21 As 61/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 61/2025- 56 - text  21 As 61/2025 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobců: a) M. P., b) J. P., oba zastoupení Mgr. Petrem Kubíčkem, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. Z., II) PhDr. P. V., Ph.D., III) A. H., IV) I. M., V) R. Z., VI) J. Z., VII) M. Š., VIII) M. H., všichni zastoupení JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4, IX) Bc. H. P., zastoupená Mgr. Michaelou Jindrákovou, advokátkou se sídlem Ukrajinská 874/3, Praha 10, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osob zúčastněných na řízení I) až VIII) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 51 A 48/2024  86, takto: I. Řízení o kasačních stížnostech osob zúčastněných na řízení II) až VIII) se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech osob zúčastněných na řízení II) až VIII). III. Kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného se zamítají. IV. Osoba zúčastněná na řízení I) je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o její kasační stížnosti v celkové výši 10 607 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Petra Kubíčka, advokáta. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o jeho kasační stížnosti v celkové výši 10 607 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Petra Kubíčka, advokáta. VI. Osoby zúčastněné na řízení II) až IX) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek Krajského soudu v Praze [1] Městský úřad v Říčanech (dále jen „městský úřad“) na žádost osob zúčastněných na řízení I) a II) rozhodnutím ze dne 24. 11. 2023, č. j. 339117/2023MURI/OSAD/1789 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), určil, že se na pozemcích žalobců parc. č. XA a XB v katastrálním území P. (dále jen „dotčené pozemky“) nachází „veřejně přístupná komunikace“. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobci i osoby zúčastněné na řízení I) až VIII), které vlastní bytové jednotky v domě č. p. X a Y (dále jen „bytový dům“), k němuž vede sporná cesta na dotčených pozemcích (viz výřez z katastrální ortofoto mapy níže). Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 29. 5. 2024, č. j. 036997/2024/KUSKDOP/HOL, změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že se na dotčených pozemcích nachází „veřejně přístupná účelová komunikace“, jejíž průběh a rozsah je vymezen v geometrickém plánu č. 36020/2023, čímž vyhověl odvolání osob zúčastněných na řízení I) až VIII). výřez z katastrální ortofoto mapy [2] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 51 A 48/2024  86, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Krajský soud nejprve shrnul průběh správního řízení a skutečnosti v něm zjištěné. Uvedl, že vznik cesty na dotčených pozemcích byl poprvé zaznamenán v souvislosti s výstavbou bytového domu na pozemku parc. č. st. XC v územním rozhodnutí Okresního národního výboru Prahavýchod ze dne 6. 5. 1965, č. j. výst. 3036/65Mach. Původními vlastníky dotčených pozemků byli v době výstavby cesty J. P. st. a J. P. ml., který se později stal jejich výlučným vlastníkem. V roce 1992 dotčené pozemky koupil S. M., od něhož v roce 1995 odkoupila část (nynější pozemek p. č. XD osoba zúčastněná na řízení IX), přičemž dodatkem ke kupní smlouvě ze dne 17. 1. 1996 se S. M. zavázal zajistit jí přístup k pozemku p. č. XD přes dotčené pozemky „v šíři 3 metrů od obecní komunikace kolem bytovek“. V roce 2008 dotčené pozemky koupil žalobce a) společně s M. M., jehož podíl následně v roce 2015 koupili společně oba žalobci. Od roku 2015 jsou tedy žalobci spoluvlastníky dotčených pozemků. Městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí shledal, že cesta je v terénu jednoznačně seznatelná a slouží jako jediná příjezdová komunikace k nemovitostem pro potřeby osob zúčastněných na řízení. V minulosti byla cesta užívaná v podstatě neomezeným způsobem a z ničeho nevyplývá, že by předchozí vlastníci dotčených pozemků od jejich převodu v roce 1992 aktivně bránili jejich veřejnému užívání. Brána byla u vjezdu na dotčené pozemky umístěna až v roce 2010 a z fotografie z roku 2014, na které je zobrazena zákazová značka u vjezdu na dotčené pozemky, není zřejmé, kdy byla tato značka u vjezdu umístěna. K umístění této značky rovněž