3 Ads 224/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 224/2023- 47 - text  3 Ads 224/2023 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Loutkařská 2416/2f, Praha 6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti opravnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 6 A 78/2023-83, takto: I. Opravné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 6 A 78/2023 - 83, se zrušuje. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Žalobce požádal dne 17. 10. 2022 žalovanou o zvýšení svého starobního důchodu za vychované dítě za dobu od 1. 1. 2023 ve smyslu § 34a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaná ve věci v zákonné lhůtě nerozhodla. Žalobce požádal dne 7. 4. 2023 Ministerstvo práce a sociálních věcí jako nadřízený správní orgán žalované (dále jen „ministerstvo“) o uplatnění opatření proti nečinnosti žalované ve smyslu § 80 odst. 1 správního řádu. Ministerstvo o jeho žádosti v zákonné lhůtě rovněž nerozhodlo. [2] Žalobce se žalobou podanou dne 12. 5. 2023 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalované spočívající v tom, že nevydala rozhodnutí o výše uvedené žádosti. Podáním doručeným městskému soudu dne 3. 8. 2023 vzal žalobce žalobu zpět, neboť žalovaná v předmětné věci dne 1. 8. 2023 rozhodla. Zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. [3] Městský soud výrokem I. svého usnesení ze dne 23. 8. 2023, č. j. 6 A 78/2023  71 (dále jen „původní usnesení“) řízení o žalobě zastavil a výrokem II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 342 Kč, a to za tři úkony právní služby po 3 100 Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a dále náhradu hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Tuto částku pak navýšil o DPH a připočetl 1 000 Kč jako náhradu za soudní poplatek zaplacený žalobcem. [4] Dne 21. 9. 2023 vydal městský soud opravné usnesení pod č. j. 6 A 78/2023  83, kterým opravil výrok II. původního usnesení (dále jen „opravné usnesení“) a žalované nově stanovil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 719 Kč. V jeho odůvodnění uvedl, že při vyhotovení původního usnesení došlo ke dvěma zjevným nesprávnostem (při stanovení odměny advokáta a při vyměření soudního poplatku). V první řadě se odměna advokáta v dané věci počítá z tarifní hodnoty 5 000 Kč a výše odměny za jeden úkon právní služby činí 1 000 Kč, a to ve smyslu § 9 odst. 2 advokátního tarifu, neboť projednávaný případ věcně spadá do výčtu uvedeného v tomto ustanovení. [5] Dále poukázal na závěr rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 4 Ans 11/2013  25 (dále jen „rozsudek sp. zn. 4 Ans 11/2013“), z něhož vyplývá, že osvobození od soudních poplatků se podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), vztahuje na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním. Žalovaná tak nebyla soudní poplatek ve zbylé výši 1 000 Kč povinna hradit a celý poplatek měl být vrácen žalobci podle § 10 odst. 1 věta prvá zákona o soudních poplatcích. Městský soud uzavřel, že o zaplaceném soudním poplatku bude pojednáno samostatným usnesením. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl opravné usnesení kasační stížností, jejíž důvod ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. explicitně neoznačil, podle obsahu podání však uplatnil důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně nesprávné posouzení procesní právní otázky. [7] V textu obsáhlé kasační stížnosti v prvé řadě upozorňuje, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006  123, publ. pod č. 1177/2007 (dále jen „rozsudek sp. zn. 4 Ans 3/2006“), je kasační stížnost proti opravnému usnesení, jež se dotýká výše náhrady nákladů, přípustná, neboť předmětem posouzení je správnost provedené opravy, nikoli samotný výrok o nákladech řízení. Stěžovatel má za to, že podmínky pro provedení opravy nákladového výroku původního usnesení splněny nebyly. Zjevnou nesprávností ve smyslu § 54 odst. 4 s. ř. s. totiž může být jen písařská či početní chyba nebo nesprávnost, jež je zřejmá, a nikoli jakékoli pochybení v rozhodnutí soudu, které nelze odstranit opravnými prostředky. Má-li zjevnost nesprávnosti vyplývat především z nesouladu výroku s odůvodněním rozhodnutí, pak je třeba zdůraznit, že v projednávané věci byl výrok původního usnesení zcela v souladu s jeho odůvodněním. [8] Stěžovatel nadto tvrdí, že uvedenou nesprávnost vůbec nelze kvalifikovat jako zjevnou. Má za to, že odkaz na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2020, č. j. 6 Ads 209/2019  62, publ. pod č. 4115/2021 Sb. NSS (dále jen „usnesení sp. zn. 6 Ads 209/2019“), který městský soud v opravném usnesení použil, je nepřiléhavý, neboť se vztahuje ke skutkově odlišné věci. Nejvyšší správní soud v něm rozhodoval o ústavnosti mimosmluvní odměny advokáta ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení. Rovněž šlo o řízení o kasační stížnosti navazující na řízení o žalobě proti rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nikoli o žalobu na ochranu proti nečinnosti. Podle stěžovatele lze § 9 odst. 2 advokátního tarifu uplatnit pouze v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí, nikoli u jiného žalobního typu, neboť z výslovného znění ustanovení vyplývá jeho aplikovatelnost na řízení „ve věcech nároků fyzických osob v daných oblastech.“ V projednávané věci je proto třeba určit tarifní hodnotu pro účely výpočtu odměny za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. [9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že opravným usnesením nedošlo k nahrazení výroku výrokem zcela odlišným, ani ke změně meritorního posouzení věci, ani k založení nových práv a povinností, nýbrž k záměně aplikovaného ustanovení právního předpisu. Má tak za to, že do okruhu věcí vymezených v § 9 odst. 2 advokátního tarifu náleží i žaloby na ochranu proti nečinnosti. Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhla, aby kasační stížnost zamítl. [10] V replice k vyjádření žalované stěžovatel tvrdí, že městský soud vydal opravné usnesení na základě návrhu žalované ze dne 7. 9. 2023, jehož obsah prakticky beze změny převzal. S tímto návrhem přitom stěžovatel nebyl seznámen. Ve vztahu k ostatním námitkám zopakoval argumentaci uvedenou v kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupenou advokátem. Kasační stížnost je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a to s ohledem na rozsudek sp. zn. 4 Ans 3/2006, podle nějž „[p]roti opravnému usnesení podle § 54 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná, a to i v případě, že byl opravován výrok o náhradě nákladů řízení; předmětem přezkumu však je pouze splnění podmínek pro provedení opravy.“ Nejvyšší správní soud poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [12] Podle § 54 odst. 4 s. ř. s. „[p]ředseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.“ [13] Stěžovatel namítá, že opravné usnesení je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na svou judikaturu, podle níž „[z]a zjevnou nesprávnost (ve smyslu § 54 odst. 4 s. ř. s.) může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí,“ (srov. rozsudek ze dne 3. 11. 2011, č. j. 4 Ads 139/2011  400). Rovněž považuje za vhodné upozornit, že „institut opravy zjevných nesprávností nemůže být vykládán tak, že by umožňoval napravit jakékoliv pochybení v rozhodnutí soudu, a to ani v situaci, kdy domnělé pochybení nelze odstranit prostřednictvím opravných prostředků,“ (srov. rozsudek sp. zn. 4 Ans 3/2006