5 As 19/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 19/2025- 34 - text  5 As 19/2025 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: Pražská plynárenská Distribuce, a. s., se sídlem U Plynárny 500, Praha 4, zast. JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Active Life Bohemia, s. r. o., se sídlem Pod Vrchem 69, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 9 A 33/2024 - 124, takto: Kasační stížnost se zamítá. Odůvodnění: [1] Kasační stížností brojí žalobkyně proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který určil žalobkyni jako procesní nástupkyni a rozhodl, že s ní bude ve věci výše uvedené dál jednat jako se žalobkyní v řízení před městským soudem dle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). [2] Spornou otázkou v této věci je, zda v kontextu procesního nástupnictví v řízení před správním soudem přichází v úvahu, aby byla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) jakožto nástupnická společnost povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění dalších předpisů (dále jen „informační zákon“) povinna poskytnout informaci na základě žádosti, která byla podána u její právní předchůdkyně. [3] Osoba zúčastněná na řízení požadovala po společnosti Pražská plynárenská distribuce, a. s., člen koncernu Pražská plynárenská, a. s. (IČO 274 03 505, dále také „původní PPD“), investiční ceníky za různé roky, a to podle informačního zákona. Původní PPD žádost částečně odmítla rozhodnutím ze dne 28. 7. 2023, č. j. OP/36/2023/ZDF-IV. Proti tomuto rozhodnutí se osoba zúčastněná na řízení odvolala a žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že rozhodnutí původní PPD zrušil, řízení zastavil a přikázal původní PPD, aby osobě zúčastněné na řízení poskytla požadované informace. Proti rozhodnutí žalovaného brojila původní PPD žalobou. [4] Stěžovatelka podáním ze dne 6. 11. 2024 (č. l. 117 spisu městského soudu) městskému soudu oznámila, že k 1. 7. 2024 došlo k zániku původní PPD v důsledku fúze sloučením, přičemž nástupnickou společností je stěžovatelka. [5] Městský soud nesouhlasil s argumentací stěžovatelky, že z důvodu absence výslovné úpravy nepřechází veřejnoprávní povinnost poskytnout informace při zániku povinného subjektu na nástupnickou společnost. Uvedl, že povinný subjekt, který je osobou odlišnou od státu, je v dvojjediném postavení – je správním orgánem a zároveň nositelem veřejných subjektivních práv. Otázka, zda je určitá entita povinným subjektem, je ryze veřejnoprávního charakteru. Přeměna obchodní korporace je naproti tomu institutem soukromého práva, a proto nevede bez dalšího k zániku veřejnoprávního postavení povinného subjektu, pokud i nástupnická společnost nadále splňuje znaky povinného subjektu a fakticky pokračuje v činnosti svého předchůdce. [6] Stěžovatelka jako nástupnická společnost se tak stala nositelem svazku kompetencí, které náležely před fúzí její předchůdkyni. K zániku postavení povinného subjektu může dojít pouze z veřejnoprávních důvodů, tedy tehdy, pokud posuzovaná entita ztratí atributy povinného subjektu. Opačný výklad by znamenal, že by čistě soukromoprávním jednáním došlo k zániku veřejnoprávní povinnosti poskytnout informace a ukončení správního řízení, a tedy k zásahu do veřejných subjektivních práv žadatele o informace. Protože stěžovatelka, jež byla ovládána hlavním městem Prahou, naplňuje znaky povinného subjektu vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17, a pokračuje v činnosti původní PPD, přešlo na ni postavení povinného subjektu. Povaha věci proto dle městského soudu umožňuje pokračovat v řízení se stěžovatelkou. [7] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Připomněla obecný právní princip, že veřejnoprávní povinnosti se vztahují pouze k osobě, jíž byly uloženy, a nepřecházejí na právní nástupce. Informační zákon neobsahuje žádné speciální ustanovení o právním nástupnictví, povinnost vyřídit žádost o informace má pouze povinný subjekt, jemuž je žádost žadatelem určena. Závěr městského soudu jde dle stěžovatelky nad rámec textu zákona, je v rozporu s principem legality a byl by možný pouze při změně zákona. Aby nástupnická společnost