2 As 37/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 37/2025- 46 - text  2 As 37/2025 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Karla Šimky a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: MUDr. M. H., zast. JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2022, č. j. 138424/2022/KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2025, č. j. 41 A 15/202374, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Jesenice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 18. 1. 2017, č. j. MěÚJ/00734/2017/Pou. Stavební úřad jím žalobkyni nařídil odstranit stavbu zahradního domku (doplňková stavba k rodinnému domu č. p. X) o rozměrech 2,50 x 3,80 m, zastřešeného sedlovou střechou, umístěného ve vzdálenosti 1,50 m od hranice s pozemkem parc. č. YA v k. ú. V. u P. a 1,60 m od hranice s pozemkem parc. č. YB v k. ú. V. u P. (dále jen „stavba“). [2] Jednalo se v pořadí o druhé rozhodnutí žalovaného ve věci odstranění této stavby. Proti prvnímu rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, která byla projednána u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A 160/2017. V tomto řízení krajský soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 46 A 160/201742, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku č. j. 46 A 160/201742 byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2021, č. j. 5 As 48/202028, jenž potvrdil zrušovací důvod formulovaný krajským soudem. [3] V druhém (nyní žalobou napadeném) rozhodnutí žalovaný setrval na názoru, že byly splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Důvodem pro nařízení odstranění stavby měla být skutečnost, že v době umístění stavby sice stavba nepotřebovala stavební povolení, bylo však nezbytné ji ohlásit. Stavební úřad nedohledal, že by žalobkyně stavbu ohlásila, a žalobkyně ohlášení stavby v řízení neprokázala. Stavební úřad proto nařídil stavbu odstranit. [4] Žalobkyně namítala, že správní orgány nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, pokud při zjišťování doby vzniku stavby vycházely pouze z leteckých snímků a tvrzení žalobkyně. Nebylo tak postaveno na jisto, kdy stavba vznikla. [5] Dále namítala, že stavební úřad použil v řízení nesprávná ustanovení stavebního zákona, neboť ohlášení podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), nelze považovat za rozhodnutí, opatření či jiný nahrazující úkon ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Nemělo tak být nařízeno její odstranění, neboť bylo prokázáno, že stavba byla postavena v souladu se zákonem. [6] Správní orgány podle žalobkyně bez pochybností neprokázaly, že žalobkyně stavbu neohlásila stavebnímu úřadu. Nelze vycházet pouze z toho, že ohlášení nebylo nalezeno v archivu nebo že nejsou záznamy v podacím deníku. [7] Žalobkyně dále namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí pro procesní vadu, protože stavební úřad před vydáním prvostupňového rozhodnutí žalobkyni řádně nepoučil o tom, že ukončil proces shromažďování podkladů, nepoučil ji o právu seznámit se s podklady a o právu učinit návrhy na doplnění dokazování. Další procesní pochybení představoval postup stavebního úřadu, kterým odmítl provést místní šetření za účelem zjištění a zohlednění místních poměrů. [8] Žalobkyně dále namítala porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře. Při realizaci stavby byla v dobré víře, že je stavba oprávněná. Stavba podle žalobkyně ani není v rozporu s územně plánovací dokumentací účinnou ke dni vydání rozhodnutí stavebního úřadu, konkrétně s požadavky na dodržení koeficientu zastavěnosti, neboť ten se zohledňuje pouze u staveb hlavních, nikoliv vedlejších. [9] Konečně žalobkyně poukazovala na nepřiměřenost rozhodnutí o odstranění stavby. Stavba stála na pozemku více než 10 let bez námitek sousedů. Neomezuje práva třetích osob. Odstraněním by došlo k zásahu do práv žalobkyně a nikoho jiného. Touto námitkou se žalovaný vůbec nezabýval. [10] Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu zamítl. [11] K námitce porušení práva seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), soud