21 As 152/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 152/2025- 38 - text  21 As 152/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Lokama BT s. r. o., se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupená PhDr. Mgr. Michalem Krajčírovičem, advokátem se sídlem Školská 1736/12, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 17 A 30/2025  44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč k rukám zástupce žalobkyně PhDr. Mgr. Michala Krajčíroviče, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalovaná prvním výrokem rozhodnutí ze dne 21. 1. 2025, č. j. RRTV/616/2025had, sp. zn. RRTV/2024/563/had, uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek) [dále jen „zákon č. 242/2022 Sb.“], neboť poskytovala službu platformy pro sdílení videonahrávek https://prehraj.to, aniž do dne zahájení poskytování této služby učinila oznámení podle § 6 odst. 2 tohoto zákona. Druhým výrokem svého rozhodnutí žalovaná žalobkyni podle § 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 242/2022 Sb. a § 35 písm. b) a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), uložila pokutu ve výši 20 000 Kč. Třetím výrokem žalovaná žalobkyni uložila povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 2 500 Kč. [2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten dospěl k závěru, že je namístě postupovat podle § 46 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tzn. podanou žalobu odmítnout a současně ji postoupit správnímu orgánu k rozhodnutí o řádném opravném prostředku (rozkladu). Důvodem uvedeného závěru byla skutečnost, že se dle městského soudu uplatní obecná právní úprava § 152 odst. 1 správního řádu, neboť zákon č. 242/2022 Sb. možnost podat řádný opravný prostředek nevylučuje. Současně ze zákona č. 242/2020 Sb. nevyplývá, že by se úprava opravného prostředku měla řídit zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“). Městský soud tak nesouhlasil s názorem, který v průběhu řízení vyjádřila žalovaná, a sice, že proti jejímu rozhodnutí nebyl přípustný rozklad, a že její rozhodnutí bylo možné bez uplatnění řádného opravného prostředku napadnout žalobou u správního soudu. [3] Městský soud tedy usnesením ze dne 19. 6. 2025, č. j. 17 A 30/2025  44, žalobu odmítl (výrok I.), věc postoupil předsedovi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 3 000 Kč (výrok IV). [4] Proti usnesení městského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní namítla, že napadené usnesení o odmítnutí žaloby je nezákonné v důsledku nesprávného posouzení, zda ve věci připadá v úvahu vedení rozkladového řízení. Ustanovení § 152 správního řádu se dle názoru stěžovatelky na řízení, která stěžovatelka vede, neužije. Městský soud opomíjí, že imanentní součástí právního řádu České republiky je soulad s požadavkem vnitřní koherence. Rozhodnutí stěžovatelky je z povahy věci rozhodnutím vydaným v jednostupňovém řízení, a to zejména s ohledem na její úzkou specializaci v této oblasti (žádný jiný správní orgán není obdobně zaměřen) a organizační strukturu. Usnesení městského soudu je tak rozporné „s právem“ a jde proti obecné koncepci správního řízení před stěžovatelkou, jak je upravena nejen v zákoně č. 231/2001 Sb., ale také v dalších zákonech. Stěžovatelka má za to, že zákon č. 242/2022 Sb. obsahuje tzv. otevřenou mezeru v zákoně, jak je tato specifikována v odborné literatuře. [5] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka zdůraznila význam základního právního předpisu, podle kterého při své činnosti postupuje, a to zákona č. 231/2001 Sb. Právě ten vylučuje dvojinstančnost řízení před stěžovatelkou a ochrana je účastníkům řízení v tomto případě, na základě § 66 zmiňovaného zákona, poskytována až v rámci správního soudnictví (a nikoli již předtím v řízení o řádném opravném prostředku). Stěžovatelka pak poukázala na příklady dalších právních předpisů, které upravují její činnost – i ty dvojinstančnost řízení