22 As 97/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 97/2025- 42 - text 22 As 97/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: L. K., zastoupená Mgr. Martinem Douchou, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Pod sídlištěm 1800/9, Praha 8, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném pod sp. zn. V28355/2024101, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, čj. 10 A 4/202544, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. [1] Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného. Žalobkyně (po úpravě žalobního petitu) požadovala, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat ve stanovené lhůtě rozhodnutí ve věci návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v řízení vedeném pod sp. zn. V28355/2024101. [2] Městský soud akcentoval, že v souzené věci došlo k přerušení řízení, přičemž žalobkyně se proti usnesení o přerušení bránila odvoláním, které bylo zamítnuto. V takovém případě bylo dle judikatury Nejvyššího správního soudu jeho povinností zkoumat, zdali bylo řízení přerušeno v souladu se zákonem a zdali důvody pro přerušení trvají. Městský soud naznal, že žalovaný přerušil řízení na základě § 18 odst. 7 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „katastrální zákon“), tedy z toho důvodu, že o zápisu jiného práva k týmž nemovitostem je vedeno řízení před civilními soudy (řízení o nahrazení rozhodnutí, kterým byl vklad těchto práv zamítnut). Důvod přerušení řízení tak vyplývá ze zákona, který je projevem zásady přednosti, uplatňované v regulaci katastrálního práva. Žalovaný nemohl postupovat jinak, neboť mu právní úprava nedává prostor pro správní uvážení. Opačný postup, který za zákonný považuje žalobkyně, by byl v rozporu se zněním zákona i se zásadou priority, na níž je katastrální zákon postaven. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. [3] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Souhrnně vytýká městskému soudu, že v postupu žalovaného neshledal nečinnost. Městský soud vyložil katastrální zákon a v něm obsaženou zásadu priority příliš formalisticky a způsobem, který poškozuje její vlastnické právo. Stěžovatelka považuje za stěžejní skutečnost, že právo, o kterém bylo rozhodováno v předcházejícím vkladovém řízení, bylo právem zástavním, které nekonkuruje právu vlastnickému. Řízení proto nemělo být přerušeno. Postup žalovaného a městského soudu považuje za formalistický až dogmatický. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. [4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem městského soudu. Odkázal na svá předchozí podání. Nad jejich rámec akcentoval, že stěžovatelka svou argumentací soustavně směřuje k popření zásady priority, která je však součástí katastrálního práva již od účinnosti zákona č. 95/1871 ř. z., obecného knihového zákona. Stěžovatelkou navržený postup je postupem contra legem. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Nejvyšší správní soud rozhodoval podle právního a skutkového stavu, který tu byl ke dni rozhodnutí městského soudu. Jak uvedl rozšířený senát zdejšího soudu v bodě 38 usnesení ze dne 14. 1. 2014, čj. 7 Ans 10/201246, č. 3013/2014 Sb. NSS: „rozhodující skutkový stav zjišťuje krajský soud ke dni svého rozhodnutí, zatímco NSS v rámci řízení o kasační stížnosti posuzuje, zda takovýto skutkový stav byl zjištěn správně. Poté vydané rozhodnutí správního orgánu už NSS nemůže brát v úvahu; bylali tu nečinnost v době rozhodnutí krajského soudu, který žalobě nevyhověl, bude kasační stížnost důvodná a rozsudek krajského soudu je nutno zrušit.“ Uvedený závěr reflektuje kasační povahu řízení před Nejvyšším správním soudem, ve kterém je předmětem řízení rozsudek krajského (městského) soudu, nikoliv (ne)činnost veřejné správy (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2006, čj. 8 Ans 1/2006135, č. 1012/2007 Sb. NSS). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Mezi stranami není sporné, že dne 11. 