4 As 195/2024

Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil rozhodnutí stavebního úřadu mimo jiné tak, že došlo ke snížení počtu bytových jednotek daného bytového domu z 21 na 20, ke změně a úpravě podmínek pro umístění a provedení tohoto záměru, ke změně a úpravě převzatých podmínek dalších dotčených orgánů a také k doplnění výroku rozhodnutí stavebního úřadu tak, že podle § 8 odst. 6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a podle § 13a odst. 3 stavební vyhlášky bylo povoleno kácení dřevin a uložena náhradní výsadba za podmínek uvedených v kapitole „Převzaté podmínky dotčených orgánů“. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Žalobci své žalobní námitky rozdělili do 18 argumentačních okruhů [podjatost úřední osoby vydávající rozhodnutí stavebního úřadu; opomenutí námitky o porušení zásady proporcionality a porušení zásady dvojinstančnosti řízení; rozpor záměru s obecnými požadavky na umisťování staveb podle § 20 nařízení č. 10/2016 Sb., kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze [pražské stavební předpisy]; nepřípustný objem záměru; zastavěnost pozemku a rozsáhlá stavební činnost ve stabilizovaném území; rozpor záměru s § 21 odst. 2 pražských stavebních předpisů v podobě porušení stavební čáry nepřípustným zásahem křídel bytového domu do klidové části zahrad; rozpor záměru s výškovou hladinou podle § 25 až § 27 pražských stavebních předpisů; rozpor záměru s § 31 až § 33 pražských stavebních předpisů ohledně zvýšení dopravy; rozpor záměru s § 39 odst. 1 písm. b) a § 42 pražských stavebních předpisů ohledně požární bezpečnosti; rozpor s § 45 pražských stavebních předpisů ohledně denního osvětlení; rozpor záměru s územním plánem a nezákonné závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“); rozpor záměru se zásadou proporcionality ve vztahu k okolní zástavbě; nesprávné určení rozhodného území; neúplnost projektové dokumentace; snížení pohody bydlení žalobců; snížení tržní hodnoty nemovitostí; nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí; nekonání ústního jednání spojeného s místním šetřením]. Žádné z uplatněných námitek však městský soud nepřisvědčil.

Stěžovatelé nejprve v blanketní kasační stížnosti namítají, že městský soud rezignoval na řádné ověření žalovaným zjištěného skutkového stavu. Napadené rozhodnutí měl zrušit, neboť žalovaný nesprávně posoudil otázku pohody bydlení, nedostatečně zjistil skutkový stav věci stran neúměrné hmoty záměru a opomenul se zabývat otázkou výhledu z teras bytového domu na zahradu stěžovatelů, když konstatoval neexistenci těchto teras. Městskému soudu rovněž vytýkají, že se odmítl zabývat řadou jejich zásadních tvrzení s odůvodněním, že byla opožděně uplatněna, nebo protože se jednalo o pouhý odkaz na jejich předchozí podání. V napadeném rozsudku však nevysvětlil, kterých konkrétních námitek se uvedené týká. Stěžovatelé mají za to, že všechny žalobní námitky uplatnili včas a že jednotlivé řádně uplatněné žalobní body pouze detailněji rozvedli ve svých dalších podáních. V této souvislosti namítají, že městský soud porušil zásadu rovnosti, neboť pozornost věnoval pouze vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, zatímco obsah jejich doplňujících podání učiněných v řízení o žalobě ze dnů 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 v napadeném rozsudku shrnul ve dvou řádcích. Městský soud také náležitě nezjistil skutkový stav věci, protože neprovedl jimi předložené důkazy a tento svůj postup navíc ani nevysvětlil, přestože některé rozhodné skutečnosti (otázka ztráty výhledu a zásahu záměru do pohody bydlení stěžovatelů v důsledku výhledu z teras bytového domu do jejich zahrady a z oken do vnitrobloku) nebyly postaveny na jisto. Z těchto skutečností stěžovatelé dovozují nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a v postupu městského soudu při zjišťování skutkového stavu věci spatřují porušení zákona takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonnost napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. téhož zákona.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatelé nejprve s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1230/21 (dále jen „nález IV. ÚS 1230/21“), upozorňují na povinnost městského soudu posuzovat žalobu jako celek. Setrvávají na své žalobní argumentaci o tom, že záměr je v rozporu s obecnými požadavky na umisťování staveb podle § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů. Městskému soudu tak jako žalovanému v tomto směru vytýkají nesprávné vymezení referenčního území, neboť pro posouzení záměru bylo relevantní pouze jeho bezprostřední okolí, a nikoli kterákoliv stavba ze širokého okolí. Městský soud pochybil, pokud svůj závěr uvedený v odst. 107. (správně odst. 117. – poznámka soudu) napadeného rozsudku opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/202262. V něm se totiž třetí senát zabýval vymezením území pro účely hodnocení souladu záměru s územním plánem, zatímco v nyní souzené věci jde o posouzení souladu záměru s § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů. Kromě toho zmíněný závěr městského soudu neobstojí ani v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022174, podle kterého by záměr měl zapadat zejména do urbanistické struktury okolí bezprostředního, což městský soud i žalovaný opomněli zohlednit. Na podporu své argumentace stěžovatelé poukazují i na další judikaturu Nejvyššího správního soudu a městského soudu, které se dovolávali již v žalobě, avšak městský soud k ní nepřihlédl.

Nesprávné posouzení rozporu záměru s § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů stěžovatelé dovozují také ze skutečnosti, že městský soud při posouzení této otázky vycházel z referenčních staveb od záměru značně vzdálených, tedy těch, které se nacházejí v jeho širším okolí, a nikoli v okolí bezprostředním. I zde proto poukazují na rozsudek č. j. 4 As 282/2022174, podle kterého musí být záměr v souladu zejména s jeho bezprostředním okolím; tak tomu v této věci není. Jediný objekt ze širokého okolí, který se svými parametry podobá záměru, je bytový dům nacházející se na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB. Stěžovatelé však již v žalobě vysvětlili, proč ani s těmito či jinými objekty ze širšího okolí nelze záměr porovnat. Z tohoto důvodu považují závěr městského soudu o souladu záměru s charakterem bezprostředního okolí za nesprávný a nepřezkoumatelný.

