21 Afs 2/2025 — Nejvyšší správní soud

21 Afs 2/2025- 41 - text  21 Afs 2/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně medirent s.r.o., v likvidaci, se sídlem Praha 4, Jurkovičova 962/16, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Hradec Králové, Malé náměstí 124, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 10 Af 24/2023  45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 19. 4. 2023, č. j. 3225844/23/201152522107783, zamítl odvolání žalobkyně proti jím vydanému dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2018 ze dne 12. 4. 2022, č. j. 3036899/22/201152522107783 (dále jen „dodatečný platební výměr“), a odvolací řízení zastavil, jelikož žalobkyně podala odvolání opožděně. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2023, č. j. 34895/23/520011432711778, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zastavení řízení a toto rozhodnutí potvrdil. [2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. [3] Městský soud předně konstatoval, že rozsah přezkumu je omezen pouze na otázku včasnosti odvolání, nikoli na věcnou správnost stanovení daně. Klíčovým bodem bylo posouzení, zda měly být písemnosti (výzva k podání dodatečného daňového přiznání a dodatečný platební výměr) doručovány zmocněnkyni žalobkyně, či přímo žalobkyni. Městský soud dospěl k závěru, že plná moc udělená Ing. J. F. byla speciální a vztahovala se výhradně na zpracování a podání řádného daňového přiznání za rok 2018, nikoli na doměřovací řízení. Dodatečný platební výměr proto správce daně doručil správně přímo žalobkyni, a to do její datové schránky fikcí dne 22. 4. 2022. Lhůta pro podání odvolání uplynula dne 23. 5. 2022, a odvolání podané dne 24. 3. 2023 bylo proto opožděné. [4] Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že doručení bylo provedeno správně, a to i přes tvrzení žalobkyně o jejím nefunkčním vnitřním uspořádání. Uvedl, že absence jednatele či přístupových údajů do datové schránky je soukromoprávní otázkou, která jde k tíži daňového subjektu. Žalobkyně neprokázala, že by tento stav nezavinila, a tudíž nebyly splněny podmínky pro neúčinnost doručení. Vzhledem k tomu, že opožděnost odvolání byla prokázána, správce daně postupoval správně, zamítlli odvolání a řízení zastavil dle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. [5] Žalobkyně, dále jen „stěžovatelka“ napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatelka brojí proti napadenému rozsudku ze tří důvodů: (1) nesprávné právní posouzení rozsahu plné moci udělené Ing. J. F., (2) nesprávné právní posouzení důsledků vadného doručení výzvy k podání řádného daňového přiznání a (3) nezohlednění absence statutárního orgánu oprávněného přistupovat do datové schránky. [7] K prvnímu důvodu stěžovatelka namítá, že plná moc byla udělena k průběžnému zastupování právnické osoby, nikoli k jednorázovému úkonu, a že správce daně měl respektovat účel a smysl zastoupení. Výzva k podání řádného daňového přiznání byla doručena přímo žalobkyni, zmocněná daňová poradkyně o ní nebyla vyrozuměna, což znemožnilo včasné podání daňového tvrzení. Správce daně následně komunikoval s daňovou poradkyní, což podle stěžovatelky svědčí o tom, že existenci jejího zmocnění uznával. Měl proto postupovat podle § 28 odst. 2 daňového řádu a vyzvat stěžovatelku k odstranění nedostatků plné moci. [8] K druhému důvodu stěžovatelka uvádí, že neobstojí závěr městského soudu, podle kterého vada doručení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatelka neměla objektivní možnost se s výzvou k podání řádného daňového přiznání seznámit, protože nikdo neměl přístup do datové schránky. V důsledku toho nemohla reagovat na výzvu správce daně a předejít nutnosti podání dodatečného daňového přiznání. [9] Konečně stěžovatelka namítá, že v rozhodném období neměla statutární orgán, a správce daně jí měl proto podle § 26 odst. 1 písm. b) daňového řádu ustanovit zástupce, neboť zde nebyla osoba způsobilá jednat jménem společnosti. [10] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje s právními závěry městského soudu a odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, své vyjádření k žalobě a jeho doplnění. Uvádí, že kasační stížnost v části pouze opakuje žalobní námitky bez konkrétní polemiky se závěry soudu, a neměla by proto být v této části projednána ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. K otázce rozsahu plné moci Ing. F. žalovaný uvádí, že byla udělena výhradně ke zpracování a podání řádného daňového přiznání za rok 2018, nikoli k zastupování v doměřovacím řízení. Výklad jejího obsahu stěžovatelkou je nepřiměřeně extenzivní. Výzva k podání dodatečného daňového přiznání i dodatečný platební výměr byly proto správně doručeny přímo stěžovatelce. K námitce absence statutárního orgánu stěžovatelky žalovaný uvádí, že doručování do datové schránky bylo zákonné, neboť stěžovatelka neprokázala, že stav bez přístupu do datové schránky nezavinila. Naopak, výmazy jednatelů byly učiněny na návrh společníků. K námitce vadného doručení výzvy k podání řádného daňového přiznání žalovaný konstatoval, že tato výzva není rozhodná pro posouzení včasnosti odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Doměřovací řízení bylo zahájeno marným uplynutím lhůty ve výzvě k podání dodatečného přiznání, daň byla stanovena dokazováním, a odvolání bylo podáno opožděně. Správce daně proto postupoval správně, pokud odvolání zamítl a řízení zastavil podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Námitka ohledně povinnosti ustanovit zástupce podle § 26 odst. 1 písm. b) daňového řádu, pak nebyla stěžovatelkou uplatněna v žalobě. [11] Na vyjádření žalovaného zareagovala stěžovatelka replikou, ve které se ohradila proti jeho tvrzení, že kasační stížnost jen nepřípustně opakuje žalobní námitky. Tvrdí, že její argumentace konkrétně reaguje na závěry napadeného rozsudku, a že podobnost s předchozími námitkami je důsledkem zákazu novot v řízení o kasační stížnosti. [12] K rozsahu plné moci namítá, že jazykový výklad použitý žalovaným i městským soudem je nedostatečný a že správce daně měl postupovat podle § 28 odst. 2 daňového řádu a vyzvat ji k doplnění plné moci. Zdůrazňuje, že plná moc nebyla jednoznačně omezena na jeden konkrétní úkon a že jejím účelem bylo zajistit odbornou pomoc v daňovém řízení. Kritizuje rozporuplný přístup správce daně, který nejprve plnou moc neuznal, ale později na jejím základě komunikoval se substitučním zástupcem. [13] K absenci statutárního orgánu stěžovatelka opakuje, že jí správce daně měl podle § 26 odst. 1 písm. b) daňového řádu ustanovit zástupce, protože právnická osoba neměla osobu způsobilou jednat jejím jménem. Tento stav nezavinila; nadto existoval zmocněný zástupce, s nímž správce daně mohl komunikovat. [14] Dále stěžovatelka namítá, že vadné doručení výzvy k podání řádného daňového přiznání mělo přímý vliv na další vývoj řízení. Pokud by výzva byla doručena správně, mohla být splněna daňová povinnost bez nutnosti doměření. Odmítá názor, že pochybení při doručování nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. [15] S ohledem na způsob, jakým byly formulovány kasační námitky, se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Ta je sice jako celek přípustná, neplatí to však pro všechny uplatněné kasační námitky. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. se totiž kasační stížnost nemůže opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná o námitku, dle které bylo povinností správce daně ustanovit stěžovatelce zástupce dle § 26 odst. 1 písm. b) daňového řádu, kterou stěžovatelka uvádí prvně až v kasační stížnosti. Poněvadž stěžovatelce nic nebránilo uplatnit tuto námitku již v řízení před městským soudem, nelze se jí v kasačním řízení věcně zabývat. [16] Důvodnost věcně projednatelné části kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a řádně uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka uplatňuje v kasačním řízení téměř totožnou argumentaci jako v řízení před městským soudem, vztahuje ji však k rozhodovacím důvodům městského soudu, jakkoli její argumentace oproti žalobě nepřináší prakticky nic nového. Tyto námitky nelze nicméně oz