5 Afs 151/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 151/2024- 56 - text  5 Afs 151/2024 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2024, č. j. 17 Af 3/2023117, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Dodatečnými daňovými přiznáními ze dne 29. 7. 2015 k dani z přidané hodnoty za jednotlivá měsíční zdaňovací období roku 2014 žalobce snížil hodnoty uvedené na ř. 50 daňových přiznání – plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Vyloučil totiž výnosy z rozhlasových poplatků z plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet, neboť veřejná služba rozhlasového vysílání podle něj není plněním za úplatu, která by odpovídala výnosu z rozhlasových poplatků. V důsledku této změny žalobce vykázal rozdíl oproti poslední známé dani v celkové výši -93 492 385 Kč. V rámci postupu k odstranění pochybností správce daně postupu žalobce nepřisvědčil. Vyhodnotil, že nevznikl rozdíl oproti poslední známé dani stanovené na základě řádných daňových přiznání, pročež dodatečnými platebními výměry za jednotlivé měsíce doměřil DPH ve výši 0 Kč. [2] V průběhu řízení o odvolání proti dodatečným platebním výměrům vydal Soudní dvůr Evropské unie na základě předběžné otázky Nejvyššího správního soudu rozsudek ze dne 22. 6. 2016, Český rozhlas, C11/15, ECLI:EU:C:2016:470. Podle něj činnost veřejnoprávního vysílání, která je financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače a provozována vysílací společností zřízenou zákonem, není poskytováním služeb „za protiplnění“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty, a nespadala tedy do působnosti uvedené směrnice [tudíž ani do působnosti Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), která šestou směrnici nahradila]. Správce daně následně žalobce vyzval k prokázání údajů potřebných pro správné stanovení nároku na odpočet v poměrné výši, tj. aby specifikoval, která přijatá zdanitelná plnění byla použita výhradně pro plnění, která zakládají nárok na odpočet DPH v plné výši, která zdanitelná plnění byla použita na činnosti, které nespadají do působnosti zmíněné směrnice, tedy nejsou ekonomickými činnostmi, a aby dále specifikoval plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Žalobce ve své odpovědi na výzvu zdůraznil, že vykonává jedinou nedělitelnou ekonomickou činnost. Žalovaný podle § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), seznámil žalobce se skutečnostmi zjištěnými v rámci odvolacího řízení a se změnou právního názoru odvolacího orgánu a vyzval jej, aby se k těmto skutečnostem vyjádřil. Žalobce ve svém následném vyjádření setrval na právním názoru, že vykonává jedinou ekonomickou činnost, při níž by nemělo docházet ke krácení jeho nároku na odpočet. [3] Původní rozhodnutí žalovaného o odvoláních ze dne 20. 1. 2017 byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 9 Af 12/2017291. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že činnost žalobce nepředstavuje jedinou nedělitelnou činnost opravňující k plnému odpočtu DPH. Dospěl však k závěru, že žalovaný dostatečně neodůvodnil použití výnosové metody a že nezajistil potřebnou součinnost se žalobcem při stanovení vhodné metody výpočtu poměrného koeficientu. Podle městského soudu byla napadená rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelná rovněž v otázce hodnocení daňového režimu zahraničního vysílání. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 4 Afs 130/202159, Nejvyšší správní soud původní rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalovaného totiž byla ve vztahu k použití výnosové metody plně přezkoumatelná, byl to naopak žalobce, kdo neposkytl dostatečnou součinnost a neprokázal jiný poměr použití přijatých plnění pro ekonomické a neekonomické činnosti. Ve vztahu k zahraničnímu vysílání však Nejvyšší správní soud potvrdil závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti původních rozhodnutí žalovaného. [4] Po novém zrušujícím rozsudku městského soudu ze dne 25. 2. 