5 Afs 217/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 217/2024- 27 - text  5 Afs 217/2024 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: SUNTEON a. s., se sídlem Přístavní 483/27, Ústí nad Labem, zast. Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, se sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 15 Af 3/2024-30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2024, č. j. 1953/24/5100-41454-705821, ve věci nepovolení posečkání úhrady daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016 a 2017. [2] Stěžovatel dne 5. 3. 2018 podal přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016 a dne 10. 11. 2018 za zdaňovací období roku 2017; za tato zdaňovací období mu byla daň stanovena dle § 140 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (tj. v přiznané výši). [3] Dne 26. 7. 2023 byla správci daně doručena žádost o posečkání úhrady daně, resp. o povolení její úhrady ve splátkách ve výši 40 000 Kč. Stěžovatel zmínil, že si je vědom toho, že již v minulosti o posečkání úhrady daně žádal, avšak má za to, že došlo k výraznému posunu vnímání dluhů ve smyslu možné žádosti „o druhou šanci“, přičemž v mezidobí bylo na jeho pohledávku uhrazeno už 2 314 397 Kč. Uvedl, že aktuálně není schopen nedoplatek na dani zaplatit najednou a okamžitá úhrada by pro něho znamenala vážnou újmu; vymáhání nedoplatku by pak vedlo k jeho hospodářskému zániku. Správce daně stěžovatele upozornil, že je třeba podanou žádost doplnit o potřebné doklady (účetní výkazy, aktuální výpisy z bankovních účtů, aktuální stav pokladny, výpis pohledávek a předpoklad úhrad, předpoklad inkasovatelnosti daňového nedoplatku a možnost jeho zajištění); současně jej (resp. kontaktní osobu stěžovatele se kterou správce daně jednal) upozornil na skutečnost, že nedoložení podkladů žádosti by mohlo mít vliv na výsledek rozhodnutí správce daně. Následně obdržel správce daně doplnění žádosti, v němž stěžovatel požádal o písemnou výzvu s poučením o doplnění podané žádosti; správce daně stěžovateli sdělil postup při rozhodování ohledně žádosti o posečkání, poučil stěžovatele o možnosti předložit důkazní prostředky na podporu svých tvrzení; byl též upozorněn na fakt, že k podané žádosti nedoložil žádné důkazní prostředky prokazující neschopnost úhrady daňového nedoplatku najednou ani zajištění inkasovatelnosti daňového nedoplatku, ačkoliv se jedná o ryze dispozitivní úkon daňového subjektu. Správce daně zdůraznil, že při rozhodování o žádosti vychází z tvrzení daňového subjektu, a proto je nutno v žádosti samotné uvést všechny relevantní okolnosti, k čemuž je třeba doložit i veškeré doklady a důkazní prostředky. Správce rovněž stěžovateli sdělil, že dle § 156 odst. 2 daňového řádu rozhodne o žádosti o posečkání do 30 dnů ode dne jejího podání; následně danou žádost o posečkání zamítl rozhodnutím ze dne 25. 8. 2023, č. j. 1886034/23/2501-50523-506609, neboť stěžovatel neprokázal naplnění žádného z důvodů pro posečkání dle § 156 odst. 1 písm. a), c) a d) daňového řádu, ani nedoložil žádné důkazní prostředky, které by svědčily o tom, že bude v budoucnu disponovat finančními prostředky, ze kterých by daňový nedoplatek uhradil. Správce daně připomněl, že jediným prostředkem na úhradu nedoplatku daně jsou nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty, přičemž stěžovatel dosud dobrovolně neuhradil žádnou platbu na úhradu dotčených nedoplatků. [4] Správci daně poté bylo dne 29. 8. 2023 doručeno podání označené jako „Věc: Doplnění zdvořilé žádosti o posečkání úhrady daně, resp. o povolení její úhrady ve splátkách“, které bylo správcem daně dle § 109 odst. 4 daňového řádu posouzeno jako odvolání proti jeho zamítavému rozhodnutí o posečkání. V tomto podání stěžovatel uvedl, že na svoji pohledávku již uhradil 2 362 123 Kč a bude se nadále snažit splácet daný nedoplatek v maximální možné výši, tj. při zachování svého podnikání. Upozornil, že z celkové dlužné částky na dani 12 826 156 Kč, ze které už uhradil 2 362 123 Kč, činí samotný nedoplatek na dani 5 298 677 Kč, zatímco zbývající část 5 165 356 Kč je pouze příslušenství daně. Zmínil také, že v rámci aktuální politické situace není schopen predikovat svou budoucí platební schopnost, ale 40 000 Kč bude moci najisto splácet. S odkazem na zprávy v médiích uvedl i možné škrty vlády v oblasti podpory ekologických zdrojů energie, které by mohly na stěžovatele jako provozovatele fotovoltaické elektrárny silně dopadnout, když 85 % jejích příjmů tvoří právě dotace; doplnil, že za prvních 6 měsíců roku 2023 z celkových plateb na účet v částce 12 730 389,57 Kč činily dotace 10 824 287,26 Kč, přičemž zmínil, že aktuálně zaznamenává výrazný pokles svých tržeb, které dosahují 1/3 oproti minulému účetnímu období; zároveň předložil článek z Hospodářských novin ze dne 18. 