3 As 217/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 217/2023- 36 - text  3 As 217/2023 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: APB – PLZEŇ a. s., se sídlem Losiná 303, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 17 A 97/2022  38, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2023, č. j. 17 A 97/2022  38, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2022, č. j. MZP/2022/530/1011, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 8 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) rozhodnutím ze dne 16. 6. 2021, č. j. ČIŽP/44/2021/4159, uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), kterého se dopustila tím, že nakládala s odpady na pozemcích, které k tomuto účelu nebyly určeny. Konkrétně ČIŽP při místním šetření konaném dne 24. 7. 2018 a následně kontrolou zahájenou dne 13. 12. 2018 zjistila, že žalobkyně na část pozemků parc. č. 202/1 (dříve parc. č. 202), parc. č. 106/7 a parc. č. 203/2, vše v k. ú. Prunéřov, navážela výkopovou zeminu (odpad kat. č. 17 05 04), a to minimálně v době od 25. 6. 2018 do 13. 8. 2018 v množství (dle kvalifikovaného odhadu) o objemu 12 540 m3; tento odpad žalobkyně následně využila k terénním úpravám na výše uvedených pozemcích, které nebyly zařízením určeným k nakládání s odpady. Dále žalobkyně skladovala výkopovou zeminu (odpad kat. č. 17 05 04) na pozemku parc. č. 841/4 v k. ú. Vernéřov, minimálně v době od 19. 11. 2018 do 19. 2. 2019, o objemu dle kvalifikovaného odhadu cca 50 000 m3, ačkoliv ani tento pozemek nebyl v době skladování odpadu zařízením určeným k nakládání s odpady. Žalobkyně tímto jednáním porušila povinnost stanovenou v § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, za což jí byla uložena podle § 121 odst. 5 písm. d) tohoto zákona pokuta ve výši 400 000 Kč. [2] K odvolání žalobkyně bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že byl do návětí výroku doplněn text: „[…] a dále jako příslušný správní orgán v oblasti odpadového hospodářství dle § 126 písm. g) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚nový zákon o odpadech‘), s působností danou § 123 odst. 1 písm. c) nového zákona o odpadech“ a ve výroku II. byla uložená pokuta snížena na 300 000 Kč; ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, který ji rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 17 A 97/2022  38, zamítl. [3] Městský soud v napadeném rozsudku úvodem upozornil, že se žalobkyně předmětného jednání dopustila za účinnosti zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech z roku 2001“), avšak z důvodu příznivější nové právní úpravy byla žalobkyni uložena pokuta podle nové právní úpravy (zákona o odpadech). Správní orgány v tomto ohledu pochybily, jelikož měly novou právní úpravu použít jako celek, nikoli pouze pro hodnocení výše uložené sankce. I přesto dospěl městský soud k závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí, neboť sporná část definice vedlejšího produktu (viz dále) je téměř totožná v obou právních úpravách. Při posuzování žalobních námitek vycházel městský soud z nové právní úpravy. [4] Městský soud uvedl, že věcnou podstatou sporu je otázka, zda výkopová zemina, kterou žalobkyně navezla na pozemky v k. ú. Prunéřov a v k. ú. Vernéřov, je odpadem anebo vedlejším produktem dle § 8 odst. 1 zákona o odpadech. [5] K tomu městský soud uvedl, že podle § 3 odst. 5 zákona o odpadech z roku 2001 movitá věc, která vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci, se nestává odpadem, ale je vedlejším produktem, pokud a) vzniká jako nedílná součást výroby, b) její další využití je zajištěno, c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, a d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví (podtržení doplněno – pozn. NSS). Pro splnění definice vedlejšího produktu je nutné kumulativní naplnění všech těchto podmínek. Mezi stranami nebylo sporu, že byly naplněny podmínky a), c), a d). Městský soud se proto zabýval pouze spornou podmínkou vyplývající z písm. b), jež je zcela totožná jako podmínka stanovená v § 8 