4 As 273/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 273/2024- 55 - text 4 As 273/2024-62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Mgr. D. J., proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2022, č. j. MMB/0206808/2022, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, č. j. 31 A 77/2022-259, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - střed (dále jen „stavební úřad“) ze dne 17. 11. 2021, č. j. MCBS/2021/019153/KALJ. Tím stavební úřad dodatečně povolil stavbu s názvem „Další doplňkové stavby při objektu X, - přístřešek na dřevo, trojkomorový kompost, skleník, prosklený přístřešek, pergola, přístřešek pro včelí úly, včelařská dílna, dvoukomorový kompost, opěrné zídky“ vše na pozemcích parc. č. XA, XB a XC v k. ú. Š., B.. [2] Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že námitky uplatněné žalobkyní při jednání jsou nepřípustné, neboť byly uplatněny opožděně. Rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, neboť žalovaný na námitky žalobkyně reagoval dostatečným způsobem. [3] Správní orgány rozhodovaly správně dle správního řádu a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017. Z rozhodnutí správní orgánů nevyplývá, že by správní orgány postupovaly podle chybného znění zákona, a ani žalobkyně své tvrzení o chybném znění zákona nedokládá. Doba, kdy byly vybudovány jednotlivé stavby, které byly předmětem řízení, není pro věc relevantní. Pro posouzení věci je podstatné pouze to, zda dotčené stavby vyžadovaly v době vzniku ke svému vybudování stavební povolení a zda byly vybudovány bez tohoto povolení. Rovněž stav objektů před jejich dodatečným stavebním povolením není podstatný. Pro jejich dodatečné povolení je rozhodující, jak byly dotčené stavby specifikovány v žádosti o dodatečné povolení stavby, resp. projektové dokumentaci, a jak v souladu s ní byly dodatečně povoleny. [4] V rozhodnutí správních orgánů nemusel být uveden pozemek parc. č. XD v k. ú Š., neboť se na něm nenachází žádná z dodatečně povolovaných staveb. Vadu výrokové části rozhodnutí správních orgánů nepředstavuje ani absence vymezení druhého přístřešku pro včelí úly, neboť stavebník požádal o dodatečné povolení pouze jednoho přístřešku. Pokud jde o přístřešek na dřevo, dodatečné stavební povolení povoluje jeho stavbu s tím, že bude i v souvislosti s požárně-bezpečnostním řešením oddělen od pozemku žalobkyně zděnou dělící stěnou. Ta nahradí dosavadní desky z vlnitého plechu a azbestu. Zákaz související se stavebními otvory ve stěně se na přístřešek na dřevo nevztahuje, neboť ten není navržen jako stavba se stěnami. Vzhledem k tomu, že přístřešek má být užíván pro úpravu dřeva pro vytápění objektu rodinného domu, lze očekávat, že v něm budou umístěny i stroje a nástroje pro úpravu dřeva. Co se týče stavebního objektu včelařská dílna, nemusí být mezi ním a rodinným domem žalobkyně zachována odstupová vzdálenost v délce 7 m, neboť tato povinnost se vztahuje pouze k rodinným domům. Námitky obtěžování hlučností, prašností, zápachem z budoucího provozu, zastíněním pozemků a staveb žalobkyně neuplatnila ve stavebním řízení. Krajský soud k nim proto s ohledem na účinky koncentrace dle § 112 stavebního zákona nepřihlížel. Nálety včel nepředstavují imise ani emise povolovaných staveb, neboť správní orgány povolovaly pouze stavby související s chovem včel nepřímo. [5] K odnětí pozemků parc. č. XA a XC v k.ú. Š. ze zemědělského půdního fondu nebylo podle § 9 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, třeba souhlasu orgánů ochrany zemědělského půdního fondu, neboť jednotlivé stavby nejsou dle projektové dokumentace větší než 25 m2 a nachází se v zastavěném území na pozemcích určených pro stavbu. Ke stanovení okruhu účastníků krajský soud uvedl, že žalobkyni nepřísluší domáhat se ochrany práv jiných osob, v tomto případě vlastníků sousedních nemovitostí T. a G. S.. Pokud jde o osoby stavebníků – M. Š. a V. Š., oba jsou v katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci dotčených pozemků a oba se zároveň identifikovali jako stavebníci v podané žádosti o stavební povolení. Statutární město Brno pak bylo účastníkem řízení. [6] V projednávané věci