5 As 166/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 166/2024- 38 - text  5 As 166/2024 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: ČEZ Obnovitelné zdroje, s.r.o., se sídlem Duhová 1444/2, Praha 4, zast. JUDr. Vladimírou Knoblochovou, DiS., advokátkou se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 29 A 76/2022159, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 12. 2009, č. j. 090836/2009ERU (jímž bylo změněno rozhodnutí o udělení licence č. 110100339), udělil žalobci licenci k výrobě elektřiny ve fotovoltaických elektrárnách Žabčice, Chýnov, Bežerovice a Čekanice a ve větrné elektrárně Věžnice. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2019, č. j. 090766/2019ERU, žalovaný dle § 100 odst. 4 správního řádu nařídil obnovu řízení o žádosti o změně rozhodnutí o udělení licence, a to v části týkající se elektrárny Čekanice. Původní rozhodnutí totiž bylo podle rozsudků trestních soudů dosaženo trestným činem. [2] Rozhodnutím v obnoveném řízení ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU, žalovaný změnil rozhodnutí č. 110100339 o udělení licence tak, že žalobci udělil licenci k výrobě elektřiny pro elektrárnu Čekanice na dobu do 16. 1. 2027 s účinky ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Zároveň stanovil, že původní rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne 29. 12. 2009, č. j. 090836/2009ERU, se v části týkající se provozovny FVE Čekanice ruší k 30. 12. 2009 (výrok II.). Žalobce napadl rozkladem pouze výrok II. uvedeného rozhodnutí a na jeho základě Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 4. 5. 2021, č. j. 0908340/2009ERU, výrok II. rozhodnutí žalovaného zrušila a věc mu v tomto rozsahu vrátila k novému projednání. Rada žalovanému vytkla, že se dostatečně nezabýval otázkou dobré víry tehdejších jednatelů žalobce. [3] Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2021, č. j. 0908357/2009ERU, žalovaný opět stanovil, že se původní rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne 29. 12. 2009, č. j. 090836/2009ERU, v části týkající se provozovny FVE Čekanice ruší k 30. 12. 2009. Žalovaný konstatoval, že podle rozsudků trestních soudů byli pravomocně odsouzeni rovněž bývalí jednatelé žalobce, kteří fakticky řídili a ovlivňovali postup žalobce a i při znalosti stavu věcí nechali původní řízení provést a následně uplatňovali nárok na výhodné výkupní ceny elektřiny roku 2009. Žalovaný dospěl k závěru, že v původním řízení nebylo zřejmé, že elektrárna není kompletní (to vyplývalo z rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby pouze ve spojení s dalšími důkazními prostředky, které byly k dispozici až později). Jelikož žalobce předkládal nepravdivé podklady a fingoval skutečný stav věci, nelze dovozovat spoluodpovědnost správního orgánu za neoprávněné udělení licence. [4] Rada žalovaného rozhodnutím ze dne 29. 6. 2022, č. j. 0908362/2009ERU, zamítla rozklad žalobce a rozkladem napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2021, č. j. 0908357/2009ERU, potvrdila. Rada nerozporovala, že rozhodnutím v obnoveném řízení se původní rozhodnutí ruší, ovšem zdůraznila možnost správního orgánu rozhodnout o zpětné účinnosti zrušení rozhodnutí, jehož bylo dosaženo trestným činem. Připomněla, že k oddělení nového rozhodnutí o licenci (výroku I. rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU) a určení účinků zrušení původního rozhodnutí ze dne 29. 12. 2009, č. j. 090836/2009ERU (výroku II. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU) došlo v důsledku toho, že žalobce podal rozklad pouze proti výroku II. rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU. Rada žalovaného šetřila práva žalobce (pokud by rada považovala výrok I. rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU, přestože nebyl napaden rozkladem, za nepravomocný a tento výrok v souvislosti se zrušením výroku II. rovněž zrušila, nemohl by žalobce licencovanou činnost v FVE Čekanice provádět až do doby, než by žalovaný ve věci znovu rozhodl a jeho rozhodnutí nabylo právní moci) a rozhodla o zrušení pouze výroku II., který byl od výroku I. oddělitelný (a tedy již v době rozhodování rady pravomocný). Proto se následně v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2021, č. j. 0908357/2009ERU, žalovaný zabýval již jen otázkou původně řešenou výrokem II. jeho předchozího rozhodnutí. Radě nebylo jasné, jakou újmu mohl tento postup žalobci způsobit. Neztotožnila se s argumentací, dle níž již právní mocí výroku I. