2 Afs 199/2021 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 199/2021- 77 - text  2 Afs 199/2021 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Evy Šonkové a Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: THE TOWER COMMERCE s. r. o., se sídlem Na Folimance 2155/15, Praha 2, zast. Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem U Kanálky 1359/4, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2020, č. j. 46721/20/510041451711647, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2021, č. j. 11 Af 3/202127, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Spor se vede o to, zda mělo být žalobkyni prominuto daňové penále a zda se daňový orgán měl zabývat prominutím penále ex officio. [2] Žalobkyně podala dne 12. 4. 2019 žádost o prominutí penále. Dne 16. 6. 2020 vydal správce daně rozhodnutí č. j. 4545183/20/200152525105867 o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o prominutí penále, neboť žádost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem. Žalobkyně se proti rozhodnutí o zastavení řízení odvolala. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně o zastavení řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“). [3] Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Zdůraznil, že předmětem soudního přezkumu je v této věci rozhodnutí žalovaného o odvolání proti procesnímu rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu zmeškání lhůty pro podání žádosti. [4] Městský soud potvrdil, že žalobkyně nesplnila jednu z formálních podmínek zákonem kladených na žádost o prominutí penále, neboť žádost podala až po uplynutí lhůty tří měsíců od právní moci dodatečného platebního výměru [§ 259a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“)]. Správce daně správně zastavil řízení o opožděné žádosti dle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. [5] Dále soud uvedl, že není relevantní ani argumentace žalobkyně, že penále je nepřiměřeným zásahem do jejích základních práv. Zásah do vlastnického práva žalobkyně je v souladu s ústavním pořádkem. Případ žalobkyně nebyl natolik specifickým, aby opravňoval postup soudu contra legem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 5 As 154/201662). [6] Situaci žalobkyně neshledal vyústěním souhry mimořádných událostí, ale důsledkem její pasivity. Poukázal na to, že za obchodní vedení společnosti (žalobkyně) je zodpovědný jednatel, stejně tak za řádné vedení účetnictví (§ 195 odst. 1 a § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Pokud žalobkyně pověřila externí osobu správou svých záležitostí (v tomto případě účetnictví), nezbavuje se tím odpovědnosti za její řádné vedení. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). [8] Má za to, že daňové penále neměla hradit. Podle § 251 odst. 4 daňového řádu se penále neplatí v případě, že došlo k doměření daně na základě dodatečného platebního výměru. Její situace je specifická tím, že podala dodatečné daňové přiznání až po vydání platebního výměru. Takový postup však byl jedinou zákonnou cestou, jak napravit vzniklý stav, kdy jí byla správcem daně doměřena vysoká daň, ačkoliv ve skutečnosti takovou daňovou povinnost neměla. [9] Nesouhlasí také s názorem městského soudu, že penále nelze prominout z moci úřední, protože § 259a daňového řádu (prominutí penále) není speciálním ustanovením k § 259 daňového řádu (řízení o prominutí daně nebo příslušenství daně). Pokud by zákonodárce chtěl vyloučit aplikaci § 259 daňového řádu i na penále, učinil by tak výslovně. [10] Stěžovatelka namítá, že zákon nepočítá se situacemi, kdy se po právní moci výměru na základě dodatečného přiznání ukáže, že daňová povinnost zde nikdy nebyla. Pro tyto případy slouží institut prominutí daně či jejího příslušenství. [11] Dále namítá, že situace, kdy je nucena uhradit penále z daně, k jejímuž zaplacení není povinna, tedy z daňové povinnosti, která byla zrušena, je zcela nelogická, jdoucí proti liteře i smyslu zákona, a je navíc nepřiměřeně tvrdá. Penále je ve výrazném nepoměru k výši částky změněné daňové povinnosti. [12] Stěžovatelka namítá, že za své pochybení