Nadto městský soud soulad záměru s § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů založil místo na srovnání s objekty představujícími převládající zástavbu na jeho srovnání s referenčními objekty, které nemají žádnou vypovídající hodnotu, protože se jedná o ojedinělé výjimky v území nacházející se v širším okolí. Ačkoliv § 20 pražských stavebních předpisů výslovně nestanovuje povinnost přihlížet k charakteru převládajícího území, podle stěžovatelů lze pojem „charakter území“ ve smyslu § 19a stavebního zákona chápat pouze jako nalézání shodných či podobných rysů zástavby v určitém území. Městský soud nicméně v napadeném rozsudku neodůvodnil, proč záměr považoval za souladný s charakterem území, i když je současně v rozporu s převládající zástavbou, a nezohlednil, že zástavba nesmí od stavební čáry odstupovat a že soukromé zahrady jsou v nezastavěné části stavebních bloků. V tom stěžovatelé spatřují nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost.

Dále stěžovatelé rozsáhle polemizují nad údajnými pochybeními městského soudu stran hodnocení souladu jednotlivých kritérií záměru s pražskými stavebními předpisy. Konkrétně namítají, že městský soud se při srovnání záměru s ostatními bytovými domy nevypořádal s jejich žalobními námitkami o tom, že žalovaný povolil záměr na základě výjimek v území a na základě srovnání s ostatními bytovými domy, které však není přípustné. Rovněž neprovedl jimi navržený důkaz tabulkou „Přehled objemů okolních staveb a zastavěnosti“ (dále jen „tabulka zastavěnosti“) staveb v bezprostředním okolí, a to pro nadbytečnost a opožděnost této námitky. V tom městský soud pochybil, protože údaje o zastavěnosti bezprostředního okolí ze správního spisu nevyplývají a zásada koncentrace řízení se v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 As 43/200495, nevztahuje na důkazní návrhy.

Stěžovatelé nesouhlasí ani s názorem městského soudu vysloveným v odst. 97. napadeného rozsudku, podle kterého záměr z hlediska zastavěnosti plochy pozemku nevybočuje oproti ostatním stavbám v relevantním okolí. Městský soud totiž vycházel z té části napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný citoval závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 22. 8. 2023, č. j. MMR57569/202381 (dále jen „závazné stanovisko ze dne 22. 8. 2023“). Předmětné závazné stanovisko ovšem opět vychází z referenčních objektů, které se nacházejí v širším okolí namísto zohlednění bezprostředního okolí záměru. I když městský soud v napadeném rozsudku zohlednil i referenční stavby z bezprostředního okolí, srovnání záměru s těmito stavbami pouze dosvědčuje, že záměr svou stavební plochou neodpovídá obvyklé zastavěné ploše staveb v bezprostředním okolí. Ke srovnání záměru se stavbami na pozemcích parc. č. XC a XD, XE a XF, XG a XH stěžovatelé pro úplnost dodávají, že zde je nesprávně spojena zastavěnost více samostatných objektů dohromady. Přestože v žalobě tvrdili, že záměr svou zastavěností trojnásobně vybočuje oproti stavbám z bezprostředního okolí, městský soud se tímto argumentem nezabýval.

Ve vztahu k tvrzenému rozporu záměru s pražskými stavebními předpisy stěžovatelé považují za nepřezkoumatelný také závěr městského soudu o souladu objemu (hmoty) záměru s okolní zástavbou. Městský soud totiž neoznačil žádný konkrétní objekt, se kterým záměr srovnával, a navíc odkázal na závěry žalovaného vyplývající ze str. 40 až 45 napadeného rozhodnutí, podle kterých je dána podobná podlažnost pouze u některých referenčních objektů nacházejících se až v širším okolí. S ohledem na uvedené nemohl městský soud dovodit, že záměr po redukci objemu bezprostřednímu okolí vyhovuje, když jej ani s žádným objektem z bezprostředního okolí neporovnal. Jinými slovy, z napadeného rozsudku podle stěžovatelů nevyplývá, proč záměr co do objemu vyhovuje stavbám z bezprostředního okolí. I v této souvislosti pak stěžovatelé brojí proti neprovedení navrženého důkazu – tabulky zastavěnosti, a to ze stejných důvodů jako u kritéria zastavěnosti.

Totožnou argumentaci stěžovatelé uplatňují rovněž k otázce výšky záměru s ohledem na § 25 až § 27 pražských stavebních předpisů. I v tomto směru městský soud vycházel pouze z referenčních staveb nacházejících se v širším okolí, aniž by bylo z napadeného rozsudku zřejmé, proč záměr vyhovuje stavbám v bezprostředním okolí, které mají výšku mnohem menší. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ohledně závěrů vztahujících se k výšce záměru stěžovatelé dovozují z odst. 109. napadeného rozsudku (v němž městský soud pouze odkázal na str. 39 napadeného rozhodnutí, což nelze považovat za přezkoumatelné odůvodnění) a ze skutečnosti, že se městský soud v odst. 85. napadeného rozsudku v rozporu s výše zmíněným nálezem IV. ÚS 1230/21 formalisticky odmítl zabývat jejich tvrzeními obsaženými v doplnění odvolání ze dne 20. 10. 2023, přestože na ně v žalobě v konkrétních souvislostech odkazovali. V této souvislosti se brání také vůči názoru městského soudu, podle nějž byla jejich argumentace uplatněná v podání ze dne 3. 7. 2024 opožděná. Namítají, že v uvedeném podání se jednalo pouze o rozvinutí žalobních bodů, které měl městský soud zohlednit, a přihlédnout tak k pochybení žalovaného spočívajícímu v nesprávném posouzení podmínek podle § 27 odst. 2 písm. b) pražských stavebních předpisů. Napadený rozsudek pak z tohoto důvodu označují za vnitřně rozporný; městský soud na jednu stranu považoval žalobní námitky za obecné, na stranu druhou ale dovodil, že stěžovatelé v podání ze dne 3. 7. 2024 po lhůtě uplatnili další (nové) žalobní body.

Co se týče hodnocení nadzemních podlaží záměru, stěžovatelé v tomto ohledu znovu poukazují na to, že záměr byl srovnán jen s jediným rodinným dvojdomem ležícím na pozemcích parc. č. XE a XF, který ovšem představuje výjimku v území. Z toho, že ostatní stavby v bezprostředním okolí záměru mají maximálně dvě nadzemní podlaží, stěžovatelé dovozují nesprávný a nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost názor městského soudu, podle nějž záměr z hlediska podlažnosti zapadá do převládající zástavby. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž není patrné, z jakého důvodu dal přednost srovnání s jediným objektem se třemi nadzemními podlažími, když ve zbytku se v bezprostředním okolí záměru nacházejí toliko rodinné domy s nižším počtem nadzemních podlaží.