mohla vyřídit žádost o informace určenou zaniklé společnosti, musí být sama povinným subjektem. Právním nástupcem zanikajícího povinného subjektu však nemusí být vždy rovněž povinný subjekt, nelze proto uzavřít, že na právního nástupce povinného subjektu přechází povinnost vyřídit žádost o informace a výkon veřejné správy v témže rozsahu. Stěžovatelka souhlasí se závěrem učiněným městským soudem, že otázka, zda je osoba povinným subjektem, je otázkou ryze veřejnoprávního charakteru, a také souhlasí s východiskem, že povinný subjekt, který je odlišný od státu, tak se nachází v dvojjediném postavení. Uzavírá však, že kromě otázky, která entita je obecně povinným subjektem, je však nutné zabývat se také tím, kdo je povinným subjektem ve vztahu ke konkrétní žádosti o informace. Žadatelé se sice mohou se stejnou žádostí obrátit na více povinných subjektů, informační zákon však neumožňuje, aby jeden povinný subjekt plnil informační povinnost jiného subjektu. [8] V tomto smyslu je postavení povinného subjektu odlišného od státu skutečně pevně spojeno s konkrétní osobou soukromého práva, neboť tuto konkrétní osobu soukromého práva určuje přímo informační zákon. Z veřejnoprávní povahy informačního zákona přitom také vyplývá, že určení subjektu, který je povinen vyřídit určitou žádost, nelze vykládat extenzivně nad rámec toho, co stanoví informační zákon, tj. že tímto subjektem je osoba, které byla žádost určena a doručena. Takový extenzivní výklad by odporoval i ústavně zakotvené zásadě, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. [9] Dvojjedinost postavení povinného subjektu poté vede k tomu, že tyto dvě pozice od sebe nelze oddělovat. Zanikne-li povinný subjekt jako nositel veřejných subjektivních práv, zanikne také jako „správní orgán“. Svazek kompetencí nemůže přejít na jinou osobu bez výslovné úpravy ve veřejném právu. Nelze přijmout ani argument kontinuitou správního řízení, neboť podáním žádosti se žádné řízení nezahajuje a povinný subjekt vydává rozhodnutí pouze v případě odmítnutí požadovaných informací. Nástupnická společnost je nositelem vlastního, originárního svazku kompetencí, nikoliv svazku kompetencí původního povinného subjektu. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným usnesením městského soudu, který správně aplikoval zásadu, podle níž je třeba informační zákon vykládat tak, že žadateli jsou požadované informace zásadně poskytovány, přičemž interpretace zákona musí směřovat k tomu, aby informace poskytnuty byly, a nikoli k tomu, jak umožnit povinnému subjektu se této povinnosti vyhnout či ji obstruovat různými procesními cestami. Dle žalovaného městský soud rozhodl v souladu s judikaturou, podle níž je nutno umožnit soudní přezkum rozhodnutí zaniklého správního orgánu. Kasační námitky jsou hypotetické, neboť stěžovatelka je povinným subjektem. Žalovaný namítá, že v nyní posuzované věci neexistuje žádný zákonný podklad pro zánik povinného subjektu či nepokračování v řízení. Žalovaný vychází z premisy, že určitá entita (nezávisle na tom, zda je nadána právní subjektivitou, zda jde o organizační složku státu či o obchodní korporaci) se stává povinným subjektem na základě zákona, naplněním zákonných znaků. Otázka, jaká entita je povinným subjektem, je otázkou čistě veřejnoprávního charakteru; také k zániku povinného subjektu musí dojít veřejnoprávními prostředky, a nikoliv pouhým soukromoprávním jednáním. Stěžovatelka se fúzí sloučením stala, s ohledem na faktické důvody (univerzální sukcese, pokračování v činnosti), nositelem svazku kompetencí téhož povinného subjektu, a tudíž na ni přechází i z tohoto postavení odvozené veřejnoprávní povinnosti. Stěžovatelka doposud neuvedla nic, čím by se od původní PPD jakkoliv odlišovala. Žalovaný poukázal na to, že stěžovatelka pokračuje v činnosti původní PPD, přešlo na ni veškeré její jmění, je jejím univerzálním sukcesorem, zůstává členem koncernu Pražská plynárenská, a. s., sídlí na stejné adrese, má stejné personální složení statutárních orgánů a vystupuje pod takřka stejnou obchodní firmou jako původní PPD. Jediným důvodem, proč stěžovatelka odmítá výklad městského soudu, je existence mezery v zákoně. Tu vš