnoměrná péče spočívala), bylo její povinností obstarat v souladu s § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu dostatečný podklad pro rozhodnutí, tedy předvolat osoby, které čestná prohlášení sepsaly, k podání svědecké výpovědi (viz bod 24 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, čj. 58 Ad 7/202420). Rozsah péče o dítě, ke které mělo docházet před více než 20 lety (ve sporném období od 1. 1. 1997 do 19. 7. 2004), se však dokazuje obtížně. Rodiče, kteří pečují o dítě, si obvykle žádné písemné záznamy o tom, kdo co dělal a v jakém rozsahu, nevedou. Jediným důkazním prostředkem, který se zde nabízel, byl výslech svědků. Protože žalovaná dané osoby nepředvolala k podání svědecké výpovědi (viz bod 28 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, čj. 30 Ad 8/202350; či bod 26 právě cit. rozsudku Krajského soudu v Praze) a ani neuvedla, proč tak neučinila, porušila zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem (§ 3 a § 50 odst. 2 správního řádu) takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a proto měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit. Městský soud pak nepřípustně nahradil dokazování vlastními úvahami, které nemají oporu ve spise, a žalobu zamítl. [11] Stěžovatel zdůrazňuje, že byl osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ). Jeho činnost přitom spočívala ve správě nemovitostí, tedy v zajišťování chodu spravovaných domů s možností si uspořádat časový rozvrh. Kancelář měl stěžovatel navíc jen o ulici vzdálenou od bydliště. To, že samostatnou výdělečnou činnost nepřerušil, proto nevypovídá nic o tom, v jakém rozsahu a v jakém časovém rámci pracoval a v jakém rozsahu pečoval o dceru. [12] K argumentu městského soudu, že nikdy nepřerušil výkon samostatné výdělečné činnosti, stěžovatel poukazuje i na to, že ve sporném období živnostenský zákon neupravoval institut přerušení živn