V souvislosti s posouzením souladu záměru s pražskými stavebními předpisy stěžovatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dále shledávají v tom, že se městský soud nevypořádal s jejich žalobním tvrzením o polohách jednotlivých referenčních objektů, respektive s tím, že záměr je umisťován do hustě zastavěného bloku rodinných domů a značným způsobem zasahuje do vnitrobloku, zatímco ostatní bytové domy jsou v širším okolí a mají kolem sebe veřejné komunikace a veřejný prostor. Kromě toho stěžovatelé tak jako v žalobě zdůrazňují, že všechny objekty nacházející se v bezprostředním okolí i ve vedlejším stavebním bloku jsou rodinné domy se zahradami. Ke stávajícím objektům nacházejících se na pozemcích osoby zúčastněné na řízení I) (stavebník) pak městský soud neměl vůbec přihlížet, protože mají být odstraněny, a v opačném případě se měl věnovat jejich žalobní námitce, že se nejedná o bytové domy. V neposlední řadě stěžovatelé rozporují závěr městského soudu obsažený v odst. 97. napadeného rozsudku ohledně přípustnosti záměru z hlediska jeho objemu. Poukazují na to, že při hodnocení zásahu hmoty záměru do vnitrobloku městský soud ve shodě s žalovaným porovnal záměr pouze s referenčními objekty ze širokého okolí, čímž se v podstatě nevypořádal s žalobní námitkou, že záměr ani po revizi nevyhovuje bezprostřednímu okolí. Stěžovatelé dodávají, že ustoupení podlaží může mít vliv pouze na regulovanou výšku záměru a nikoli na objem záměru.

Stěžovatelé se dále vyjadřují k jednotlivým stavbám z bezprostředního okolí, se kterými městský soud záměr porovnal. Podle jejich mínění nicméně ani tyto stavby nemají vypovídající hodnotu, protože i) jejich zastavěná plocha je několikanásobně menší než zastavěná plocha záměru, ii) stavební čáru překračují pouze dva objekty z bezprostředního okolí, přičemž se jedná o výjimky svým charakterem značně odlišné od záměru, iii) tři nadzemní podlaží má pouze jeden objekt z bezprostředního okolí, který je taktéž výjimkou, a iv) záměr je z hlediska výšky nejvyšší stavbou v bezprostředním okolí. Městskému soudu v tomto směru vytýkají, že se zabýval pouze těmito referenčními objekty, a ještě k tomu nedostatečně, a že se nevypořádal s jejich žalobními námitkami o tom, že záměr přesahuje vnitřní stavební čáru, že se má jednat o nejvyšší budovu v bezprostředním okolí a že má několikanásobně větší objem než objekty z bezprostředního okolí. Stejně tak měl městský soud zohlednit, že záměr bude jediným bytovým domem v bezprostředním okolí a bude mít 20 bytových jednotek, zatímco okolní stavby mají povahu rodinných domů. Stěžovatelé pak mají za to, že právní názor městského soudu vyslovený v odst. 96. napadeného rozsudku (ohledně rozporu záměru s požadavky na umisťování staveb podle § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů) nemůže obstát, neboť zde vycházel ze str. 13 až 15 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný dovodil, že záměr je sice rozporný s převládající zástavbou, ale že s ohledem na výjimky v okolí je přípustný. Stěžovatelé rozporují také závěr městského soudu, podle nějž kritéria souladu s územním plánem jsou obdobná kritériím stanoveným v § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů. Mají za to, že soulad s územním plánem se posuzuje z obecných rozvojových hledisek a plánovaného využití území, přičemž pražské stavební předpisy kladou důraz na konkrétní požadavky na umisťování staveb. Z tohoto důvodu nebylo podle stěžovatelů možno jejich námitku o nesouladu záměru s charakterem území odůvodnit odkazem na stanovisko ministerstva, jak to učinil městský soud v odst. 117. napadeného rozsudku.

Stěžovatelé dále uplatňují kasační argumentaci k otázce rozporu záměru s požadavky na umisťování staveb z hlediska vnitřní stavební čáry podle § 21 ve spojení s § 22 pražských stavebních předpisů. Stěžovatelé předně namítají, že se městský soud nevypořádal s jejich žalobními námitkami o tom, že jde o území s jednotnou vnitřní organizací, na němž je patrná existence vnitřní stavební čáry i přes existenci dvou staveb na pozemcích parc. č. 2336/59 a parc. č. XH. Žalovaný vnitřní stavební čáru v napadeném rozhodnutí nevymezil. Stěžovatelé pak jako přílohu svého podání ze dne 3. 7. 2024 v řízení o žalobě předložili nákres vnitřní stavební čáry, čímž pouze argumentačně rozvinuli svůj včas uplatněný žalobní bod, městský soud ale v odst. 99. napadeného rozsudku, v němž se této otázce věnoval, zcela pominul, že se jedná o otevřenou stavební čáru, což připustil i žalovaný na str. 13 napadeného rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti považují stěžovatelé závěry městského soudu o souladu záměru s vnitřní stavební čarou za jsoucí v hrubém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že městský soud ve shodě s žalovaným závěr o neexistenci vnitřní organizace bezprostředního okolí dovodil toliko na základě dvou výjimek v širším okolí (stavby na pozemku parc. č. XH a parc. č. 2336/59), které ovšem svým zásahem do vnitrobloku nejsou srovnatelné se záměrem. Dále rozporují úvahy městského soudu o křídlech nadzemních částí záměru, které přejal od žalovaného, aniž by dostatečně vyhodnotil charakter a stav bezprostředního okolí vzhledem k uplatněným žalobním námitkám; ty nezohlednil. V uvedeném posouzení městský soud pochybil a zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, když vycházel pouze z výjimek bezprostředního okolí záměru.

Stejně jako v žalobě stěžovatelé i v kasační stížnosti opětovně poukazují na rozpor záměru s § 45 pražských stavebních předpisů v otázce proslunění, osvětlení a zastínění jejich zahrady záměrem. Konkrétně brojí proti způsobu vypořádání jejich žalobní námitky o nepřezkoumatelnosti „Studie denního osvětlení, proslunění“ zpracované Ing. L. K. (dále jen „studie denního osvětlení“) ze strany městského soudu v odst. 103. napadeného rozsudku, v němž městský soud otázku zastínění okolních zahrad záměrem dovodil z toho, že pokud záměr nevybočuje z hlediska objemu ze stávající zástavby, nemůže ani zastínění vybočovat ze stávajících poměrů. Poukazují na to, že danou žalobní námitku včas uplatnili již v žalobě a následně ji v podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 rozvinuli. Podstatou jejich argumentace bylo, že z této studie nelze zjistit, s jakou výškou autor studie denního osvětlení vlastně pracoval. Nesouhlasí s postupem městského soudu, který se touto námitkou odmítl pro opožděnost zabývat. Totéž platí i o námitce o nepřezkoumatelnosti diagramů obsažených ve studii denního osvětlení, předložené fotografii ze dne 24. 3. 2024 pořízené ze zahrady stěžovatelů k prokázání zastínění záměrem a zákresu záměru v zahradě. Podle stěžovatelů nelze tyto listiny považovat za nové důkazy či žalobní body. Pokud se jimi městský soud nezabýval, což platí zejména u námitky obsažené v podání ze dne 26. 7. 2024, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 As 43/200495). Stěžovatelé dodávají, že na rozdíl od městského soudu mají za to, že důkazní břemeno stran přiměřenosti zastínění ve vztahu k místním poměrům leželo na žalovaném. Ohledně vypořádání uvedené námitky tedy považují napadený rozsudek také za nepřezkoumatelný.

