4 Azs 15/2025 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 15/2025- 44 - text 4 Azs 15/2025-49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Y. P., zast. JUDr. Janem Polou, advokátem, se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti sdělení žalovaného ze dne 6. 9. 2024, č. j. OAM552054/ZM2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 1. 2025, č. j. 72 A 16/202442, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Janu Polovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 18.404 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví označeným sdělením žalobkyni oznámil, že nesplnila podmínky pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť oznámený budoucí zaměstnavatel je agenturou práce. II. [2] Žalobkyně se proti uvedenému sdělení žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji shora specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud v napadeném rozsudku předeslal, že žaloba není předčasná, neboť napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno tím, že se s jeho obsahem seznámila nejpozději při nahlédnutí do správního spisu dne 23. 10. 2024. K samotným žalobním námitkám pak krajský soud uvedl, že žalovaný neměl povinnost žalobkyni vyzývat k odstranění vad oznámení o změně zaměstnavatele, neboť obsahovalo všechny zákonné náležitosti, včetně identifikace nového zaměstnavatele. Žalovaný proto mohl objektivně posoudit, zda žalobkyně splnila podmínky podle § 42g zákona o pobytu cizinců pro změnu zaměstnavatele. Krajský soud přitom ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že uvedla-li žalobkyně v oznámení o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců zaměstnavatele, který je agenturou práce, nemohl žalovaný učinit nic jiného než žalobkyni informovat o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele. Krajský soud rovněž nepřisvědčil žalobní argumentaci týkající se povinnosti žalovaného zabývat se tím, jaký následek bude mít vydání napadeného rozhodnutí z hlediska přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Důvodnou nakonec soud neshledal ani žalobní námitku vytýkající žalovanému porušení ustanovení správního řádu a zákona o pobytu cizinců. III. [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [5] Stěžovatelka nejprve namítá, že jí napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno a lhůta pro podání žaloby jí začala plynout před tím, než se s ním mohla seznámit. Zdůrazňuje, že nelze pokládat písemnost za doručenou pouhým zpřístupněním ve spisu, a to zejména za situace, kdy ji žalovaný řádně nepoučil o uložené zásilce ve smyslu § 169a zákona o pobytu cizinců (tj. prostřednictvím veřejné vyhlášky). Absence řádného doručení podle stěžovatelky představuje závažnou procesní vadu, která způsobila porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka nadto zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí nebyla vůbec uvedena její doručovací adresa, kterou měla řádně nahlášenu, a na které se fakticky zdržovala a běžně přebírala zásilky. Nebylo-li jí napadené rozhodnutí doručeno na evidovanou adresu, nemohlo jí tudíž být doručeno fikcí. Krajský soud v napadeném rozsudku podle stěžovatelky pochybil, neboť uvedený postup neshledal nezákonným. [6] Stěžovatelka dále namítá, že ji žalovaný v rozporu se základními zásadami správního řízení nevyzval k odstranění vad oznámení o změně zaměstnavatele podle § 37 odst. 3 správního řádu. Má za to, že shledal-li žalovaný v oznámení nedostatky, konkrétně týkající se uvedeného nového zaměstnavatele, měl ji na to upozornit a poskytnout jí možnost k nápravě. Stěžovatelka také poukazuje na to, že napadené rozhodnutí neobsahuje jednoznačné odůvodnění a poučení o opravném prostředku a je pro tyto nedostatky nepřezkoumatelné. Krajský soud se s touto vadou v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal. [7] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že při hledání nového zaměstnání jednala v dobré víře a skutečnost, že společnost Ferfa agency s.r.o. je agenturou práce, jí nebyla známa. Žalovaný proto pochybil, neupozornil-li