21 As 155/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 155/2025- 26 - text  21 As 155/2025 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého ve věci žalobce: HEVA Schweiz AG, se sídlem Hauptstrasse 9, Postfach 560, Meggen, Švýcarsko, zastoupený JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 9 A 75/202445, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Předseda žalovaného rozhodnutími ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. CZ/EP 2805926, a sp. zn. CZ/EP 2805927, zamítl rozklady proti rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 3. 2024, o zastavení řízení o žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty v poshověcí lhůtě pro zaplacení poplatku za 10. rok udržování evropského patentu CZ/EP 2805926 o názvu „Způsob pro zahřívání skleněných tabulí a pec pro temperování skla“ v platnosti, a ze dne 27. 3. 2024, o zastavení řízení o žádosti o prominutí zmeškání lhůty v poshověcí lhůtě pro zaplacení poplatku za 10. rok udržování evropského patentu CZ/EP 2805927 o názvu „Pec na temperování skla“ v platnosti, a tím potvrdil prvostupňová rozhodnutí. [2] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví žaloby proti rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. CZ/EP 2805926, a sp. zn. CZ/EP 2805927, zamítl. [3] Městský soud se nejprve zabýval námitkou porušení základních zásad správního řízení, zejména zásady předvídatelnosti. Její porušení žalobce spatřoval v nesprávném výkladu § 11 zákona č. 173/2002 Sb., o poplatcích za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin a o změně některých zákonů (dále „zákon o udržovacích poplatcích“). Žalovaný totiž prvostupňovými rozhodnutími řízení o žádostech o prominutí zmeškání lhůty dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil z toho důvodu, že podané žádosti jsou zjevně nepřípustné, jelikož s ohledem na § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích nelze prominout zmeškání lhůty k zaplacení udržovacího poplatku. Subsidiární aplikaci navrácení v předešlý stav podle § 37 daňového řádu pak dle názoru žalovaného § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích vylučuje. [4] Městský soud žalovaným provedený výklad § 11 zákona o udržovacích poplatcích potvrdil s odkazem na svou ustálenou judikaturu aprobovanou i Nejvyšším správním soudem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2022, č. j. 4 Afs 213/202131). Městský soud zdůraznil, že v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích zákonodárce výslovně vyloučil možnost prominout zmeškání lhůty pro úhradu poplatků za udržování (evropského) patentu. Podle ustálené judikatury je institut navrácení v předešlý stav dle § 37 daňového řádu, jehož aplikace se žalobce domáhal, obdobou institutu prominutí zmeškání lhůty. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích tudíž navrácení v předešlý stav taktéž vylučuje. Jelikož zmeškání úkonu a navrácení lhůty v předešlý stav jsou obsahově téměř shodné, není možné použít žádný z těchto institutů. [5] V kontextu výkladu § 11 zákona o udržovacích poplatcích městský soud rovněž odmítl tvrzení žalobce, že zákon vylučuje pouze prominutí zmeškání řádné lhůty, nikoliv lhůty poshověcí, kterou zavádí § 8 odst. 4 zákona o udržovacích poplatcích. Městský soud v tomto ohledu odkázal na důvodovou zprávu k § 11 zákona o udržovacích poplatcích, v níž zákonodárce apeluje na právní jistotu třetích osob ohledně platnosti ochrany vynálezu. Relativní přísnost právní úpravy však zákonodárce vyvážil zavedením možnosti uhradit udržovací poplatek v poshověcí lhůtě (§ 8 odst. 4 zákona o udržovacích poplatcích); zároveň ovšem vyloučil možnost prominout její zmeškání. [6] Městský soud jako nedůvodný posoudil odkaz žalobce na čl. 5bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (č. 90/1962 Sb.; dále „Pařížská úmluva“). Uvedl, že toto ustanovení přiznalo smluvním státům fakultativní možnost vedle poshověcí lhůty umožnit vrácení zaniklých patentů v důsledku neuhrazení udržovacích poplatků v předešlý stav. Český zákonodárce však této možnosti nevyužil a (na)vrácení zaniklých patentů v předešlý stav