Podle mínění stěžovatelů se městský soud nevypořádal ani s jejich žalobními námitkami o světelném znečištění (odst. 145. a 146. žaloby), respektive se s nimi v odst. 121. napadeného rozsudku vypořádal nedostatečně. Kromě toho městský soud zaměnil soulad záměru s charakterem území a občanskoprávní námitku světelného znečištění. I pokud by byl záměr v souladu s charakterem území, automaticky to neznamená, že nebude nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžovat stěžovatele. Za nepřezkoumatelnou pak považují úvahu městského soudu, podle které „osvětlení vyzařující z oken není v žádném předpisu upraveno; předpokladem je, že světlo vyzařující z oken budov do venkovního prostředí (při běžném provozu) nemůže být takové intenzity, aby bylo zapotřebí jeho samostatné hodnocení.“ Z napadeného rozsudku totiž nevyplývá, z jakého důvodu nemůže být světlo vyzařující z oken budov do venkovního prostředí takové intenzity, aby bylo zapotřebí jeho samostatné hodnocení. Nepřezkoumatelné jsou podle stěžovatelů rovněž úvahy městského soudu o pouličních lampách, protože jsou jednak obecné, a jednak městský soud neřešil, zda a v jaké míře mohou pouliční lampy osvětlovat jejich zahradu a okna obytných místností jejich domu. Stěžovatelé dodávají, že ve svém podání ze dne 3. 7. 2024 vysvětlili, jakým způsobem budou světlem obtěžováni nad míru přiměřenou místním poměrům.

V neposlední řadě stěžovatelé namítají, že realizace záměru povede ke snížení pohody bydlení, respektive kvality prostředí. Poukazují na to, že žalovaný předtím, než došlo ke změně záměru, nepovažoval záměr za souladný s požadavky na kvalitu prostředí. K souladu záměru s požadavky na kvalitu prostředí však podle stěžovatelů nedošlo ani po revizi záměru, neboť ta se netýkala jeho odstupových vzdáleností od nemovitosti stěžovatelů či odclonění možného rušivého vlivu v důsledku navrženého západního křídla vystupujícího do zahrady stěžovatelů. Koneckonců z tohoto hlediska má záměr stejnou podobu jako před revizí. Mimoto pro závěr o vlivu záměru (po jeho revizi) na pohodu bydlení stěžovatelů je rozhodné posouzení pobytových ploch teras a balkonů a počet oken v obytných místnostech orientovaných západním směrem (k nemovitostem stěžovatelů).

K tomu stěžovatelé doplňují, že závěr městského soudu obsažený v odst. 120. napadeného rozsudku ohledně pobytových ploch teras a balkonů se míjí s podstatou jejich žalobní námitky. V ní brojili zejména proti tomu, že se žalovaný nezabýval možným pohledem z teras na jejich rodinný dům a nesprávně dovodil neexistenci teras. Namísto toho, aby městský soud napadené rozhodnutí z tohoto důvodu pro nepřezkoumatelnost zrušil, nahradil závěr žalovaného vlastní nesprávnou úvahou, podle níž jsou balkony a terasy v daném místě obvyklé. Stěžovatelé však podotýkají, že na rozdíl od záměru není ze staveb (na něž poukázal městský soud) ležících na pozemcích parc. č. XI, parc. č. XJ a parc. č. XK na jejich zahradu přes vzrostlou zeleň vidět, a proto nemají žádnou vypovídací hodnotu pro hodnocení záměru z hlediska jeho přiměřenosti místním poměrům. Podle stěžovatelů není ani zřejmé, z čeho městský soud dovodil existenci balkonů či teras u uvedených staveb, když o takových skutečnostech nebylo vedeno žádné dokazování. I v tomto ohledu tedy považují napadený rozsudek za nepřezkoumatelný a porušující právo na spravedlivý proces. Jedná se o zcela novou argumentaci, vůči které se mohli bránit nejdříve až v podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024. Tím spíše se měl městský soud v nich uplatněnými námitkami zabývat a provést navržené důkazy fotografiemi ze dne 24. 7. 2024. Stěžovatelé se proto domnívají, že městský soud rezignoval na posouzení všech rozhodných skutečností nasvědčujících tomu, že z ostatních staveb není na pozemek stěžovatelů přes vrostlou zeleň a s ohledem na jejich nízkou výšku vidět tak, jako tomu bude z teras bytového domu.

Na této námitce podle stěžovatelů nemůže ničeho změnit ani závěr městského soudu obsažený taktéž v odst. 120. napadeného rozsudku, podle nějž jsou terasy záměru po jeho revizi výrazně ustoupeny od západní fasády, takže omezují pohled na zahradu stěžovatelů. I ten považují za nedostatečný a nepřezkoumatelný, jelikož městský soud nezohlednil výšku teras záměru a velikost jejich zahrady, ale omezil se jen na odstup teras od hrany západní fasády záměru a od jihovýchodní hranice pozemku stěžovatelů. To znamená, že i když městský soud nemohl posoudit rozsah možného pohledu na zahradu stěžovatelů a srovnat jej s dalšími objekty v bezprostředním okolí, přesto dovodil, že pohled z teras záměru nenarušuje nad míru přiměřenou poměrům kvalitu prostředí stěžovatelů. Tím zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, neboť své závěry opřel o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně nedostatečně zjištěné. Ostatně kupříkladu na jednání dne 29. 7. 2024 dovodil závěr o pouze „omezeném pohledu“ na zahradu stěžovatelů toliko ze zhlédnutí půdorysu druhého a třetího nadzemního podlaží záměru v projektové dokumentaci. Stejně jako žalovaný městský soud nepřihlédl ani k namítanému pohledu ze záměru přímo do rodinného domu stěžovatelů. Naopak stěžovatelé nebrojili vůči balkonům na jižní straně záměru, avšak městský soud se jim přesto v odst. 120. napadeného rozsudku věnoval. Stěžovatelé tudíž uzavírají, že městský soud pochybil, pokud soulad záměru s jeho bezprostředním okolím ve vztahu ke kvalitě prostřední opřel o zmenšení objemu záměru (po jeho revizi), aniž jej porovnal s referenčními objekty z bezprostředního okolí.