byla dostatečně potrestána tím, že musela uhradit náklady na exekuční řízení, a tím, že jí byly doměřeny pokuty za pozdní dodání dokumentace apod. Stěžovatelce se jeví výsledek věci jako protiústavní, neboť zasahuje do jejího práva na majetek a je v rozporu se zásadami přiměřenosti a zdrženlivosti výkonu státní moci a správního trestání jakožto základními zásadami právního státu. [13] V souvislosti s tím stěžovatelka také namítá, že se městský soud nezabýval argumentací uvedenou v bodech 10 a 11 hlavy VI. kasační stížnosti (mezera v zákoně; specifický případ žalobkyně; uhrazení penále z daňové povinnosti, která byla zrušena aj.). Městský soud podle ní též opomenul argumentaci ustanovením § 251 odst. 4 daňového řádu, podle které jí neměla vzniknout povinnost hradit penále. [14] Stěžovatelka dále popisuje specifickou situaci, která vedla k doměření daně ve vysoké částce a ke vzniku penále. Opakuje, že vedení účetnictví stěžovatelce zajišťovala konkrétní fyzická osoba. Ta ji bohužel neinformovala o nesrovnalostech a problémech s účetnictvím. Například blanketní podání sepsala sama tato fyzická osoba bez vědomí daňového subjektu. O situaci se dozvěděl jednatel stěžovatelky až v momentě nařízené exekuce. Stěžovatelka se následně dozvěděla, že už v roce 2016 fyzická osoba zajišťující účetnictví podstoupila několik operací na odstranění zhoubného nádoru, v důsledku čehož jí vyvstaly další zdravotní komplikace, takže nebyla schopna zajistit řádné vedení účetnictví. [15] Stěžovatelka si nebyla vědoma toho, že byla vyzvána k podání dodatečných přiznání, že došlo k vydání platebních výměrů, že odvolání bylo podáno pouze v blanketní formě a že odvolací řízení byla zastavena a marně uplynula lhůta pro podání opravných prostředků. [16] Stěžovatelka s městským soudem nesouhlasí ani v závěrech týkajících se odpovědnosti za vedení účetnictví. V praxi nelze kontrolovat vše, takže při podnikání je potřeba se spolehnout na zaměstnance a externisty. Upozorňuje, že situaci způsobil závažný nepříznivý stav externisty. [17] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že předmětem soudního přezkumu v dané věci může být pouze posouzení splnění procesních podmínek pro zastavení řízení. Daňové orgány nepochybily tím, že se nezabývaly věcnou stránkou žádosti. [18] Žalovaný se vyjádřil i k stěžovatelkou namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Nesouhlasí s tím, že se soud nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. Výrok i odůvodnění předmětného rozsudku jsou srozumitelné, lze z nich zjistit, jak soud postupoval, kdo je účastník řízení, jak soud rozhodl atd. Skutečnost, že se městský soud vyjádřil stručně k některým námitkám, je dána tím, že předmětem odvolání bylo procesní rozhodnutí o zastavení věci. [19] Podle žalovaného se sice stěžovatelka ohrazuje proti stručné argumentaci soudu k vedení účetnictví externí osobou, ale sama neuvádí nic, v čem by mohla být spatřena nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. [20] K pochybnostem ohledně externího účetního žalovaný podotýká, že ani zde stěžovatelka nenamítá nic konkrétního, co by mělo vést k nezákonnosti napadeného rozsudku. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [22] Kasační stížnost není důvodná (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). [23] Nejvyšší správní soud nejprve kasační stížnost stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 20. 1. 2023, č. j. 2 Afs 199/202130. To zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 623/23. Jím zavázal kasační soud vypořádat námitky v části VII. kasační stížnosti. [24] Stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Námitka není důvodná. [25] Napadený rozsudek je přezkoumatelný. Je srozumitelný, opřený o skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl soud veden při svém rozhodování. Soud se vyjádřil ke vzneseným námitkám a neopomenul ani zhodnotit argumentaci stěžovatelky ustanovením § 251 odst. 4 daňového řádu. Uvedl, že námitky z velké části nesouvisely s předmětem řízení. [26] Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o prominutí pe