5 Ads 163/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 163/2025- 36 - text  5 Ads 163/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: SKS Business Development s.r.o., se sídlem Smetanovo nábřeží 331, Hranice, zast. Mgr. Ing. Vítězslavem Zdeňkem, advokátem se sídlem Mlýnská 4, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 7. 2025, č. j. 65 Ad 1/2025-31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví uvedený rozsudek, kterým Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10000/7764892/24/351/NR. [2] Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Územní správy sociálního zabezpečení pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, Okresní správy sociálního zabezpečení Přerov, ze dne 24. 7. 2024, č. j. 48010/064415/24/010/Be. Správní orgán prvního stupně stěžovatelku shledal vinnou ze spáchání 17 přestupků podle § 54 odst. 3 písm. j) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“). Stěžovatelka porušila povinnosti stanovené v § 39 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jelikož evidenční listy důchodového pojištění za rok 2021 za svých 17 zaměstnanců podala až dne 27. 2. 2023, ačkoli lhůta pro podání těchto listů u zaměstnanců, kterým skončil pracovní poměr v průběhu roku 2021, uplynula dne 2. 3. 2022, a u zaměstnanců jejichž pracovní poměr trval, uplynula dne 30. 5. 2022. Za toto jednání byla stěžovatelce příkazem uložena pokuta ve výši 17 000 Kč podle § 54 odst. 6 písm. e) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Proti příkazu stěžovatelka podala včasný odpor, čímž byl příkaz zrušen. Prvostupňovým rozhodnutím následně byla stěžovatelka shledána vinnou z totožného přestupku a byla jí uložena pokuta ve výši 17 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, které žalovaná zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. 2. Rozhodnutí krajského soudu [3] Proti rozhodnutí žalované brojila stěžovatelka žalobou u krajského soudu, v níž mimo jiné namítala nepřiměřenost uložené pokuty s tím, že ve skutkově obdobných případech jsou ukládány pokuty nižší; zdůraznila, že se dopustila prvního porušení zákona, předložila 17 evidenčních listů důchodového pojištění s prodlením od 9 do 11 měsíců, a to bez předchozí výzvy. V této souvislosti odkázala na dvě rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc: 1) rozhodnutí ze dne 5. 11. 2019, č. j. 48006/107715/19/010/PP, které se zabývalo prvním porušením zákona, 96 evidenčními listy důchodového pojištění předloženými se zpožděním v rozsahu 2 měsíců až 2 let v průběhu kontroly, za což byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, a 2) rozhodnutí ze dne 3. 9. 2019, č. j. 48006/85876/19/010/PP, které se zabývalo prvním porušením zákona, 107 evidenčními listy důchodového pojištění předloženými se zpožděním v rozsahu 1 měsíce až 2 let v průběhu kontroly, za které byla rovněž uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Podle stěžovatelky šlo o závažnější porušení, za která však byla uložena jen o málo vyšší pokuta než v jejím případě. [4] Krajský soud žalobu považoval za nedůvodnou, a proto ji v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zamítl. [5] V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka tvrdí, že jí měla být uložena nižší pokuta a v zásadě namítá vybočení z ustálené praxe správních orgánů a porušení zásady legitimního očekávání. Krajský soud uvedl, že ustálená správní praxe, která může založit legitimní očekávání, je jednotná a dlouhodobá činnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Dvě rozhodnutí, na která stěžovatelka odkazuje, proto takovou správní praxi založit nemohla. Zároveň se ustálená správní praxe může týkat jen skutkově a právně shodných či velmi podobných případů. V přestupkových řízeních je proto její aplikace značně omezena, neboť správní orgány musí vždy přihlédnout ke kritériím uvedeným v § 37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Není proto možné mechanické srovnání jen některých dílčích okolností daných přestupků, jak činí stěžovatelka. Na závěr krajský soud uvedl, že pokuta byla uložena na samé spodní hranici zákonného rozmezí (cca 5, 67 %) a s ohledem na skutkové okolnosti (tj. doba prodlení a počet evidenčních listů důchodového pojištění) ji nelze považovat za nepřiměřenou. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika [6] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, v níž namítala, že je překvapivý, jelikož ji krajský soud nepoučil, že dvě rozhodnutí navržená k důkazu nepostačují k unesení důkazního břemene ohledně prokázání ustálené praxe správního orgánu. Tato rozhodnutí podle stěžovatelky postačují k prokázání, že za podstatně závažnější porušení právních předpisů byla uložena srovnatelná pokuta. Není zřejmé, kolik rozhodnutí by musela stěžovatelka předložit, aby ustálenou správní praxi prokázala, a krajský soud ji proto měl poučit podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o hrozbě neunesení důkazního břemene a představě, kolik rozhodnutí by k prokázání této praxe postačovalo. Současně krajský soud pochybil, jestliže předloženými správními rozhodnutími neprovedl dokazování, přesto je však označil za nezpůsobilá prokázat nesprávné stanovení pokuty, a to kvůli odlišností jednotlivých případů. Podle stěžovatelky je vzájemně rozporné, že krajský soud považoval dvě rozhodnutí za nedostatečná k prokázání správní praxe a zároveň uvedl, že jednotlivé přestupky jsou natolik specifické, že rozhodnutí vydaná v jiných věcech nejsou relevantní. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neformuluje jen zásadu legitimního očekávání, ale také materiální ekvity zajišťující rovnost adresátů veřejné správy. Nyní je podstatné ukládání trestů ve skutkově obdobných případech, kdy nezáleží na tom, kolikátým obdobným případem se správní orgán zabývá, musí však trest vždy uložit podle jednotných pravidel, která v obdobných případech vedou k obdobným výsledkům. Tuto zásadu je tedy třeba aplikovat i v případě, že je skutkově podobných případů minimum. Správní orgány by měly mít referenční měřítko, ze kterého při ukládání správních trestů vychází i předtím, než vznikne ustálená správní praxe, aby se při ukládání těchto trestů nedopouštěly libovůle. [7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelce nebyla uložena pokuta vyšší než v jiných obdobných případech. Žalovaná ověřila, že má správní orgán prvního stupně jednotná pravidla pro ukládání správních trestů. Od 1. 1. 2024 došlo ke změně organizačního uspořádání orgánů sociálního zabezpečení, předtím však jednotlivé okresní správy sociálního zabezpečení rozhodovaly jako samostatné správní orgány a měly nastavená vlastní pravidla pro ukládání správních trestů. Pachatelé přestupků nemůžou počítat s tím, že ukládání sankcí bude v průběhu času stále stejné, jelikož nelze srovnávat dnes uložené pokuty s pokutami uloženými např. před 5 lety. Zároveň byla uložena sankce spíše symbolická. Žalovaná proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti. [8] V replice stěžovatelka uvedla, že tvrzení o změně organizačního uspořádání pomíjí jednotnost správního řízení a možnost žalované zhojit případné vady prvostupňového rozhodnutí, proto dané tvrzení neobstojí. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by nebylo možné legitimně očekávat, že výše sankcí bude v rámci delšího období stejná. Při stejném rozpětí správního trestu musí být ve skutkově obdobných situacích ukládán trest obdobný. Dále stěžovatelka rozporovala tvrzení, že pokuta byla symbolická. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uplatněných, ověřil při tom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [10] Kasační stížn