5. 2023 nadepsaný jako „Vláda plete už třetí bič na solárníky. Je to jako zrušení důchodů, zní z energetiky“. [5] V žalobě stěžovatel odkázal na § 74 odst. 1 daňového řádu, podle kterého správce daně vyzve daňový subjekt k doplnění žádosti ve stanovené lhůtě, není-li jeho žádost způsobilá k projednání. Správce daně tak v projednávaném případě učinil sdělením, avšak žádnou lhůtu stěžovateli nestanovil; žalovaný proto stěžovateli nemohl vytknout nedoložení důkazních prostředků k povolení splátek po 40 000 Kč měsíčně, neboť stěžovatel neměl v odkazovaném sdělení stanovenou lhůtu k doplnění. Dále uvedl, že i přes nedoložení důkazních prostředků k povolení splátek měly daňové orgány potřebné doklady k dispozici; jednalo se o údaje z účetní závěrky, která je přílohou daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2022, konkrétně výsledek hospodaření ve výši 30 661 328 Kč, tržby z prodeje výrobků a služeb ve výši 51 740 000 Kč, pohledávky ve výši 45 985 000 Kč a závazky ve výši 135 210 000 Kč. Tyto údaje přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí citoval, ale nakonec uvedl, že stěžovatel nepředložil důkazní prostředky pro povolení splátek (40 000 Kč měsíčně). Proč však důkazními prostředky nemohly být přílohy k daňovému přiznání za rok 2022 – rozvaha, výkaz zisků a ztráty a příloha k účetní závěrce, resp. z nich plynoucí údaje citované žalovaným z účetní závěrky, žalovaný nevysvětlil. Z uvedených podkladů je dle stěžovatele seznatelné vše, co žalovaný požadoval – stav bankovních účtů, finanční majetek, stav pohledávek a závazků, údaj o stavu pokladny. Dle stěžovatele měl žalovaný změnit rozhodnutí správce daně a povolit splátky za roky 2016 a 2017 po 40 000 Kč měsíčně, a nikoliv argumentovat nedoložením důkazních prostředků. Stěžovatel rovněž namítl, že stěžovatel nesprávně argumentoval, že nelze povolit splátkování ve výši 40 000 měsíčně do roku 2046 v případě zajištění daně zástavním právem; odkázal na § 160 odst. 5 daňového řádu; tvrdil, že mohl zaplatit nedoplatek do roku 2046, neboť by lhůta pro placení daně byla prodloužena na 30 let v důsledku zajištění dlužné daně zástavním právem zapisovaným do veřejného registru. [6] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Poukázal především na to, že institut posečkání je beneficiem ze strany státu, které je daňovému subjektu poskytováno v případě splnění stanovených podmínek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 Afs 74/2014-29, nebo ze dne 19. 12. 2017, č. j. 8 Afs 181/2017-31). Krajský soud zdůraznil, že správce daně je při rozhodování o žádosti o posečkání vázán návrhem daňového subjektu; ten je proto povinen tvrdit ve své žádosti relevantní důvody pro posečkání a současně ke svým tvrzením předložit důkazní prostředky. Krajský soud odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že není povinností správce daně si aktivně opatřovat důkazy svědčící o tom, zda nedošlo k naplnění předpokladů pro posečkání, resp. ad absurdum vyhledávat daňové subjekty v nouzi a z moci úřední jim pomáhat a povolovat posečkání. Krajský soud konstatoval, že důkazní povinnost ležela výlučně na stěžovateli, o posečkání žádnou důkazní povinnost nenesl. [7] K námitce stran nevydání výzvy k doplnění žádosti krajský soud uvedl, že daňový řád sice v § 92 odst. 4 správci daně ukládá povinnost vyzvat daňový subjekt k tomu, aby svoje tvrzení prokázal důkazními prostředky, avšak pouze v souvislosti s nalézacím řízením – stanovením daně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 Afs 74/2014-29); podle § 134 odst. 3 písm. b) bod 1 daňového řádu je řízení podle § 156 da