bylo rozhodováno o podjatosti pracovnic stavebního úřadu – paní F., K., D., F. a M.; o námitce rozhodla Ing. H., vedoucí stavebního úřadu. O podjatosti paní K. rozhodováno nebylo, neboť nebyla namítána. Bc. Š. se vyskytuje v řízení toliko v souvislosti s rozhodováním o podjatosti Ing. H.. O tom, že by Bc. Š. mohl mít jakýkoliv vztah k věci či žalobkyni, nesvědčí ani skutečnosti uvedené v žalobě a o jeho podjatosti nesvědčí ani tvrzení o způsobu vyřízení námitky podjatosti. Námitky žalobkyně, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného v souvislosti s možnou podjatostí úředních osob, nepředstavují s ohledem na způsob jejich uplatnění projednatelný žalobní bod. Ani opakovaná přerušení řízení, prodlužování lhůt k doplnění projektové dokumentace a celková doba řízení nezakládají nezákonnost rozhodnutí žalovaného. II. Obsah kasační stížnosti [7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nedoložila své tvrzení o chybné aplikaci právní úpravy správními orgány. Stěžovatelka v žalobě pochybení správních orgánů specifikovala. Poukázala na usnesení ze dne 11. 9. 2019, č j. MCBS/2019/0127555/FILT, o nařízení odstranění stavby, v němž bylo postupováno podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2018. Krajský soud však tyto podklady ignoroval a s chybným postupem správních orgánů se nevypořádal. [8] Stěžovatelka v řízení před krajským soudem vznesla námitku podjatosti proti soudci Mgr. Petru Sedlákovi, PhD., kterou v žalobě řádně a dostatečně specifikovala. Krajský soud však v napadeném rozsudku k důvodům poukazujícím na podjatost nepřihlédl a pouze konstatoval, že důvody podjatosti neshledal. Krajský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na řádné řízení, když ji na jednáních konaných dne 26. 6. 2024 a 30. 9. 2024 nepoučil o jejích právech a povinnostech, zejména o možnosti vznést námitku podjatosti. Stěžovatelka přesto dne 26. 6. 2024 vznesla přímo na jednání námitku podjatosti vůči soudci Mgr. Petru Sedlákovi, PhD., o níž rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 8. 2024, č. j. Nao 105/2024-195. Krajský soud v průběhu řízení dále porušil svou povinnost, když stěžovatelce nesdělil, že jednání konané dne 3. 10. 2024 nebude nahráváno. Nesprávný je též závěr krajského soudu, že stěžovatelce nepřísluší domáhat se ochrany práv jiných osob. Podle ustálené judikatury má účastník řízení právo namítat, že v řízení byli opomenuti další účastníci, jejichž práva mohou být rozhodnutím přímo dotčena. [9] Stěžovatelka od počátku řízení opakovaně poukazovala na nesplnění podmínek pro dodatečné povolení stavby. Správní orgány i krajský soud však předložené podklady zcela ignorovaly. Krajský soud nesprávně uvedl, že není podstatné, kdo konkrétně stavby postavil, kdy byly postaveny, jaký je účel jejich užívání nebo zda jsou v souladu s územním plánem obce. Nesprávná právní kvalifikace vede k chybnému posouzení celého sporu a k porušení práva stěžovatelky na ochranu jejího majetku a zájmů v souvislosti se stavbami, které byly v rozporu s právními předpisy. [10] Stavební úřad v řízení o dodatečném povolení staveb nesplnil povinnost posoudit minimální odstupové vzdálenosti mezi dodatečně povolovanými stavbami a nemovitostí stěžovatelky. Krajský soud však tento postup stavebního úřadu považoval za správný. V daném řízení nebyla podána ani žádost o výjimku z konkrétních ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ačkoliv právní předpisy vyžadují, aby stavebník před podáním žádosti o dodatečné povolení stavby obdržel výjimku v souladu s platným územním plánem a stavebními předpisy. V dané věci nebylo provedeno ani řádné územní řízení, ačkoliv dle usnesení stavebního úřadu č. j. MCBS/2019/0127555/FILT, představují územní rozhodnutí a územní souhlas podmínky pro umístění staveb. Krajský soud pak rozpor staveb s podmínkami pro jejich umístění ignoroval. Stavby jsou rovněž v rozporu s územním plánem města Brna. [11] Krajský soud se nezabýval ani vadami předchozích řízení. Stěžovatelka opakovaně namítla, že data pořízení staveb neodpovídají skutečnému stavu jejich pořízení. Ačkoliv stěžovatelka doložila fotografie prokazující, že stavby vznikly v roce 20