před stěžovatelkou vylučují „z logických důvodů vždy“. Rozhodnutí městského soudu tak jde proti obecné koncepci správního řízení před stěžovatelkou. Navíc v daném případě není nijak upraven procedurální postup pro rozkladové řízení, podobně jako není v případě stěžovatelky zákonem upravena rozkladová komise (na rozdíl např. od České národní banky nebo Českého telekomunikačního úřadu). Stěžovatelka pak také opakuje tezi o takzvaně otevřené mezeře v zákoně. Uzavírá, že neshledává žádný legitimní účel, který by odůvodňoval závěr, ke kterému dospěl městský soud. Stěžovatelka jako organizační složka státu není v současné době dle platné legislativy rozpočtově ani personálně vybavena pro vedení rozkladových řízení. [6] Ke kasační stížnosti se vyjádřila žalobkyně. Ta navrhla její zamítnutí, neboť dle názoru žalobkyně je napadené usnesení zcela v souladu se zákonem. Klíčovým je při posouzení věci princip aplikační přednosti – lex specialis derogat legi generali. Ten stěžovatelka ignoruje. Pokud zvláštní zákon (např. zákon č. 231/2001 Sb.) neobsahuje potřebnou procesní úpravu, postupuje se podle obecného předpisu, kterým je v daném případě správní řád. To nakonec vyplývá i z § 66 zákona č. 231/2001 Sb., na který odkazuje sama stěžovatelka. Irelevantní je tak argument, v jehož rámci stěžovatelka odkazuje na procesní úpravu v jiných zákonech, které upravují její činnost. To se týká i zmínek o povaze řízení před stěžovatelkou, její struktuře či specializaci. Nelze hovořit o mezeře v zákoně. Správní řád, který se v dané věci uplatní, v § 81 odst. 1 a § 152 odst. 2 upravuje správní řízení jako v zásadě dvojinstanční. Možnost opačného výkladu by se v dané situaci, pokud by se zákon měl vykládat contra legem, musela opírat o důležitý důvod vyplývající z ústavního pořádku. Žádný takový důvod zde však není. Naopak by bylo zasaženo do základních práv účastníka řízení, kterému by byla upřena možnost užití opravného prostředku před dalším stupněm soustavy správních orgánů. [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného usnesení v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Neshledal přitom vady, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Úvodem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stěžovatelka nepodřadila důvody kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 s. ř. s. Ze zásady iura novit curia nicméně plyne, že stěžovatelka není povinna kvalifikovat tvrzené důvody kasační stížnosti z pohledu konkrétního ustanovení zákona; soud je posuzuje podle jejich obsahu a je oprávněn sám podřadit kasační námitky pod důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003  50, č. 161/2004 Sb. NSS). Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, lze kasační stížnost podat pouze z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [10] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka v kasační stížnosti téměř jen opakuje argumentaci, kterou uváděla již v podání ze dne 26. 5. 2025. Jím reagovala na sdělení městského soudu ze dne 21. 5. 2025, č. j. 17 A 30/2025  36, jímž městský soud stěžovatelku upozornil na to, že předběžně dospěl k závěru, že je namístě postupovat dle § 46 odst. 5 s. ř. s., a tedy žalobu odmítnout a současně věc postoupit správnímu orgánu k rozhodnutí o řádném opravném prostředku (rozkladu). Městský soud se poté k argumentaci, kterou mu stěžovatelka předestřela, v napadeném usnesení podrobně vyjádřil. Vzhledem k tomu, že na tyto detailně a pečlivě odůvodněné závěry stěžovatelka nereaguje v kasační stížnosti námitkami zásadně se odlišujícími od těch, které uváděla již v řízení před městským soudem, vychází Nejvyšší správní soud z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, s jehož závěry se v podstatných ohledech ztotožňuje. [11] Podle § 1 odst. 2 správního řádu tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanovíli zvláštní zákon jiný postup. [12] Podle § 152 odst. 1 správního řádu prot