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech. [6] Ve shodě se správními orgány městský soud konstatoval, že pokud je podmínkou zajistit další využití movité věci, toto konkrétní využití musí být postaveno na jisto již v době vzniku movité věci. Musí se jednat o takové využití, které v budoucnu (jistě) nastane. Jeli takové využití podmíněno schválením správního orgánu, musí se tak stát již v době vzniku movité věci. Pouhá (teoretická) možnost využití movité věci v budoucnu bez případného schválení příslušnými správními orgány nepostačuje k tomu, aby se odpad stal vedlejším produktem. Pokud by městský soud akceptoval tento náhled, stal by se vedlejším produktem veškerý odpad, který by bylo možné v budoucnu teoreticky využít, avšak reálně by tomu tak nemuselo být. Rovněž ze slovního spojení „další využití je zajištěno“ městský soud dovodil jistotu (určitost) využití vzniklé movité věci. Městský soud dále konstatoval, že tento výklad je plně v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008, o odpadech a o zrušení některých směrnic (dále jen „směrnice“), v němž je užito slovní spojení „další využití je jisté“; toto ustanovení bylo do českého právního řádu zakomponováno právě ustanovením § 3 odst. 5 písm. b) zákona o odpadech z roku 2001. Nepostačuje proto pouhá možnost využití, nýbrž je vyžadována jistota. [7] Městský soud dále neshledal jako přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C9/00 a C188/07, neboť se dané rozsudky nezabývají výkladem čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice a ani neřeší otázku, zda v případě, kdy je využití věci podmíněno vydáním správního rozhodnutí, musí toto rozhodnutí existovat již v době vzniku movité věci. Jako irelevantní vyhodnotil také odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 6/2011  63 (dále jen „rozsudek NSS ve věci SLOVLIKER“), neboť ani tento rozsudek se uvedenou otázkou nezabývá. [8] Pokud se jedná o provedené terénní úpravy na pozemcích v k. ú. Prunéřov, žalobkyně nepopírala, že nedisponovala příslušným správním rozhodnutím k provedení těchto úprav, kolaudační souhlas doložila až v průběhu správního řízení. Žalovaný k tomu poukázal na skutečnost, že v žádném povolení či v technické zprávě nebyl řešen návoz hlíny z jiné stavební činnosti na pozemek v k. ú. Prunéřov; rovněž ani v rámci stavby (k níž byl vydán předmětný kolaudační souhlas) nebylo povoleno využití výkopové zeminy. Městský soud proto aproboval závěr žalovaného, že žalobkyně nedisponovala povolením příslušného orgánu, které by jí umožňovalo provést terénní práce na pozemcích v k. ú. Prunéřov. Obdobně nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí umožňující žalobkyni skladovat výkopovou zeminu na pozemcích v k. ú. Vernéřov. Jiná správní rozhodnutí žalobkyně nedoložila a neučinila tak ani později. Městský soud proto uzavřel, že podmínka vyplývající z § 8 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech nebyla splněna a výkopovou zeminu nelze považovat za vedlejší produkt; jednalo se proto o odpad. [9] Městský soud dále nepřisvědčil námitce, že žalovaný aplikoval „Metodický návod odboru odpadů Ministerstva životního prostředí pro řízení vzniku stavebních a demoličních odpadů a pro nakládání s nimi, vydaný v srpnu 2018“ namísto příslušného právního předpisu. Upozornil, že podmínka vyžadující vydání příslušného rozhodnutí správního orgánu vyplývá ze zákona o odpadech; metodický návod má tak pouze podpůrnou funkci. Pokud jde o namítané porušení § 50 odst. 3 správního řádu, městský soud poukázal na svůj závěr ohledně potřeby existence rozhodnutí příslušného orgánu již v době vzniku movité věci (výkopové zeminy). Zjišťování, zda a jak byla předmětná zemina využita, bylo proto v posuzovaném případě nadbytečné. Městský soud dále uvedl, že podmínky vyplývající z § 3 odst. 5 písm. b) a d) zákona o odpadech z roku 2001 jsou na sobě nezávislé a vzájemně se doplňují; nesouhlasil proto s náhledem žalobkyně, dle něhož je požadavek na existenci rozhodnutí příslušných orgánů v rozporu s podmínkou stanovenou v § 3 odst. 5 písm. d) tohoto zákona. Nepřisvědčil také