uvedl, že skutečně došlo k formálnímu pochybení. Tato procesní vada však neměla zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně se totiž seznámila se všemi podklady pro vydání rozhodnutí ještě před podáním odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, a měla tak možnost reagovat na doplnění spisu o email Obecního úřadu Vestec, ve kterém jeho tajemnice uvedla, že obecní úřad v archivu disponuje spisem ke stavbě rodinného domu a studny, nikoliv k ohlášce (ohlášení) zahradního domku. [12] Krajský soud také shledal, že správní orgány nepochybily, pokud při zjišťování toho, kdy stavba vznikla, vycházely z tvrzení žalobkyně, že stavbu realizovala na podzim 2005, což ověřily náhledem na letecké snímky. Zjistily přitom, že na snímcích z roku 2004 se stavba nenachází, kdežto na snímcích z roku 2006 lze již stavbu seznat. Takový postup považoval za dostatečný. Krajský soud tento postup neshledal ani v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2021, č. j. 5 As 48/202028. [13] Ve vztahu k důkaznímu břemenu ohledně splnění podmínek pro nařízení odstranění stavby krajský soud uvedl, že mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že ke stavbě bylo v době jejího umístění nezbytné ohlášení stavebnímu úřadu. Podle krajského soudu přitom stavební úřad dostatečně prokázal, že k ohlášení stavby nedošlo. Stavební úřad nejenže dal žalobkyni možnost prokázat, že stavbu ohlásila, ale obrátil se i na Obecní úřad V., tj. správní orgán, v jehož katastrálním území byla stavba provedena, aby zjistil, zda ohlášení stavby eviduje v archivu. Obecní úřad V. (opakovaně) sdělil, že ohlášení stavby v archivu není, byť disponuje dokumentací ke stavbě rodinného domu a ke studni. [14] Nedůvodnou krajský soud shledal i námitku žalobkyně, že ohlášení podle zákona č. 50/1976 Sb. nelze považovat za rozhodnutí, opatření či jiný nahrazující úkon podle stavebního zákona, a proto nemělo být postupováno podle § 129 odst. 2 ve spojení s § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ale podle § 129 odst. 4 ve spojení s § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Podle zákona č. 50/1976 Sb. totiž mělo ohlášení stavby nahrazovat stavební povolení. Pokud tedy stavba nebyla ohlášena, pak se jedná o stavbu, která byla ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona provedena bez úkonu nahrazujícího rozhodnutí vyžadované stavebním zákonem. [15] Důvodná podle krajského soudu nebyla ani námitka žalobkyně, že stavba není v rozporu s územně plánovací dokumentací, že v době umístění stavby bylo běžné umisťovat stavbu na hranici pozemků, a že je tudíž rozhodnutí stavebního úřadu nepřiměřené. Krajský soud uvedl, že žalobkyní namítané skutečnosti by mohly mít vliv v případném řízení o dodatečném povolení stavby – k zahájení tohoto řízení však žalobkyně ani přes výzvu stavebního úřadu návrh nepodala. K naplnění podmínek pro odstranění stavby byla podstatná pouze jediná skutečnost, a sice že žalobkyně měla povinnost stavbu ohlásit, a neučinila tak. [16] Konečně krajský soud nevyhověl ani námitce, že žalovaný v jiném řízení před krajským soudem uvedl, že není neobvyklé, že se u starších staveb nedochovají doklady. Zaprvé se v citované věci mělo jednat o odstranění přístavby chaty, která byla realizována v 80. a 90. letech 20. století (vlastní chata byla realizována v 60. letech 20. století). Jednalo se tak o podstatně starší období. Zadruhé pak v nyní projednávané věci existovaly indicie, že absence ohlášení není dána pouhým nedochováním dokladů, neboť stavební úřad disponoval doklady o stavbě rodinného domu a studny žalobkyně, zatímco ohlášením stavby zahradního domku nikoliv, což podporuje závěr, že stavba nebyla řádně ohlášena. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [17] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), požaduje jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení krajskému soudu. [18] Stěžovatelka namítá vnitřní rozpor a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť soud tvrdí, že stavba musela splnit odstupové vzdálenosti, jinak