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU, bylo zrušeno původní rozhodnutí ex nunc a nemohlo dojít k jeho novému zrušení napadeným rozhodnutím (tentokrát ex tunc). Zdůraznila, že účinky zrušení původního rozhodnutí a účinky nového rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení nemusejí vždy nastat ke stejnému okamžiku. [5] Rada žalovaného dále připomněla, že v případě absence dobré víry má přednost zásada zákonnosti. K nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, upozornila, že ten se týká především situací, kdy mezi dobrou vírou a zákonností vyvažují správní soudy v řízeních o žalobách nejvyššího státního zástupce a kde pro takové vyvažování neexistuje explicitní právní úprava. V případě obnoveného řízení správní řád upravuje možnost určení, k jakému okamžiku účinky rozhodnutí nastanou. Úprava odpovídá úvahám Ústavního soudu v uvedeném nálezu, dle něhož musí být chráněna práva nabytá v dobré víře. Neumožňuje však stanovit účinky k jinému okamžiku, než je právní moc či předběžná vykonatelnost původního rozhodnutí či rozhodnutí nového. V projednávané věci z pravomocného trestního rozsudku podle rady jednoznačně vyplývá, že žalobci dobrá víra nesvědčila. Nelze si tudíž představit, že by případné pochybení žalovaného mohlo dobrou víru založit, když jej sám žalobce uváděl v omyl. Z rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby elektrárny, které bylo přiloženo k původní žádosti o licenci, nebylo na první pohled zřejmé, že elektrárna v době povolení předčasného užívání stavby nebyla dokončena (že bylo povolení předčasného užívání vydáno jen k části elektrárny). I kdyby příslušná úřední osoba žalovaného nabyla určité pochybnosti o dokončení elektrárny, další žalobcem předložené vědomě nepravdivé podklady ji jednoznačně uváděly v omyl, že elektrárna zcela dokončena byla. Žalobce by tudíž i v případě aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, spadal do třetí kategorie (nezákonnost správního rozhodnutí způsobená především ze strany oprávněného z tohoto rozhodnutí). [6] Žalobce podal proti rozhodnutí rady žalovaného ze dne 29. 6. 2022, č. j. 0908362/2009ERU, žalobu ke Krajskému soudu v Brně. V ní namítal, že není možné oddělit okamžik účinnosti nového rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení a zrušení rozhodnutí původního. Tím byl podle něj porušen § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 správního řádu. Žalobce byl přesvědčen, že oba výroky rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2020, č. j. 0908331/2009ERU, byly neoddělitelně spojeny. Rada žalovaného měla i v případě rozkladu podaného pouze proti jednomu z těchto výroků zrušit rozhodnutí jako celek. Obdobné použití § 99 správního řádu, které stanoví § 102 odst. 9 správního řádu, podle žalobce znamená, že se určují účinky nového rozhodnutí jako celku. Slovo „obdobně“ totiž podle legislativních pravidel vlády znamená použití odkazovaného ustanovení v plném rozsahu. Žalobce nesouhlasil ani s tvrzením rady, že šetřila jeho práva nabytá v dobré víře ve smyslu § 2 odst. 3 správního řádu. To měla podle něj raději učinit tím, že by rozhodla ve lhůtě stanovené správním řádem, nikoli až po 149 dnech (první rozhodnutí o rozkladu) nebo dokonce po 233 dnech (žalobou napadené rozhodnutí). Žalobce byl toho názoru, že postup rady je v rozporu se správním řádem, neboť původní rozhodnutí se vydáním nového rozhodnutí v obnoveném řízení ruší ze zákona, správní orgán podle § 102 odst. 9 správního řádu pouze určuje, k jakému okamžiku nastávají účinky nového rozhodnutí. O zrušení původního rozhodnutí tedy nemá být rozhodováno výrokem nového rozhodnutí. Žalobce se neztotožnil ani s tím, že by v případě konstitutivního rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení nebylo možné stanovit počátek jeho účinnosti v minulosti. K tomu odkázal na judikaturu správních soudů, s níž se podle něj rada žalovaného vypořádala účelově. Žalobce rovněž zmínil veřejnoprávní a soukromoprávní důsledky výroby elektřiny bez platné licence. [7] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že není možné následně (po nabytí právní moci nového rozhodnutí) rozhodnout o zrušení původního rozhodnutí k jiné