nebylo vydáno příslušné opatření obecné povahy. [4] Následně krajský soud uvedl, že v posuzované věci byla sporná pouze otázka souhlasu vlastníka předmětné komunikace s jejím užíváním veřejností. Naplnění ostatních znaků veřejně přístupné účelové komunikace (tj. existenci cesty v terénu, účel podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích [dále jen „zákon o pozemních komunikacích“], a nutnou komunikační potřebu) žalobci nerozporovali. Podle krajského soudu rovněž nebylo sporné, že nejméně od roku 2010 žalobce a) – později společně s žalobkyní b) – bránil veřejnosti v užívání sporné cesty umístěním samonosné brány. Dle krajského soudu tedy sami žalobci souhlas s veřejným užíváním cesty neudělili a podstatou sporu proto bylo, zda je možné dovodit takový souhlas ze strany předchozích vlastníků dotčených pozemků. [5] Žalovaný podle krajského soudu dospěl k nesprávnému závěru, že ke vzniku cesty na dotčených pozemcích došlo v roce 1965. V rozhodnutí Okresního národního výboru Prahavýchod ze dne 6. 5. 1965 je totiž uvedeno, že cestu, která by bytový dům spojila s místní komunikací, je teprve „nutno vybudovat“. Samotný bytový dům byl dokončen až v roce 1974. Podle krajského soudu tedy k vytvoření cesty došlo v blíže neurčené době na přelomu 60. a 70. let a nelze uvažovat o jejím veřejném užívání již v roce 1965, jak to činil žalovaný. Ten navíc (na rozdíl od městského úřadu) dle krajského soudu nevzal v úvahu, zda před rokem 1989 nebylo podstatným způsobem omezeno vlastnické nakládání s dotčenými pozemky. Krajský soud považoval naopak za správné, že městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí posuzoval otázku udělení souhlasu vlastníka s veřejným užíváním pozemku až od převodu vlastnictví dotčených pozemků v roce 1992, tedy „po době nesvobody“. Dotčené pozemky totiž dříve sloužily k družstevnímu užívání JZD P., a k udělení souhlasu s jejich veřejným užíváním proto mohlo dojít nejdříve po roce 1989, kdy s nimi mohl jejich vlastník volně nakládat. [6] Rozhodnutí žalovaného by nicméně podle krajského soudu mohlo obstát, pokud by se prokázalo, že předchozí vlastníci dotčených pozemků i po roce 1989 strpěli užívání cesty širší veřejností. Taková skutečnost však dle krajského soudu prokázaná nebyla. [7] Správní orgány vycházely z toho, že veřejnost užívající spornou cestu tvoří obyvatelé bytového domu a další osoby jako jejich návštěvy, poskytovatelé služeb nebo náhodní kolemjdoucí. Krajský soud se však ztotožnil s názorem žalobců, že obyvatele bytového domu nelze (ani ve spojení s jejich návštěvami, poskytovateli služeb a obsluhou nemovitosti) považovat za blíže neurčený a neohraničený okruh osob. Dle krajského soudu se naopak jedná o okruh určitý a jednoznačně ohraničitelný. Tvrzení, že spornou cestu užívají také náhodní kolemjdoucí, přitom správní orgány ani osoby zúčastněné na řízení neprokázaly. Ze skutkového stavu, jak jej zjistily správní orgány, tedy podle krajského soudu nevyplynulo, že by spornou cestu užívala „anonymní masa třetích osob“. [8] Krajský soud měl rovněž za to, že správní orgány dostatečně nezohlednily skutečnost, že se u vjezdu na spornou cestu v minulosti nacházela zákazová značka. Uvedl, že dopravní značky sice obecně omezují jen některé formy veřejného přístupu (např. vjezd motorových vozidel), což nelze považovat za kvalifikovaný nesouhlas s veřejným užíváním jako celkem, v posuzované věci však na základě doplněného dokazování krajský soud zjistil, že u vjezdu na spornou cestu byla umístěna značka Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech s nápisem „soukromý pozemek“. Kromě nesouhlasu s užíváním sporné cesty všemi vozidly v obou směrech, tedy tato značka podle krajského soudu plnila i informační funkci, že se jedná o soukromý pozemek. Umístění takové značky proto dle krajského soudu bylo možné posoudit jako projevení kvalifikovaného nesouhlasu s veřejným užíváním cesty. Z dokazování provedeného krajským soudem navíc vyplynulo, že umístěná značka byla již v roce 2014 zašlá a zkorodovaná. Dle krajského soudu se tedy na daném místě nacházela pravděpodobně ještě před pořízením fotografie z roku 2014. [9] Skutečnost, že k umístění zákazové značky nebylo vydáno opatření obecné povahy, krajský soud nepovažoval za rozhodnou.