Ve vztahu k oknům umístěným v západní části jižního křídla západního bytového domu stěžovatelé zpochybňují také závěr městského soudu, podle nějž „[s] ohledem na možnost výhledu na pozemek žalobců a) a b) z oken na jižní straně záměru, nelze dospět k závěru, že by okna na západní straně tuto situaci podstatně zhoršovala.“ Poukazují na to, že nerozporovali skutečnost, že v území je v současné době umožněn pohled boční, jak to dovodil městský soud v odst. 120. napadeného rozsudku, ale namítali, že záměr nerespektuje tento „běžný pohled“ na okolní zahrady, neboť právě zásah jižního křídla západního bytového domu do vnitrobloku umožňuje pohled na jejich zahradu a rodinný dům. Stěžovatelům dále není zřejmé, na základě čeho městský soud dovodil, že by v důsledku zmenšení počtu oken záměr neměl narušit kvalitu prostředí, když v žalobě namítali, že ubráno bylo pouze jedno okno v druhém nadzemním podlaží. Podle nich platíli závěr žalovaného, že záměr nenarušuje nepřípustným způsobem kvalitu prostředí, protože po jeho revizi se v západní části jižního křídla západního bytového domu již nenachází žádná okna obytných místností, není z toho patrné, zda záměr nenarušuje kvalitu prostředí, i kdyby měl být počet oken obytných místností pouze minimalizován. Tím, že předmětný závěr žalovaného považují za nepřezkoumatelný, a městský soud z něj v napadeném rozsudku vycházel, zapříčinil i jeho nepřezkoumatelnost. Městskému soudu v této souvislosti vytýkají, že neprovedl jimi navržený důkaz webovými stránkami osoby zúčastněné na řízení I). Ani argumentace městského soudu týkající se uzpůsobení oken ve světle žalobních námitek neobstojí, neboť i kdyby měl být výhled ze záměru omezen, stále není takový výhled v okolí běžný a pořád umožňuje pohled do rodinného domu stěžovatelů. Pokud městský soud v odst. 119. napadeného rozsudku dále dovodil, že stěžovatelé neuvedli žádné specifické podmínky, z nichž vyplývá zásah do pohody bydlení, tito mají naopak za to, že poukazovali na přesah vnitřní stavební čáry, nadměrný objem záměru, zásah do vnitrobloku a na výhled z bytového domu na jejich zahradu a do domu. Městský soud se nevypořádal ani s jejich žalobními námitkami o ztrátě výhledu a o ztrátě odstupových pohledových vzdáleností, a namísto toho se v odst. 122. napadeného rozsudku věnoval možnostem výhledu ze sousedních nemovitostí. Navíc pominul, že takový rozsah ztráty výhledu není v bezprostředním okolí běžný.

V poslední části kasační argumentace stěžovatelé rozvíjejí svá tvrzení o neprovedení navržených důkazů ze strany městského soudu a o nepřihlédnutí k jejich námitkám uplatněným již v řízení před stavebním úřadem. Opakují, že jejich námitky obsažené v podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 představovaly pouze rozšíření včas uplatněných žalobních bodů a že městský soud pochybil při výkladu § 71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 72 odst. 1 téhož zákona. V tomto směru se dovolávají judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i odborné literatury týkající se vymezení žalobního bodu a rozsahu soudního přezkumu (například nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1419/2007; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/200742; nebo ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/200684). Ačkoliv městský soud v odst. 88. napadeného rozsudku odkázal na zásadu subsidiarity správního soudnictví, podle stěžovatelů jsou tyto jeho závěry v rozporu se zmíněnou judikaturou i čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak je podle nich nepřípustný formalistický přístup městského soudu nastíněný v odst. 85. napadeného rozsudku, v němž vyslovil, že se nebude zabývat odkazy stěžovatelů na odvolání a na jeho doplnění, přestože tyto odkazy byly konkrétní a stěžovatelé je vždy zasadili do kontextu. Z odborné literatury a judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 As 229/201543) stěžovatelé dovozují povinnost správních soudů vypořádat se se všemi žalobními námitkami.

Osoba zúčastněná na řízení I) k jednotlivým tvrzením stěžovatelů dodává, že městský soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, když vycházel ze správního spisu, jehož součástí byly veškeré podklady týkající se záměru. Z tohoto důvodu bylo nadbytečné provádět stěžovateli navržené důkazy, což městský soud odůvodnil v odst. 80. napadeného rozsudku. I kdyby městský soud navržené důkazy provedl, nic by to na výsledku řízení nezměnilo, protože skutečnosti, které stěžovatelé navrhovali prokázat, byly součástí správního spisu. Jiné skutečnosti, například k otázce zastavěnosti či objemu staveb ve stavebním bloku, nebyly relevantní, a s prokázáním narušení pohody bydlení stěžovatelů se žalovaný již v napadeném rozhodnutí vypořádal. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení I) připomíná, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu není povinností soudu provést všechny účastníky navržené důkazy, pokud tento postup náležitě odůvodní, čemuž městský soud dostál. Stejně tak se městský soud v napadeném rozsudku věnoval narušení pohody bydlení, ztrátě soukromí v důsledku výhledu do zahrady stěžovatelů a hmotě záměru. Jeho odůvodnění je natolik podrobné, že nelze mít pochybnosti o zákonnosti napadeného rozsudku. Námitku stěžovatelů o narušení pohody bydlení pak podřazuje pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který ovšem stěžovatelé neuplatnili, takže se jím nelze zabývat.

Za nedůvodnou považuje osoba zúčastněná na řízení I) rovněž argumentaci stěžovatelů, kterou brojí proti tomu, že městský soud neposoudil opožděně uplatněné žalobní námitky. Městský soud postupoval zcela v souladu s § 72 odst. 1 s. ř. s., když se s ohledem na koncentraci řízení i na judikaturu Nejvyššího správního soudu nezabýval tvrzeními uplatněnými v podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024. S včasnými žalobními námitkami se městský soud vypořádal a rekapitulaci názorů všech stran nyní projednávané věci věnoval stejný prostor. Nelze proto se stěžovateli souhlasit v tom, že nerespektoval rovnost účastníků řízení. Osoba zúčastněná na řízení I) dále poukazuje na skutečnost, že právo na realizaci záměru nabyla v dobré víře a že v současné době již započala jeho realizace. Investovala tedy již finanční prostředky do stavebních prací a do dokumentace záměru, má vybraného generálního dodavatele stavby záměru a poskytovatele financování jeho výstavby. Zrušení napadeného rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu by proto pro ni znamenalo konec podnikání a úpadek. S ohledem na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, však má za to, že nejsou splněny podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť ke stavebnímu řízení doložila všechny potřebné podklady, žádné informace nezamlčovala a neexistují důvody hodné zvláštního zřetele, který by odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí.

