3 Afs 191/2024 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 191/2024- 44 - text  3 Afs 191/2024 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: CEC Praha a. s., se sídlem Praha 5, Tlumačovská 1237/32, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému: Úřad městského obvodu Plzeň 3, se sídlem Plzeň, Sady Pětatřicátníků 7, 9, zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Novým, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 1737/52, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2024, č. j. 57 Af 5/2024132, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Magistrát města Plzně rozhodnutími ze dne 21. 12. 2016, č. j. MMP/307341/16, ze dne 23. 8. 2017, č. j. MMP/199814/17, a ze dne 23. 8. 2017, č. j. MMP/199811/17, zrušil platební výměry, kterými žalovaný vyměřil žalobkyni místní poplatky podle obecně závazné vyhlášky města Plzně č. 43/1998 za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Vzniklé přeplatky na místních poplatcích žalovaný vrátil žalobkyni až dne 23. 4. 2021, resp. dne 21. 12. 2023 v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2023, č. j. 10 Afs 541/202  46. [2] Žalobkyně uplatnila dne 19. 1. 2024 u žalovaného námitku podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), proti úkonu při vrácení přeplatků na místních poplatcích. V námitce vyzvala žalovaného, aby jí zaplatil úrok z vratitelných přeplatků podle § 254 odst. 3, 4 ve spojení s § 155 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném v období zaplacení místních poplatků (úrok ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, jež náleží daňovému subjektu ode dne následujícího po dni, v němž uplynula lhůta pro vrácení přeplatku). Dále žalobkyně žalovaného vyzvala, aby jí zaplatil rovněž úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu (vypočítaný shodným způsobem jako úrok z vratitelného přeplatku, jež náleží daňovému subjektu ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně). [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 2. 2024, č. j. UMO3/04957/24, námitku žalobkyně zamítl s odkazem na § 11 odst. 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o místních poplatcích“), podle něhož se penále, úroky a pokuty, upravené daňovým řádem, s výjimkou pořádkových pokut, neuplatňují. Žalovaný dále odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 9 Afs 52/2017  26, podle nichž citované ustanovení vylučuje pro oblast místních poplatků veškeré úroky podle daňového řádu, tj. i úrok z neoprávněného jednání správce daně a úrok z přeplatku. [4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. [5] Krajský soud předně nepřisvědčil námitce nicotnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že žalovaný v úvodu uvedl, že rozhodoval o námitce „proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 8. 1. 2024, č. j. UMO3/63560/23“. Podle krajského soudu jde pouze o chybu v psaní, neboť z dalšího obsahu napadeného rozhodnutí je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, co žalovaného vedlo k vydání napadeného rozhodnutí a o jakém podání žalobkyně rozhodoval. [6] Krajský soud dále s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2023, č. j. 3 Afs 244/2022  29, č. 4540/2024 Sb. NSS, uvedl, že nezpochybňuje, že účelem žalobkyní požadovaných úroků je nahrazení újmy způsobené správcem daně a předcházení komplikovanému řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). V případě místních poplatků je však zřejmý úmysl zákonodárce vyloučit aplikaci úroků podle daňového řádu z důvodu zjednodušení správy místních poplatků pro obecní úřady. Postupy podle daňového řádu jsou sice v případě vzniku nároků na požadované úroky pro daňový subjekt komfortnější, ale pokud jde o samotnou výši nároku, podle krajského soudu není dán důvod dovozovat, že by náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. byla nižší než výše zmiňovaných úroků. [7] Krajský soud dále zdůraznil, že z Listiny základních práv a svobod neplyne požadavek, aby stát učinil dosažení náhrady každé újmy způsobené veřejnou mocí pro poškozeného co nejpohodlnější. Argumentovalali žalobkyně tím, že právní úprava obsažená v § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích sice snižuje administrativní zátěž obecních úřadů, ale zvyšuje zátěž soudů, podle krajského soudu zákonodárci nic nebránilo vybrat si orgán státu, který zatíží předmětnou agendou. Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Afs 52/2017  26 odůvodnil vhodnost zvolené právní úpravy tím, že měla odradit poškozené od uplatnění nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Stejně tak Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku odmítl, že by bylo možné systematickým výkladem § 11 zákona o místních poplatcích dovodit, že výluka v odst. 4 citovaného ustanovení se týká pouze těch úroků, které postihují opožděné uhrazení daně daňovým subjektem. Pokud k tomu žalobkyně odkazovala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Afs 2/2016  34, a ze dne 3. 12. 2015, č. j. 10 Afs 168/2015  45, na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2016, č. j. 30 Af 5/2015  45, a na vyrozumění Veřejného ochránce práv ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 8089/2018/VOP, jejich závěry žalobkyní předestřený systematický výklad citovaného ustanovení nepodporují. Krajský soud rovněž neshledal případným odkaz žalobkyně na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 30 Af 12/2015  24, neboť uvedený rozsudek byl zrušen Nejvyšším správním soudem pro nezákonnost z důvodu nesprávného výkladu § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích. [8] K námitkám týkajícím se historického a teologického výkladu § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích krajský soud předně odkázal na závěry obsažené v odst. [19] až [22] rozsudku č. j. 9 Afs 52/2017  26, v nichž Nejvyšší správní soud shrnul vývoj právní úpravy vztahu úroků ve smyslu daňového řádu k místním poplatkům. Pokud jde o žalobkyní zpochybňovaný úmysl zákonodárce, ten podle krajského soudu potvrzují i pozdější novelizace zákona o místních poplatcích provedené zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, a zákonem č. 252/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 252/2023 Sb.“), kterým bylo s účinností od 1. 1. 2024 stávající znění § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích zrušeno. Nový § 11c odst. 6 zákona o místních poplatcích stanoví, že penále a úroky podle daňového řádu se neuplatní, přičemž důvodová zpráva k této novelizaci poplatkového zákona uvádí, že „[d]ochází k zachování konceptu stávající právní úpravy, která vylučuje uplatnění penále a veškerých úroků, upravených daňovým řádem. Mezi tyto úroky patří nejen úroky hrazené daňovým subjektem (úrok z prodlení či úrok z posečkané částky), ale též úroky hrazené správcem daně ve smyslu § 251c daňového řádu. Důvodem je nejen potřeba zachovat maximální jednoduchost správy místních poplatků, ale i skutečnost, že výše většiny místních poplatků je natolik nízká, že by úroky velmi často nedosáhly potřebné minimální výše 1 000 Kč podle § 251a odst. 2 daňového řádu. Vznikneli poplatkovému subjektu jednáním správce poplatku škoda, uplatní se obecný režim náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.“ [9] Krajský soud dále neshledal důvodnou námitku, že právní úprava obsažená v § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích zakládá nedůvodné rozdíly v postavení subjektu povinného k placení místního poplatku a subjektu povinného k placení daní. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, který odkazuje i na žalobkyní citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03, zdůraznil, že z čl. 1 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá požadavek zakazující libovůli při rozlišování mezi subjekty práv a zákaz diskriminace v přístupu k jednotlivým základním právům a svobodám. Podle krajského soudu právní řád poskytuje subjektům, které uhradily daň či místní poplatek vyměřený nezákonným rozhodnu