ji předem na tuto překážku změny zaměstnavatele, čímž jí neumožnil situaci řešit jinak (např. zvolením jiného zaměstnavatele). Náhlé sankcionování stěžovatelky v podobě neuznání změny zaměstnavatele a zánik jejího pobytového oprávnění navzdory její dobré víře považuje za nepřiměřeně přísné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že předmětnou pracovní pozici nalezla na oficiálním portálu Ministerstva práce a sociálních věcí určeného pro cizince v sekci pro držitele zaměstnaneckých karet, kde v rámci údajů k tomuto volnému pracovnímu místu bylo výslovně uvedeno, že je určeno pro držitele zaměstnanecké karty. Stěžovatelka má tudíž za to, že po ní jako po cizinci nemohou správní orgány požadovat, aby v takové situaci předjímala, že přijetím takové nabídky naopak o zaměstnaneckou kartu přijde. [8] Podle stěžovatelky žalovaný rovněž pochybil, aplikoval-li § 42g zákona o pobytu cizinců mechanicky a bez zohlednění konkrétních okolností případu, tedy bez přihlédnutí k dobré víře stěžovatelky, její integraci do české společnosti a předchozího bezproblémového plnění povinností z její strany. Vydání napadeného rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, čímž žalovaný porušil vnitrostátní právo i mezinárodní závazky České republiky. Zneplatnění stěžovatelčiny zaměstnanecké karty v důsledku neuznané změny zaměstnavatele má totiž pro stěžovatelku velmi zásadní následky, neboť fakticky znamenalo ukončení jejího legálního pobytu v České republice. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí nikterak nezkoumal jeho dopady do soukromého a rodinného života stěžovatelky a neučinil tak ani krajský soud. Stěžovatelka je proto přesvědčená, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek jsou v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zakotvujícím právo na respektování soukromého a rodinného života každého jednotlivce. Jelikož stěžovatelce nebylo umožněno jakkoliv ovlivnit průběh správního řízení (nebyla poučena o svých právech a povinnostech, nemohla doplnit podání), nebyl ve správním řízení zajištěn princip rovnosti zbraní, a tudíž správní orgán porušil také stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. [9] Stěžovatelka nakonec na podporu své kasační argumentace v kasační stížnosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 1 As 90/2010-95 (ve vztahu k požadavku materiálního doručení písemnosti), ze dne 26. 7. 2024, č. j. 4 Azs 114/2023-34 a ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34 (k povinnosti správního orgánu vyzvat k opravě nedostatků podání), a ze dne 31. 3. 2020, č. j. 10 Azs 262/2019-31 (k zásadě přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení). IV. [10] Žalovaný ve vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Především uvádí, že jeho postup při vyřízení oznámení stěžovatelky o změně zaměstnavatele nebyl přepjatě formalistický, ale jediný možný správný. Podle oznámení měla stěžovatelka začít pracovat u zaměstnavatele Ferfa agency s.r.o. jako montážní dělnice výrobků z kovů s místem výkonu práce Na R. 913, O.. Tohoto zaměstnavatele vyplnila stěžovatelka v tiskopisu formuláře oznámení a je rovněž uveden ve smlouvě o smlouvě budoucí pracovní. Tento zaměstnavatel je přitom evidován jako agentura práce. Žalovaný z toho důvodu vycházeje z § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle něhož držitel zaměstnanecké karty není oprávněn změnit zaměstnavatele, bude-li budoucím zaměstnavatelem agentura práce, vydal napadené rozhodnutí. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že skutečnost, že je stěžovatelkou uváděný zaměstnavatel agentura práce, je zřejmá i z evidence volných pracovních míst. [11] K námitce, podle níž ji žalovaný nevyzval k odstranění vad podání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu, tento uvádí, že vyplnila-li stěžovatelka do formuláře oznámení změny zaměstnavatele jako zaměstnavatele agenturu práce a k formuláři přiložila smlouvu o smlouvě budoucí pracovní s tímto zaměstnavatelem, nejedná se o odstranitelnou vadu podání, ale o nesplnění podmínek podle § 42