K doplnění kasační stížnosti dále osoba zúčastněná na řízení I) uvádí, že kasační námitky spočívají v pouhém opakování námitek vznesených již ve správním řízení či v žalobě, aniž se stěžovatelé snaží zvrátit názor městského soudu. Usilují pouze o přezkum skutkových závěrů žalovaného a o opětovné hodnocení správního uvážení stran povolení záměru. Stěžovatelé se pouze snaží řízení o nyní projednávané věci komplikovat. Předmětem záměru je menší bytový dům na pozemku, na kterém již bytový dům stál. Skutečnost, že si stěžovatelé ve svém sousedství dokážou představit pouze rodinný dům, neznamená, že by záměr měl narušit charakter území. K námitkám o špatném vymezení referenčního území ze strany žalovaného osoba zúčastněná na řízení I) podotýká, že se nejedná o právní otázky, ale o věc správního uvážení, takže nepodléhají kasačnímu přezkumu. Dále má za to, že bytový dům má z povahy věci jiné parametry než rodinný dům, takže je třeba záměr porovnávat toliko s bytovými domy, nikoliv s rodinnými domy z bezprostředního okolí, jak stěžovatelé vyžadují. Navíc na dotčených pozemcích již bytový dům stál a záměr se nachází ve funkční ploše, ve které je umístění bytového domu povoleno. Není přitom pravdou, že by žalovaný vyšel pouze z výjimek v území. Pokud by tomu tak bylo, srovnával by záměr s okolními panelovými domy. Území, v rámci něhož byl záměr srovnáván, nebylo možné vymezit úžeji, protože by tím byly zablokovány vazby a návaznost zástavby v rámci sdíleného celku. Přestože stěžovatelé poukazují na nepřezkoumatelnost studie, nijak toto tvrzení v průběhu řízení neprokazují.

K vyjádření osoby zúčastněné na řízení I) stěžovatelé dále uvádějí, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uplatnili až v doplnění jejich kasační stížnosti, a navíc podle odborné literatury není řízení o kasační stížnosti spojeno s koncentrační zásadou. Odkazy na nálezy Ústavního soudu ve vztahu k dobré víře osoby zúčastněné na řízení I) stěžovatelé považují jednak za nepřiléhavé, a mimoto se domnívají, že není možné poskytnout ochranu jejím nepravdivým tvrzením (např. o tom, že po revizi záměru jsou podél jeho západní stěny umístěny pouze technické místnosti). O existenci práv nabytých v dobré víře lze tudíž pochybovat a nad individuálními zájmy jednoho podnikatele musí převážit zájem na zákonnosti napadeného rozhodnutí. Pokud by Nejvyšší správní soud shledal nezákonnost napadeného rozsudku, musel by jej zrušit, jinak by vznikl nebezpečný precedent pro umisťování staveb a kasační přezkum by ztratil svůj význam.

Stěžovatelé sice připouštějí, že nezrušit napadené rozhodnutí je možné ve zcela výjimečných případech, v nichž by zájem jednotlivce převažoval nad zájmem veřejným. O takový zde však nejde. Za bezpředmětnou pak označují argumentaci o pokročilosti záměru či o ničím nepodložené finanční situaci osoby zúčastněné na řízení I), které mimo jiné patří pozemky, na nichž má být záměr realizován. Stejně tak je bez významu, kolik subjektů se proti záměru brání, neboť skutečnost, že ostatní osoby kasační stížnosti nepodaly, neznamená jejich souhlas se záměrem, ale jedná se spíše o důsledek zastrašování ze strany osoby zúčastněné na řízení I).

Kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatelé mnohdy stejnou kasační námitku podřazují pod více kasačních důvodů současně, případně své kasační námitky navzdory jejich formulaci podřazují pod nesprávný kasační důvod. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitky v rámci toho kterého v kasační stížnosti uplatněného kasačního důvodu, pod který podle svého obsahu náleží bez ohledu na jejich podřazení ze strany stěžovatelů.

Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval námitkami stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Absence této vady je totiž podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek ze zbylých kasačních důvodů (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004105).

Jednáli se o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost, ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu ji spatřuje v tom, pokud přezkoumávaný rozsudek neobsahuje určitý výrok, nesplňuje formální náležitosti dle § 54 odst. 2 s. ř. s., nebo také, nelzeli z něj rozpoznat jeho jednotlivé části (záhlaví, výrokovou část, odůvodnění, poučení), jakož i tehdy, chybíli věcný a obsahový soulad výrokové části napadeného rozsudku a jeho odůvodnění, nebo absentujeli odkaz na použité právní normy, na nichž správní soud založil právní hodnocení v souzené věci (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, nebo ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/200760). Takové vady nicméně napadený rozsudek nevykazuje.

Stěžovatelé v kasační stížnosti v tomto směru poukazují na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, která má spočívat v tom, že městský soud na jednu stranu konstatoval obecnost uplatněných žalobních námitek a na druhou stranu uvedl, že stěžovatelé v podání ze dne 3. 7. 2024 rozvinuli své žalobní body. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé, v čem by úvaha o tom, že stěžovatelé včas uplatněné žalobní námitky formulovali obecně a následně po lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobní body rozšířili v dalších podáních o námitky dosud neuplatněné (k nimž soud nemůže přihlížet), mohla způsobovat vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená námitka je nedůvodná.

K nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že tento nedostatek vykazují taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/200474). Současně však Nejvyšší správní soud dodává, že soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/201333).

Napadený rozsudek také právě uvedeným kritériím přezkoumatelnosti vyhovuje. Městský soud v něm dostatečně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a osob zúčastněných na řízení, předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými stěžejní a obsáhlou žalobní argumentaci náležitě vypořádal. Přestože se městský soud výslovně nevyjadřoval ke každému dílčímu tvrzení obsaženému v žalobě, zabýval se všemi stěžejními námitkami, čímž se vypořádal s obsahem a smyslem žalobní argumentace. S ohledem na značnou obsáhlost žaloby v souzené věci bylo možné postupovat i tak, že městský soud proti ní postavil právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí, aniž by nutně musel volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 10 Afs 18/201548). Ostatně na tento způsob vypořádání žalobní argumentace poukázal městský soud mimo jiné v odst. 87. napadeného rozsudku. Z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, k jakým závěrům městský soud dospěl a proč nepovažoval včas uplatněnou žalobní argumentaci stěžovatelů za důvodnou. Úvahy v něm obsažené jsou co do formy logické a vnitřně nerozporné.