12. 2024 bylo zahájeno řízení o vkladu zástavního práva k bytové jednotce X, sp. zn. V66853/2023101 (dále též „řízení o vkladu zástavy“). Žalovaný návrh na vklad dne 20. 2. 2024 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí byla podána subjektem odlišným od stěžovatelky žaloba podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“). Řízení před civilními soudy nebylo pravomocně skončeno ke dni rozhodnutí městského soudu, které nyní Nejvyšší správní soud přezkoumává. Dne 16. 5. 2024 podala žalobkyně návrh na vklad vlastnického práva k totožné nemovitosti. Podáním návrhu došlo k zahájení řízení o vkladu vlastnického práva pod sp. zn. V28355/2024101 (dále též „řízení o vkladu vlastnictví“). [9] Usnesením ze dne 27. 6. 2024, č. j. V28355/2024101/6, žalovaný řízení přerušil do doby ukončení předcházejícího řízení o povolení vkladu zástavy. Proti usnesení se stěžovatelka odvolala k Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Praze, který rozhodnutím ze dne 20. 9. 2024, č. j. ZKI PRO48/1316/20247, odvolání vyhověl a zrušil usnesení o přerušení řízení z důvodu absence řádného odůvodnění, neboť podle jeho názoru žalovaný neodůvodnil, proč řízení přerušil do skončení řízení o zápisu zástavy, které však již bylo v době podání návrhu na vklad pravomocně skončeno. [10] Usnesením ze dne 17. 10. 2024, č. j. V28355/2024101/19, žalovaný opětovně přerušil řízení o povolení vkladu vlastnictví, a to s odkazem na § 18 odst. 7 katastrálního zákona, podle něhož musí vyčkat pravomocného rozhodnutí civilního soudu. V odůvodnění akcentoval zásadu priority a uvedl, že rozhodne, až mu bude doručeno pravomocné rozhodnutí civilního soudu ve věci vkladu zástavy. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka opět odvolala. [11] Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2024, č. j. ZKI PRO70/1869/20245, Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze výrokem I. částečně změnil formulaci výroku napadeného usnesení (připojil odkaz na ustanovení správního řádu), ve zbytku však odvolání zamítl a napadené usnesení potvrdil. Odvolací orgán uvedl, že s ohledem na § 18 odst. 7 katastrálního zákona nemohl žalovaný postupovat jinak a musel řízení přerušit do doby, než mu bude doručeno pravomocné rozhodnutí civilního soudu. Stěžovatelka se následně bránila žalobou před městským soudem, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. [12] Stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká městskému soudu, že v postupu žalovaného neshledal nečinnost. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil. [13] Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2006, čj. 6 Ans 2/200568, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „žaloba na nečinnost podle § 79 a násl. s. ř. s. je nedůvodná, pokud žalovaný správní orgán přerušil správní řízení, přičemž okolnosti, za nichž tak učinil, odpovídají požadavkům, které pro tento procesní postup předpisy o řízení před takovým orgánem stanoví (§ 29 odst. 1, § 40 odst. 1 správního řádu).“ Smyslem rozhodnutí o přerušení řízení je zabránit možnému běhu lhůt, nastanouli zákonem předvídané okolnosti, které mohou být (budou) dlouhodobějšího charakteru a které představují překážku ve vztahu k rozhodnutí o věci (typicky nedostatky žádosti či potřeba zodpovězení předběžné otázky apod.). Rozhodnutím o přerušení řízení se tedy správní řízení nekončí, ani jím není nijak zasaženo do hmotněprávního postavení účastníka správního řízení. Po odpadnutí překážky správní orgán v řízení pokračuje a, jsouli pro to splněny podmínky, vydá rozhodnutí ve věci samé. Z uvedeného vyplývá, že pokud správní orgán přeruší řízení, nemůže na něj být nahlíženo jako na nečinný, neboť lhůty pro vydání rozhodnutí počnou opět běžet teprve po odpadnutí překážky, která byla důvodem přerušení řízení (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ans 10/2010113). Na uvedené pak navazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6