2022, č. j. 9 Af 12/2017355, dle něhož původní rozhodnutí žalovaného trpěla pouze vadou nepřezkoumatelnosti v souvislosti s posouzením zahraničního vysílání, žalovaný vyhodnotil, že zahraniční vysílání představovalo ekonomickou činnost. Seznámil proto žalobce dle § 115 odst. 2 daňového řádu se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, včetně výpočtu daně za jednotlivá zdaňovací období. Žalobce do své reakce na toto seznámení zahrnul rovněž výpočty daně za jednotlivá zdaňovací období, jimiž setrval na hodnotách nadměrného odpočtu, které požadoval již v dodatečných daňových přiznáních. [5] Rozhodnutím ze dne 16. 12. 2022, č. j. 46576/22/5300-22443-710132, žalovaný dodatečné platební výměry změnil tak, že rozdíl oproti poslední známé dani činil -438 693 Kč (leden 2014), 487 848 Kč (únor 2014), 515 449 Kč (březen 2014), -241 297 Kč (duben 2014), 165 153 Kč (květen 2014), 155 372 Kč (červen 2014), -76 484 Kč (červenec 2014), -90 018 Kč (srpen 2014), -758 924 Kč (září 2014), -431 517 Kč (říjen 2014), 2 994 Kč (listopad 2014), 1 682 232 Kč (prosinec 2014). Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím, za něž byla doměřena daň, vznikla žalobci rovněž povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) a b) daňového řádu ve výši 103 089 Kč (březen 2014), 31 074 Kč (červen 2014), 598 Kč (listopad 2014) a 336 446 Kč (prosinec 2014). [6] Žalovaný zdůraznil, že poskytování služby veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání nelze považovat za ekonomickou činnost dle § 5 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v relevantním znění (dále jen „ZDPH“). Nárok na odpočet žalobci přísluší pouze z části přijatého zdanitelného plnění, která byla použita v rámci ekonomické činnosti. Bylo proto třeba stanovit podíl ekonomické činnosti na celkové činnosti žalobce. Žalovaný připomněl, že žalobce nevyhověl výzvě k prokázání skutečností, neboť neodůvodnil tvrzenou výši jednotlivých druhů plnění a neprokázal, v jakém rozsahu mu vznikl nárok na odpočet. Žalovaný proto vycházel z výroční zprávy žalobce. Podle žalovaného bylo možné použít dvě metody výpočtu rozsahu nároku na odpočet daně v poměrné výši. Při stanovení poměrného koeficientu pomocí poměru vysílacího času odpovídajícího výnosům z podnikatelské činnosti žalobce a celkového vysílacího času by měl žalobce nárok pouze na 1,5 % celkového nároku na odpočet daně. Žalovaný proto aplikoval pro žalobce výhodnější metodu založenou na poměru výnosů z žalobcovy podnikatelské činnosti a celkových výnosů (včetně rozhlasových poplatků). Podle žalovaného způsob výpočtu vyplývá z § 75 odst. 3 ZDPH, v relevantním znění, a je přesnější než metoda založená na délce vysílacího času. [7] Ve vztahu k rozhlasovým poplatkům žalovaný upozornil, že v souladu s § 2 a § 3 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, v relevantním znění (dále jen „zákon o Českém rozhlasu“), může žalobce používat rozhlasové poplatky pouze k uskutečňování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání. Výnosy z ekonomické činnosti pak může financovat jak tuto ekonomickou činnost, tak veřejnou službu. V souvislosti se zahraničním vysíláním žalovaný dospěl k závěru, že smluvně ujednané částky obdržené od České republiky – Ministerstva zahraničních věcí mají přímou souvislost s poskytnutou službou, která je tak předmětem daně ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) ZDPH (jedná se o ekonomickou činnost). Splňuje však podmínky osvobození podle § 51 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 53 ZDPH, pročež je její poskytování osvobozeno od daně bez nároku na odpočet daně. Tyto okolnosti žalovaný zohlednil při výpočtu poměrného koeficientu podle § 75 ZDPH a uzavřel, že výsledná výše koeficientu činila po zaokrouhlení nahoru 7 %. Tento poměrný koeficient pak žalovaný použil při výpočtu doměřené daně za jednotlivá zdaňovací období. [8] K odvolacím námitkám žalovaný upozornil, že žalobcem navrhovanou metodu podílu podle využití přijatých plnění nebylo možné pro výpočet použít, neboť žalobce při tomto výpočtu stále vychází z toho, že všechna přijatá zdanitelná plnění byla použita pro veřejnoprávní rozhlasové vysílání jako celek, a všechna je tudíž zahrnul pod ekonomickou činnost. Tento postup je podle žalovaného rozporný se závěry rozsudku Soudního dvora Český rozhlas. Druhá ze žalobcem navr