4 As 67/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 67/2024- 41 - text 4 As 67/2024-46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. H., zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Lublaňská 398/18, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha, zast. JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha, II) Krajská hygienická stanice Kraje Vysočina, se sídlem Tolstého 1914/15, Jihlava, III) Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2022, č. j. MD-34065/2022-930/7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2024, č. j. 29 A 9/2023133, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení I) – III) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobce je vlastníkem pozemků sousedících se stavebním záměrem „I/38 Havlíčkův Brod JV obchvat“ („stavba“), realizovaným Ředitelstvím silnic a dálnic s. p. („OZNŘ I“) na základě stavebního povolení Krajského úřadu Kraje Vysočina („stavební úřad“) ze dne 21. 11. 2018, č. j. KUJI 86790/2018, které bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 5. 2019, č. j. 26/2019-120-STSP/3. Žalobcově žalobě ze dne 12. 7. 2019 uplatněné proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného bylo vyhověno rozsudkem Krajského soudu v Brně („krajský soud“) ze dne 15. 3. 2022, č. j. 29 A 109/2019-48. Stavební povolení tak po téměř třech letech pozbylo platnosti. Stavba však již v době rozhodování krajského soudu byla ve vyšším stupni rozestavěnosti, a proto bylo nutno její stav zakonzervovat. Za tím účelem vydal stavební úřad dne 6. 6. 2022, pod č. j. KUJI 49482/2022, rozhodnutí, jímž na základě § 137 odst. 1 písm. g) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon („stavební zákon“), nařídil nezbytné úpravy spočívající v konzervaci stavby („rozhodnutí o konzervaci stavby“). [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce proti posledně uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu a potvrdil jej. II. [3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u krajského soudu, který ji shora označeným rozsudkem („napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud v prvé řadě nepřisvědčil žalobcově námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. To se vypořádává se všemi jím uplatněnými odvolacími námitkami, byť tak činí v některých případech stručně. Již rozhodnutím o konzervaci stavby byla vypořádána žalobcova námitka týkající se okruhu účastníků daného stavebního řízení spočívající v opomenutí některých z nich. I pokud by šlo o vypořádání chybné, nezasáhlo by to do veřejných subjektivních práv žalobce. Napadené rozhodnutí se zabývá i namítanou nesrozumitelností vymezení nezbytných úprav konkrétních stavebních objektů v rámci stavby, a proto není nepřezkoumatelné. [5] Napadené rozhodnutí není dle krajského soudu ani v rozporu se zákonem. Podmínky stanovené pro konzervaci rozestavěné stavby dle § 132 odst. 3 písm. c) stavebního zákona byly splněny. Tyto stavební úpravy nevyžadovaly pořízení nové projektové dokumentace. Stavební úřad v tomto vycházel z vlastní správní úvahy založené na výstupech z kontrolní prohlídky, odborných vyjádřeních a podkladech, neboť nezbytné úpravy lze provést podle projektové dokumentace k původnímu stavebnímu povolení. Správní uvážení správních orgánů tudíž z hlediska zákonnosti obstojí. [6] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku absence stanovisek dotčených orgánů na úseku ochrany životního prostředí, ovzduší, vod a nakládání s vodami. Tato stanoviska zákon v souvislosti s nezbytnými úpravami v rámci konzervace stavby nevyžaduje. Samotné vymezení nezbytných úprav pak dle krajského soudu není ani neurčité. Pro jednotlivé stavební objekty jsou konkrétně vymezeny konzervační práce i jejich rozsah. Jejich účel byl správními orgány řádně zdůvodněn a nejedná se proto ani o obcházení absence platného stavebního povolení. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce o možném zásahu do žalobcových práv prováděním úprav na stavebním objektu „SO 201 Most na silnici I/38 přes trať ČD, řeku Sázavu a trať ČD“. Poukázal na podklad rozhodnutí o konzervaci stavby, kterým bylo „Hodnocení rizika výkopového materiálu, zeminy, horniny použitých v rámci stavby obchvatu“, jehož výsledná doporučení vedoucí k předcházení splavování zeminy kontaminované těžkými kovy na okolní pozemky stavební úřad promítl do svého rozhodnutí. [8] Závěrem krajský soud s ohledem na obsah žalobních námitek konstatoval, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není prostor pro přezkum důvodnosti tvrzení týkajících se pokračování ve stavebních úpravách po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. K ochraně vlastnických práv žalobce v tomto směru slouží jiné procesní nástroje. III. [9] Žalobce [dále jen „stěžovatel“] nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci krajským soudem, který napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným pouze na základě v něm obsaženého závěru, že rozhodnutí o konzervaci stavby netrpí žádnou vadou a splňuje zákonné požadavky. Takový závěr je ve vztahu ke stanovení okruhu účastníků daného řízení nesprávný. O tom svědčí skutečnost, že ačkoli žádný z vlastníků okolních pozemků nebyl účastníkem uvedeného řízení, bylo odvolání stěžovatele projednáno. Jde tak o vnitřně rozporný postup, měnící okruh účastníků řízení, který není argumentačně osvětlen. [11] Napadený rozsudek je dle stěžovatele nepřezkoumatelný také pro nesrozumitelnost. Krajský soud nevyvrátil jím namítanou neurčitost rozhodnutí o konzervaci stavby spočívající v tom, že konkrétně nevymezovalo rozsah nařízených prací, ale pouze prohlásil vypořádání této námitky žalovaným za přezkoumatelné. Krajským soudem uváděné citace napadeného rozhodnutí však svědčí o neurčitosti rozhodnutí o konzervaci stavby. Nesrozumitelný je napadený rozsudek i proto, že z něj není zřejmé, jak mohl napadené rozhodnutí shledat přezkoumatelným, pokud v němž žalovaný uvádí toliko to, že rozhodnutí o konzervaci stavby netrpí právními vadami. [12] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně pochopil jeho námitku týkající se absence projektové dokumentace ke stavbě ve správním spisu. Stěžovatel namítal, že ji stavební úřad v rámci svého rozhodování o konzervaci stavby vůbec neměl k dispozici. Nemohl proto ani vědět, zda původní dokumentace pro práce nezbytné při konzervaci stavby dostačuje a co má být provedeno (jak vypadají konkrétní stavební objekty). Ze stejného důvodu nemohlo být vedeno odvolací řízení a krajský soud nemohl posoudit správnost rozsahu nařízených prací. I z tohoto důvodu je napadený rozsudek dle stěžovatele nesrozumitelný a založený také na nesprávném právním posouzení. Stěžovatel tedy netvrdil (jak uvedl krajský soud), že má být zpracována nová projektová dokumentace, ale poukazoval na to, že obsahem správního spisu není původní projektová dokumentace, která měla být podkladem pro práce na konzervaci stavby. [13] Namítáno je dále nesprávné právní posouzení zákonných podkladů rozhodnutí o konzervaci stavby. Stěžovatel trvá na tom, že nezbytnými podklady v nynější věci byla závazná stanoviska orgánů ochrany přírody, ovzduší a vod. To konkrétně dovozuje z § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a z § 104 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, které v kasační stížnosti cituje. Vzhledem k tomu, že se v daném místě nachází zemina vysoce kontaminovaná těžkými kovy, která ohrožuje jak spodní vody, tak okolní pozemky, bylo nutné v souladu se zásadou součinnosti a dělbou kompetencí uvedené dotčené orgány z hlediska vlivů na složky životního prostředí oslovit, k čemuž nedošlo. Krajským soudem zmiňované stanovisko „Hodnocení rizika výkopového materiálu, zeminy, horniny použitých v rámci stavby obchvatu“ není závazným stanoviskem. Podle stěžovatele není na libovůli stavebního úřadu, zda opatří či neopatří závazná stanoviska dotčených orgánů. [14] Závěrem stěžovatel namítá, že byť poukazoval na nejasné vymezení nařízených nezbytných úprav, které jsou povoleny excesivně, krajský soud jeho námitku nesprávně uchopil tak, že mu nepřísluší hodnotit odborné podklady. Stěžovatel cituje z kontrolního protokolu ze dne 29. 8. 2022 a konkrétně poukazuje na to, že některé postupy nařízených prací tak, jak jsou slovně v tomto protokolu vymezeny, nejsou zakonzervováním stavby, nýb