Stěžovatelé konkrétně namítají, že městský soud v napadeném rozsudku neodůvodnil, z jakého důvodu je záměr přípustný ve smyslu § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů týkajícího se požadavků na umisťování staveb. Nejvyšší správní soud ze žaloby ověřil, že stěžovatelé ve vztahu k rozporu záměru s uvedeným ustanovením, tak jako u řady dalších žalobních námitek, brojili pouze proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Městský soud se předmětné námitce věnoval v odst. 96. napadeného rozsudku a vysvětlil, proč považuje napadené rozhodnutí v tomto ohledu za přezkoumatelné. Dalším námitkám uplatněným v této souvislosti se pak městský soud detailněji věnoval podle systematiky jejich žalobní argumentace, tedy v rámci jednotlivých kritérií (objem záměru, výška atd.).

S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé podobně jako u této námitky na mnoha místech v kasační stížnosti stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku namítají nevypořádání se s jejich žalobními námitkami, i když je v takové podobě, jak nyní uvádějí v kasační stížnosti, v žalobě neuplatnili, Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. To mimo jiné znamená, že „soudní přezkum správních rozhodnutí se vždy odehrává v mezích určitě a přesně stanovených; stanovit je náleží žalobci. Soudní řád správní neumožňuje soudům provádět jakýsi ‘obecný přezkum’: to by totiž popíralo smysl institutu žalobního bodu, který právě slouží k tomu, aby činnost soudu nebyla bezbřehá. Soudům nepřísluší zabývat se každým jednotlivým procesním krokem správního orgánu a věnovat se všem jeho dílčím hmotněprávním úvahám: přezkoumává jen to, proti čemu žalobce řádně brojí  tedy to, co žalobce konkrétně a výslovně zpochybnil jak uvedením skutečností, tak snesením právních argumentů.“ V souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. tak soud přezkoumává výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů, čímž je až na výjimky předurčen rozsah přezkumu správního soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 9 Ads 64/201563). Bylo tudíž na stěžovatelích, aby již v žalobě náležitě vymezili rozsah soudního přezkumu (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878). Namítalili výlučně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nemohou se nyní domáhat vypořádání námitek, které v žalobě neuplatnili, respektive je formulovali odlišně, a dovozovat z toho nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

Pokud stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že se v odst. 96. a 116. napadeného rozsudku nevypořádal s jejich žalobními námitkami, podle nichž žalovaný povolil záměr na základě výjimek v území (bytových domů), v němž jsou jinak rodinné domy, a na základě srovnání záměru s ostatními bytovými domy, tak ani tato námitka není důvodná. Předně je třeba zopakovat již výše uvedené, že městský soud se v odst. 96. napadeného rozsudku zabýval zejména namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí stran úvah o souladu záměru s § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů, tedy odlišnou žalobní námitkou, než s jakou ji stěžovatelé v kasační stížnosti spojují. Mimoto zde vysvětlil, že žalovaný na str. 14 napadeného rozhodnutí toliko poukázal na existující stavby vybočující z typické zástavby, avšak zabýval se posouzením záměru z hlediska charakteru území se závěrem, že jej záměr respektuje. V odst. 116. napadeného rozsudku se již městský soud věnoval charakteru území, urbanistické struktuře, rozporu záměru se zásadou proporcionality k okolní zástavbě a vymezení relevantního území, přičemž odůvodnil, proč při posouzení záměru z hlediska požadavků vyplývajících z § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů není rozhodný převažující charakter zástavby v bezprostředním okolí, jak tvrdí stěžovatelé, a proč je pro posouzení záměru rozhodný celkový charakter území a souhrnná urbanistická struktura, do nichž spadají i výjimky v území. Je zřejmé, že uvedené otázky v rozsahu včas uplatněných žalobních bodů městský soud posoudil.

Nejvyšší správní soud současně nepřehlédl, že otázkám, jež se vztahují k možnosti umístění záměru v daném území, se městský soud věnoval i v dalších částech napadeného rozsudku při vypořádání dalších námitek. Například v odst. 106. napadeného rozsudku poukázal na to, že stěžovatelé závěr žalovaného o možnosti umístění bytových domů v daném území v ploše OB – čistě obytná dle územního plánu nijak nerozporují, pouze setrvávají na svém stanovisku, že záměr je umisťován mezi rodinné domy. Obdobně v odst. 111. napadeného rozsudku zohlednil tvrzení žalobců o bytových domech. Městský soud tudíž stěžovateli namítané skutečnosti neopomněl. Ve světle výše citované judikatury přitom nebylo jeho povinností výslovně se zabývat každým dílčím tvrzením obsaženým v žalobě, pokud svoje závěry vystavěl na ucelené argumentační oponentuře k nim. Z právě uvedeného je rovněž zřejmé, že městský soud v napadeném rozsudku přihlédl k polohám jednotlivých referenčních objektů, tedy i ke skutečnosti, že záměr je svou povahou bytovým domem, a že je umisťován do hustě zastavěného bloku rodinných domů.

Městský soud se v odst. 97., 98. a 100. napadeného rozsudku také věnoval otázce objemu záměru, jeho zastavěnosti a výšce, a to v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních námitek. Stěžovatelé proto v kasační stížnosti nemohou vzhledem k dispoziční zásadě účinně namítat, že z napadeného rozsudku nevyplývá, proč záměr co do zastavěnosti, objemu či výšky vyhovuje stavbám z bezprostředního okolí, když tímto směrem svou včas uplatněnou žalobní argumentaci nesměřovali.

Totéž platí také o argumentaci vztahující se k počtu nadzemních podlaží, kterou se městský soud zabýval v odst. 97. v souvislosti s vypořádáním žalobní argumentace o objemu záměru a v 111. napadeného rozsudku, v němž pojednal o zastavěnosti plochy. Z odst. 117. napadeného rozsudku zase vyplývá, proč městský soud při posouzení vymezení referenčního území nepřihlédl ke stěžovateli zmiňované judikatuře a vysvětlil též, z jakých důvodů považuje závěry žalovaného o vymezení rozhodného území za přezkoumatelné (na rozdíl od stěžovatelů). V rámci uvedeného se současně zabýval i závazným stanoviskem ministerstva, k čemuž směřovala argumentace stěžovatelů obsažená v odst. 96. až 102. žaloby.

