2 As 48/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 48/2025- 90 - text  2 As 48/2025 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: FIXNET s.r.o., se sídlem Pravdova 1274, Sušice, zast. Mgr. Jiřím Chejnem, advokátem, se sídlem K Vinici 987, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Zemědělské zásobování a nákup Strakonice a.s., se sídlem Radošovice 83, zast. Mgr. Luďkem Vránou, advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2024, č. j. PKRR/7608/24, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2025, č. j. 57 A 5/2025139, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2025, č. j. 57 A 5/2025139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně je poskytovatelem služeb elektronických komunikací. Žalobkyně podala Městskému úřadu Sušice (dále jen „vyvlastňovací úřad“) žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení, v níž navrhla, aby vyvlastňovací úřad omezil vlastnické právo osoby zúčastněné na řízení k pozemku st. parc. č. 2087 v k. ú. Sušice nad Otavou, jehož součástí je stavba sila, a to zřízením věcného břemene (služebnosti), které by žalobkyni opravňovalo v určených prostorách sila zřizovat, provozovat, vykonávat údržbu, opravy a modernizovat zařízení pro provoz veřejné komunikační sítě. [2] Vyvlastňovací úřad žádost žalobkyně zamítl. Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný a rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Krajský soud rozhodnutí žalovaného a vyvlastňovacího úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Krajský soud dospěl k závěru, že na zřízení služebnosti je veřejný zájem. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), totiž v takových případech stanoví nevyvratitelnou domněnku existence veřejného zájmu na vyvlastnění. Existenci veřejného zájmu nepopřely ani správní orgány. Na správních orgánech tedy bylo, aby tento veřejný zájem poměřily s právem osoby zúčastněné na řízení. Vyvlastňovací úřad dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala převahu veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv osoby zúčastněné na řízení. Ve skutečnosti však test proporcionality neprovedl. Vyvlastňovací úřad neučinil skutkový závěr o konkrétních obtížích, které mohly osobě zúčastněné na řízení zřízením služebnosti vzniknout. [5] Ani žalovaný tuto vadu rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nenapravil. Spis neobsahuje podklady, z nichž by bylo možné dovodit, že v daném území zajišťuje veřejnou komunikační síť několik dalších provozovatelů, jak žalovaný argumentuje. Není zřejmé, o jaké území či sítě jde ani o kolika dalších provozovatelích žalovaný hovoří. Přezkoumatelný není ani závěr žalovaného, že vyvlastnění nemá sloužit k realizaci optimálního řešení. Žalovaný totiž neidentifikoval, jaké další řešení připadá v úvahu. Optimálnost řešení navíc není z hlediska § 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), relevantní. [6] Správní orgány dále dospěly k závěru, že rozhodnutím o vyvlastnění by byla porušena zásada subsidiarity vyvlastnění podle § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. I tento závěr správních orgánů je však nepřezkoumatelný. Zásada subsidiarity totiž není naplněna, pokud mohl vyvlastnitel získat práva, která žádá v návrhu na vyvlastnění, jiným způsobem. Důvody, které správní orgány uvedly, se však týkají jiného způsobu řešení účelu vyvlastnění. Jejich argumenty se tak zcela míjí s § 3 odst. 1 větou druhou zákona o vyvlastnění. Zjištění správních orgánů navíc byla zcela nekonkrétní či bez opory ve správním spisu, aby je bylo možné použít pro provedení testu proporcionality. [7] Vyvlastňovací úřad použil v této věci zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákon“). V oznámení o vyvlastnění uvedl, že se jedná o stavbu energetické infrastruktury dle § 1 odst. 4 liniového zákona, a během celého řízení se na liniový zákon opakovaně odkazoval. Žalovaný rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu potvrdil, tudíž aproboval i jeho názor, že se liniový zákon použije. Vyvlastňovací úřad však přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč se na věc liniový zákon vztahuje. Důvody a rozsah aplikace liniového zákona nelze