22 Azs 57/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Azs 57/2025- 32 - text  22 Azs 57/2025-35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: V. H., zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2024, čj. MV-126805-4/SO-2024, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, čj. 4 A 44/2024-39, takto: I. Kasační stížnost s e zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je státní příslušník Ukrajiny, ze které vycestoval po 24. 2. 2022. V ČR bylo žalobci uděleno oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany od 7. 11. 2022 do 31. 3. 2023, která byla prodloužena do 31. 3. 2024. Tohoto oprávnění se však žalobce od 29. 9. 2023 vzdal, neboť v říjnu 2023 odcestoval do Kanady, kde pracoval na základě víza č. X, typ WORKER W-1, počet vstupů MULTI, s platností od 18. 7. 2023 do 9. 1. 2028. Z Kanady se ale žalobce koncem dubna 2024 vrátil na území států EU a následně dne 21. 6. 2024 v ČR znovu požádal o oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. [2] Ministerstvo vnitra dne 23. 7. 2024 rozhodlo o žádosti žalobce tak, že se žalobci oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany neuděluje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žadatele na území. Ministerstvo odkázalo na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „zákon č. 65/2022 Sb.“) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). [3] Rozhodnutím uvedeným v záhlaví žalovaná nově posoudila důvody neudělení oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany a shodně dospěla k závěru, že je dán důvod neudělení tohoto oprávnění podle § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. [4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze, který shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že z judikatury vyplývá, že udělené kanadské vízum není jinou závažnou překážkou pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (rozsudky městského soudu z 17. 8. 2023, čj. 18 A 54/2023-32, a z 10. 4. 2024, čj. 14 A 99/2023-46). Městský soud neshledal důvod, proč se od této judikatury odlišit v případě, kdy žalobce pobytové oprávnění v jiném státě po určitou dobu realizoval. [5] Městský soud odkázal na personální rozsah Směrnice Rady 2001/55/ES z 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále „směrnice o dočasné ochraně“), konkrétně poukázal na čl. 2 písm. c), jež definuje vysídlené osoby. Žalovaná přesvědčivě nevysvětlila, proč udělení a využití pobytového oprávnění v jiném státě vyvrací naplnění podmínek podle čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně. Podle městského soudu žalobce tyto podmínky stále naplňuje, neboť žalobce Ukrajinu opustil po 24. 2. 2022, ozbrojený konflikt na Ukrajině trvá a návrat za bezpečných a trvalých podmínek není možný. [6] Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. stanoví povinnost Ministerstva vnitra nebo Policie ČR udělit dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 z 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále „prováděcí rozhodnutí“). Prováděcí rozhodnutí ovšem pouze požaduje, aby žadatel jako ukrajinský státní příslušník na Ukrajině do 24. 2. 2022 pobýval a vycestoval po tomto datu, což žalobce splňuje. Prováděcí rozhodnutí nestanoví jako podmínku nutnost vycestování žadatele z Ukrajiny přímo do států EU a setrvání tam. Nemůže tak být rozhodné, že žalobce aktuálně přicestoval z Kanady. Z toho podle městského soudu vyplývá, že žalobce splňuje podmínky prováděcího rozhodnutí pro udělení dočasné ochrany, jde tedy o osobu, na kterou dopadá § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., a musí mu být udělena dočasná ochrana. [7] Městský soud nesouhlasí s názorem žalované, že žalobce v důsledku udělení a využití kanadského víza nesplňuje podmínky čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně, přičemž tyto okolnosti představují jinou závažnou překážku jeho pobytu na území ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Podle judikatury pojem jiné závažné překážky převážně představuje situace, kdy pobyt cizince na území ČR ohrožuje zájmy ČR v určitém stupni závažnosti (typicky podstatným porušením právního řádu ČR). Oprávnění k pobytu v jiném státu či jeho využití takové ohrožení nepředstavuje a nejedná se o důvod, který by měl být vykládán v neprospěch žalobce. K závěru, že by za jinou závažnou překážku pobytu mohlo být považováno oprávnění k pobytu ve třetím státě a jeho dočasné využití, nevede ani účel dočasné ochrany (rozsudek městského soudu ze 17. 8. 2023, čj. 18 A 54/2023-32). Z odpovědí Evropské komise na často kladené otázky k interpretaci směrnice o dočasné ochraně a prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382) vyplývá, že ukrajinští občané splňující čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, mají nárok na dočasnou ochranu i pokud disponují občanstvím třetího státu (to zahrnuje také oprávnění se na území třetího státu zdržovat). Proto má podle městského soudu žalobce stále nárok na dočasnou ochranu. [8] Ani čl. 28 směrnice o dočasné ochraně nevylučuje osoby z poskytnutí dočasné ochrany z důvodu existence oprávnění k pobytu ve třetím státě a jeho dočasného využití. Směrnice stanoví pouze minimální normy a členské státy mohou poskytovat jen příznivější podmínky. [9] Podle městského soudu není rozhodné ani to, že se žalobce již dříve uděleného oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany vzdal (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 17. 5. 2023, čj. 55 A 6/2023-44). Tuto skutečnost ostatně ani žalovaná za jinou závažnou překážku nepovažovala. Dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je důvod zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu udělení víza k pobytu nad 90 dnů v jiném státě podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně a nelze jej s ohledem na přímý účinek těchto ustanovení směrnice aplikovat (rozsudky NSS z 5. 9. 2024, čj. 2 Azs 111/2024-29, č. 4638/2024 Sb. NSS a z 5. 9. 2024, čj. 8 Azs 174/2024-25). II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [10] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. [11] Stěžovatelka považuje kasační stížnost za přijatelnou, protože se týká otázek, které dosud nebyly řešeny a přesahují vlastní zájmy stěžovatelky. Jde o otázku, zda osoba, která se dobrovolně vzdala dočasné ochrany a opustila území členských států EU, je osobou vysídlenou ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně. Druhá otázka, kterou je třeba podle stěžovatelky zodpovědět, pak zní, zda v případě, že o vysídlenou osobu nejde, lze takové osobě dočasnou ochranu neudělit s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. [12] Podle stěžovatelky městský soud nedostatečně odůvodnil, proč lze žalobce považovat za osobu vysídlenou. Již ve svém rozhodnutí žalovaná dostatečně objasnila, že z unijních předpisů [čl. 1, čl. 2 písm. a) a c), čl. 8 odst. 3, čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně a také čl. 13 preambule zmíněné směrnice] vyplývá, že osoby, které se dobrovolně vzdaly dočasné ochrany a opustily území členských států EU, nelze bez dalšího podřadit pod definici vysídlených osob s automatickým nárokem na udělení opakované dočasné ochrany. Směrnice směřuje na osoby vstupující na území EU z oblasti zasažené válkou, zároveň ovšem neřeší řadu konkrétních situací jako je právě dobrovolné vzdání se dočasné ochrany a odcestování do jiné třetí země. [13] Závěr městského soudu, že přicestování žalobce z Kanady je nerozhodné, protože prováděcí rozhodnutí výslovně nestaví nutnost vycestování účastníka řízení z Ukrajiny přímo do států EU a setrvat tam, podle stěžovatelky neobstojí. Ze směrnice o dočasné ochrany nevyplývá právo na opakované udělení dočasné ochrany, pokud se nejedná o případ podle čl. 2