Jednáli se o argumentaci o stavební čáře, tu stěžovatelé zmiňovali v odst. 42. žaloby v souvislosti s nepřípustným zásahem křídel bytového domu do klidové části zahrad, avšak činili tak pouze ve vztahu k obrázku, kterým městský soud důkaz neprovedl pro jeho nadbytečnost (k tomu viz dále v odst. [60] a [61]). Z označení této části žaloby je sice zřejmé, že stěžovatelé hodlají rozporovat i závěry žalovaného týkající se (vnitřní) stavební čáry, nicméně kromě jejich nesouhlasu se srovnáním záměru se stavbami na pozemcích parc. č. 2336/59 a parc. č. XH žádnou další konkrétní námitku k uvedenému v žalobě neuvedli a místo toho obecně odkázali na své odvolání. Detailnější námitky týkající se vnitřní stavební čáry následně specifikovali až v podání ze dne 3. 7. 2024, k němuž však městský soud s ohledem na zásadu koncentrace řízení nepřihlédl (k tomu taktéž viz níže). S námitkami uplatněnými k otázce zásahu křídel do bytové části zahrad se pak městský soud v rozsahu žalobních bodů přezkoumatelně vypořádal v odst. 99. napadeného rozsudku. Poukázal na to, že stěžovatelé stran uliční čáry a vnější stavební čáry ničeho konkrétně v žalobě nenamítali a pouze obecně bagatelizovali závěry žalovaného, aniž by je konkrétními tvrzeními vyvraceli.

Dovozujíli stěžovatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z nedostatečného vypořádání jejich žalobních námitek o světelném znečištění, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřezkoumatelnost rozsudku není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelů o tom, jak podrobně by měl být napadený rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která jej znemožňuje přezkoumat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624). Městský soud se přitom v odst. 121. napadeného rozsudku s žalobní argumentací stěžovatelů o světelném znečištění náležitě vypořádal. V ní stěžovatelé (stejně jako u řady dalších žalobních námitek) především brojili proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a rozporovali závěr žalovaného, že „světlo vyzařující z oken budov do venkovního prostředí (při běžném provozu) nemůže být takové intenzity, aby bylo zapotřebí jeho samostatné hodnocení“. Nemohou tedy nyní účinně namítat, že z napadeného rozsudku není patrné, z jakého důvodu nemůže být světlo vyzařující z oken budov do venkovního prostředí takové intenzity, že není zapotřebí jeho samostatného hodnocení, a zda a v jaké míře mohou pouliční lampy osvětlovat jejich zahradu a okna obytných místností jejich domu. Jak již výše uvedeno, smyslem soudního přezkumu není provádět jakýsi obecný přezkum správního rozhodnutí a za stěžovatele domýšlet konkrétní argumentaci, s níž by mohli v řízení o kasační stížnosti uspět.

Jakkoliv stěžovatelé brojí proti nedostatkům odůvodnění napadeného rozsudku také ve vztahu k jejich tvrzení o zastínění a ztrátě výhledu (čemuž se městský soud věnoval v odst. 103. a také 122. napadeného rozsudku), nejedná se rovněž o důvodnou námitku. Nejvyšší správní soud ze žaloby ověřil, že stěžovatelé v ní i stran těchto námitek setrvali na svých odvolacích tvrzeních a uvedli pouze to, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné, že se žalovaný odchýlil od svého předchozího posouzení a domáhali se autonomního posouzení situace. Městský soud se všem těmto námitkám v rozsahu žalobních bodů věnoval, pro uvedené tudíž nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů netrpí. Pokud pak stěžovatelé nesouhlasili s věcným posouzením jejich odvolacích námitek ze strany žalovaného, bylo jejich povinností zcela konkrétně, nikoliv jen odkazem na předchozí podání (zejména doplnění odvolání ze dne 20. 10. 2023), vymezit, jakých pochybení se v postupu či právním posouzení věci žalovaný dopustil. Právě tím by vymezili formou zcela určitě formulovaných žalobních bodů rozsah budoucího soudního přezkumu, což neučinili.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že prostý nesouhlas stěžovatelů se závěry městského soudu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nezakládají ani odkazy městského soudu na některé závěry žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil například ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130, „jeli rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodujíli se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedocházíli krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Nejinak tomu bylo i v souzené věci. Městskému soudu proto nelze vytýkat, že na závěry žalovaného v napadeném rozsudku odkazoval. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatelé v řadě svých námitek (včetně námitky o křídlech nadzemních částí záměru) poukazovali především na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Je tedy logické, že městský soud, pokud shledal, že závěry k uplatněným žalobním námitkám v napadeném rozhodnutí nechybí, z jeho obsahu v napadeném rozsudku vycházel.

Podle mínění stěžovatelů městský soud zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů i proto, že nepřihlédl k jejich námitkám uplatněným v podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 a že se odmítl věnovat odkazům na jejich předchozí podání.

Městský soud v odst. 88. napadeného rozsudku vysvětlil, že k nově uplatněným námitkám obsaženým ve zmíněných podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 nepřihlížel, neboť byly uplatněny po lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s., a současně neshledal, že by v nyní souzené věci byly dány důvody pro prolomení zásady koncentrace řízení a dispoziční. Dovolal se přitom závěrů vyplývajících z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018110. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem městského soudu zcela ztotožňuje a v této souvislosti připomíná, že podle § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. může žalobce (zde stěžovatelé) rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Ta činí podle § 72 odst. 1 s. ř. s. dva měsíce ode dne, kdy bylo napadané rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatelům bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 27. 11. 2023, přičemž žalobu podali dne 29. 1. 2024 na konci zmíněné lhůty. Podání ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 tudíž byla bezpochyby učiněna po lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s., když navíc podání ze dne 26. 7. 2024 bylo městskému soudu doručeno jeden pracovní den před nařízeným ústním jednáním.

Přestože z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu zároveň vyplývá, že rozšíření žaloby o další žalobní body nelze zaměňovat s konkretizací či upřesněním včas uplatněných žalobních bodů (srov. rozsudek ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/200543), což znamená, že řádně a včas uplatněný žalobní bod lze argumentačně rozvíjet i po uplynutí lhůty k podání žaloby (srov. rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/201336), o takový případ se podle Nejvyššího správního soudu v nyní projednávané věci nejedná.

Ze spisu městského soudu vyplývá, že stěžovatelé v podáních ze dne 3. 7. 2024 a 26. 7. 2024 reagovali na vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení I) k žalobě a