zjistit, a tudíž nelze tento závěr ani přezkoumat. Případné nesprávné užití však mohlo zkrátit práva žalobkyně, především práva procesní. Krajskému soudu postačuje již jen to, že by aplikací liniového zákona došlo ke zkrácení lhůty k podání správní žaloby na polovinu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [8] Proti rozsudku krajského soudu podala osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [9] Podle stěžovatelky není závěr správních orgánů, že žalobkyně neprokázala převahu nad zachováním dosavadních práv stěžovatelky, nepřezkoumatelný. I v případě, kdy je existence veřejného zájmu presumována zákonem, musí vyvlastnitel tvrdit a prokázat převahu veřejného zájmu. Proto nemůže být správný závěr krajského soudu, že vyvlastňovací úřad musí poměřit veřejný a soukromý záměr bez ohledu na procesní aktivitu žalobkyně. S ohledem na přísnou koncentraci řízení neobstojí ani závěr, že pokud by vyvlastňovací úřad mohl na základě námitek stěžovatelky zjistit, že v žádosti o vyvlastnění chybí rozhodné skutečnosti pro poměření soukromého a veřejného zájmu, měl žalobkyni vyzvat k jejich doplnění. Vyvlastňovaný je již zahájením řízení o vyvlastnění omezen v nakládání s nemovitou věcí, a proto je třeba v řízení o vyvlastnění co nejrychleji rozhodnout. K tomu slouží právě přísná koncentrace řízení. Bylo na žalobkyni, aby žádost obsahovala všechny náležitosti a byly k ní připojeny zákonem stanovené dokumenty. Pokud stěžovatelka tvrzení žalobkyně svými námitkami dostatečně zpochybní, nemůže být daná podmínka pro vyvlastnění prokázána. [10] Žalobkyně se ve své žádosti o vyvlastnění vůbec nezabývala tím, že v dané lokalitě poskytují službu veřejné komunikační sítě i jiné subjekty, které svá zařízení v jejím sile nemají. To vyvrací tvrzení žalobkyně, že silo představuje klíčový a nenahraditelný bod veřejné komunikační sítě. Je přitom zjevné, že veřejný zájem na omezení vlastnického práva může jen stěží převážit tam, kde je možné účelu vyvlastnění dosáhnout jiným, byť pro žalobkyni nikoliv optimálním, způsobem. [11] Vyvlastňovací úřad se zabýval posouzením převahy veřejného zájmu. Posouzení však mohl učinit pouze v rámci žádosti o vyvlastnění. Test proporcionality se odvíjí také od okolností tvrzených a prokázaných vyvlastnitelem. Není povinností správních orgánů zjišťovat skutečnosti umožňující porovnat veřejný a soukromý zájem nad rámec toho, co uvede vyvlastnitel ve své žádosti, jak se domnívá krajský soud. Neobstojí ani závěr krajského soudu, že správní orgány musely mít za prokázané, že neexistuje žádné konkrétní alternativní řešení. Postačí, pokud nemají na základě žádosti o vyvlastnění a námitek za prokázané, že žalobkyní navrhované řešení je jediné možné. To vyplývá i z § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění. [12] Žalobkyně odůvodnila převahu veřejného zájmu pouze nepodloženým (stěžovatelka silo využívá minimálně) a nepravdivým tvrzením (bez umístění telekomunikačního zařízení v sile nelze danou lokalitu komunikační sítí pokrýt). Její argumentace byla navíc odůvodněna pouze obecně. Proto obstojí závěr správních orgánů, že žalobkyně neprokázala převahu veřejného zájmu. Tento závěr není nepřezkoumatelný. Správní orgány se vypořádaly s důvody zamítnutí žádosti srozumitelně a zcela dostatečně. Správnost tohoto závěru lze přezkoumat jejím porovnáním s obsahem žádosti žalobkyně o vyvlastnění a písemnými námitkami stěžovatelky. [13] Krajský soud nesprávně přičítá vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti zamítnutí žádosti pro nesplnění subsidiarity vyvlastnění podle § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění vyvlastňovacímu úřadu. K tomuto závěru totiž dospěl až žalovaný. Na tomto základě tedy nebyl důvod rušit rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. [14] Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu není založeno na žádném ustanovení liniového zákona. Vyvlastňovací úřad podle liniového zákona nepostupoval, byť jej ve svých písemnostech zmiňuje. K žádnému zkrácení práv žalobkyně proto nedošlo. Nejde tedy o vadu, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. [15] Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Krajský soud dospěl ke správnému závě