v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích výslovně vyloučil. Za nedůvodnou v této souvislosti označil městský soud argumentaci žalobce čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Podle městského soudu postupovaly správní orgány v souladu se zákonem a nepřekročily své pravomoci, ani se nedopustily restriktivního (zužujícího) výkladu v neprospěch vlastníka patentu. K tomu městský soud také podotkl, že předmětná právní úprava nechrání jen práva žalobce (vlastníka patentu), ale rovněž práva třetích osob, jelikož poskytuje právní jistotu v otázce, zda patent zanikl, či nikoliv. Dále městský soud poukázal na zásadu, že práva patří bdělým. Pokud žalobce nezaplatil udržovací poplatek v řádném termínu ani v poshověcí lhůtě, jde tato skutečnost plně k jeho tíži. [7] Závěrem se městský soud také vyjádřil k argumentaci žalobce ohledně ustálené správní praxe a legitimního očekávání. Odkázal přitom na závěry plynucí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006132, č. 1915/2009 Sb. NSS, podle kterých může legitimní očekávání založit ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Podle městského soudu nemohou pouze dvě rozhodnutí, na která žalobce odkazoval, založit ustálenou rozhodovací praxi, a to zejména ne v případě, že jde v tomto případě o rozhodnutí prvostupňová, ke kterým nadřízený správní orgán může zaujmout odlišné stanovisko. Především však městský soud zdůraznil, že se nelze dovolávat legitimního očekávání z titulu zavedené správní praxe za situace, kdy se jednalo o nezákonnou správní praxi, jejíž následování je nežádoucí a bylo by v rozporu se zákonem (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/201535, č. 3444/2016 Sb. NSS). Pokud tedy žalovaný v žalobcem označených věcech žádostem vyhověl, byl takový postup v rozporu se zákonem a nemohl založit ustálenou rozhodovací praxi ani legitimní očekávání žalobce. [8] Městský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný (resp. předseda žalovaného) v případě napadených rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou. Žaloby tedy jako nedůvodné zamítl. [9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Tvrdil tedy nezákonnost rozsudku městského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [10] Stěžovatel především znovu namítá nesprávné posouzení aplikovatelnosti § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích. Městský soud dovodil, že zákonodárce výslovně vyloučil možnost prominout zmeškání lhůty pro úhradu poplatku za udržování (evropského) patentu, což vylučuje navrácení v předešlý stav podle § 37 daňového řádu i prominutí zmeškání lhůty podle § 65 zákona č. 527/1990 Sb., zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích (dále „zákon o vynálezech“). Tento závěr městského soudu však stěžovatel považuje za nesprávný, jelikož je podle něj v příkrém rozporu s rozhodovací praxí správních orgánů ve věcech řízení o žádostech podle § 65 zákona o vynálezech, čímž je porušena zásada „kontinuity správy“. Stěžovatel dále namítá, že náhlý odklon od ustálené rozhodovací praxe nelze odůvodnit tím, že se rozhodovací praxe žalovaného vyvíjí. Stěžovatelem tvrzený odklon měl nastat bez vazby na změnu zákonné úpravy, a je tedy porušením zásady předvídatelnosti jako jedné ze základních zásad správního řízení podle § 2 odst. 4 správního řádu. Jelikož zánik práva, v tomto případě zánik patentu v důsledku neuhrazení udržovacího poplatku, je podle stěžovatele především zásahem do práv vlastníka patentu, je nutné vykládat právní úpravu věnující se této problematice restriktivně, a to ve prospěch vlastníka práv. Změna rozhodovací praxe žalovaného ve vztahu k možnosti navrácení v předešlý stav ve věcech udržovacích poplatků by podle stěžovatele znamenala porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, dle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. [11] Stěžovatel dále poukazuje na rozhodovací praxi žalovaného a tvrdí, že žalovaný měl na podané žádosti stěžovatele aplikovat § 37 daňového řádu, který navrácení lhůty v předešlý stav umožňuje. Rovněž odkazuje na § 65 odst. 2 zákona o vynálezech, který stanovuje ta