22 As 118/2025 – Nejvyšší správní soud

22 As 118/2025- 51 - text  22 As 118/2025 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: AGRO Aktivity s. r. o., se sídlem Hřebíkova 1873/6, Praha 4, zastoupená Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem Na příkopě 583/15, Praha 1, proti žalovanému: Město Nalžovské Hory, se sídlem Stříbrné Hory 104, Nalžovské Hory, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2025, čj. 55 A 14/202543, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 12 270 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalovaného Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V roce 2014 vydalo zastupitelstvo města územní plán pro obec Nalžovské hory a v roce 2018 přijalo změnu č. 1 územního plánu (dále též „územní plán). Žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. 2, jehož součástí je zemědělská stavba (sýpka) bez č. p. (dále též „pozemek“). [2] Dne 9. 11. 2018 podala žalobkyně v návaznosti na změnu územního plánu u žalovaného žádost o vydání opraveného usnesení dle § 70 správního řádu, kterou se domáhala změny funkčního vymezení pozemku. Ten byl podle žalobkyně nesprávně zařazen do plochy „dopravní infrastruktura“, i když je zřejmé, že jakožto pozemek, na němž stojí zemědělská stavba (sýpka), do této plochy nepatří. [3] Dne 14. 8. 2019 žalovaný sdělil žalobkyni, že její žádosti nevyhověl, neboť k požadované opravě může dojít pouze změnou územního plánu, tj. procesem upraveným v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „stavební zákon“). [4] Dne 15. 5. 2024 podala žalobkyně (věcně) shodnou žádost o opravu zřejmých nesprávností. Na tuto opakovanou žádost již žalovaný nereagoval. Žalobkyně proto podala dne 30. 10. 2024 opatření proti nečinnosti žalovaného, kterou adresovala Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Krajský úřad sdělením ze dne 28. 11. 2024 (dále též „sdělení ze dne 28. 11. 2024“) žalobkyni sdělil, že neshledal důvod k postupu podle § 80 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Dle krajského úřadu se žalovaný nedopustil nečinnosti. Institut opravy zřejmých nesprávnosti upravený v § 70 správního řádu slouží k opravě skutečně zjevných nesprávností, tj. překlepů, zkomolenin atp., nikoliv k opravě věcných chyb. Krajský úřad dále žalobkyni odkázal na proces přijímání další změny územního plánu města Nalžovské hory, v jehož rámci je zařazen i návrh žalobkyně na změnu funkčního zařazení jejího pozemku. [5] Žalobkyně podala dne 20. 2. 2025 u Krajského soudu v Plzni žalobu proti nečinnosti dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), kterou se domáhala toho, aby krajský soud žalovanému přikázal vydat opravné usnesení k územnímu plánu, a to stran nesprávného zanesení/zakreslení pozemku parc. č. st. 2 v obci Nalžovské Hory, v k. ú. Otěšín, jehož vlastníkem je žalobkyně, do plochy s funkčním využitím dopravní infrastruktury. Krajský soud žalobu odmítl. Shledal, že proti nevyhovění žádosti o vydání opravného usnesení dle § 70 správního řádu se nelze bránit nečinnostní žalobou. V úvahu připadá pouze žaloba na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 a násl. s. ř. s. Takovou však žalobkyně nepodala. Krajský soud dodal, že nebylo na místě žalobkyni ke změně žalobního typu vyzvat, neboť i kdyby tak učinil, musel by žalobu odmítnout, a to pro absenci plausibilního tvrzení nezákonného zásahu a pro opožděnost. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně [6] Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností. [7] Podle stěžovatelky neměl krajský soud žalobu odmítnout. Krajský soud nesprávně dovodil, že se proti postupu správních orgánů v dané věci nelze bránit nečinnostní žalobou. Judikatura aplikovaná krajským soudem je nepřiléhavá. Dospělli i přesto krajský soud k (nesprávnému) závěru, že proti postupu správních orgánů ve stěžovatelčině případě se nelze bránit žalobou na nečinnost, nýbrž žalobou proti nezákonnému zásahu, měl stěžovatelku vyzvat ke změně žalobního typu. To však krajský soud neučinil s odůvodněním, že stěžovatelka v podané nečinnostní žalobě plausibilně netvrdila zásah do svých veřejných subjektivních práv a nadto ji podala opožděně. Stěžovatelka nesouhlasí ani s jedním z uvedených důvodů. Plausibilní tvrzení stěžovatelka uplatňovala od počátku řízení – stěžovatelka setrvale poukazuje na zásah do její ústavou zaručeného vlastnického práva. Nesprávný je i závěr o opožděnosti zásahové žaloby. Zásah žalovaného je zásahem trvajícím, pročež se neuplatní lhůty stanovené v § 84 s. ř. s. Podle stěžovatelky jsou závěry krajského soudu i nepřezkoumatelné. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. [8] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, v němž se plně ztotožnil se závěry napadeného usnesení krajského soudu. Krajský soud se podrobně vypořádal se všemi právními i skutkovými námitkami stěžovatelky, a správně dovodil, že žalobu nelze meritorně projednat s ohledem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný neshledal nedostatky ani ve způsobu odůvodnění krajským soudem formulovaných závěrů. Ty jsou podle žalovaného logické, vnitřně konzistentní a přezkoumatelné. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. [9] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka shrnula a rozvedla své kasační námitky. Trvá na tom, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí nečinnostní žaloby. Pokud soud dospěl k opačnému závěru, měl stěžovatelku poučit o možnosti podat zásahovou žalobu. Podle stěžovatelky žalovaný úmyslně oddaluje nápravu stěžovatelkou vytknuté nesprávnosti v územním plánu a soud by jí tak měl poskytnout ochranu. Setrvala proto na návrhu, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jakož i na návrhu, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jeli však kasační stížností napadeno usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu, přichází v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, který v sobě zahrnuje i další důvody dle § 103 odst. 1 s. ř. s. vč. nepřezkoumatelnosti (rozsudek NSS z 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/200498). [13] Nejvyšší správní soud předně není názoru, že by se krajský soud dopustil nepřezkoumatelnosti. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí přezkoumat (rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2023, čj. 8 As 88/202187). Takovými vadami však usnesení netrpí. Z odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, proč krajský soud nepřipustil žalobu k věcnému přezkumu, resp. jak přistoupil k hodnocení stěžejních právních otázek (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2021, čj. 4 As 63/202145). [14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že by odmítnutí žaloby bylo nezákonné. [15] Kasační soud přitakává krajskému soudu předně v tom, že proti nevyhovění žádosti o opravu zřejmých nesprávnosti ve smyslu § 70 správního řádu se nelze bránit nečinnostní žalobou. Odst. 1 označeného ustanovení totiž nečinnostní žalobu koncipuje tak, že se jejím prostřednictvím může žalobce domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí „ve věci samé“. To akcentuje i judikatura. Např. v rozsudku ze dne 17. 6. 2022, čj. 2 As 118/202040, Nejvyšší správní soud uvedl, že „pojmu ‚rozhodnutí‘ podle § 79 odst. 1 s. ř. s. je potřeba rozumět ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 65 odst. 1 s. ř. s. Nad její rámec však zákonodárce zužuje rozsah ochrany před nečinností pouze na ta rozhodnutí, která jsou rozhodnutími ve věci samé. A contrario tak budou z ochrany před nečinností podle § 79 odst. 1 s. ř. s. vyloučena ta rozhodnutí správních orgánů, která nejsou rozhodnutími ve věci samé (tedy rozhodnutí procesní povahy), byť by byla přezkoumatelná podle § 65 odst. 1 s. ř. s. V opačném případě by formulace ‚