5 As 327/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 327/2022- 48 - text  5 As 327/2022 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. P., zast. JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem Máchova 11, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Královehradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 A 16/2022-138, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce v řízení o kasační stížnosti JUDr. Jaroslava Sokola s e u r č u j e částkou 8 470 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zamítl jeho žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu byly přes jím uváděný „vnitřní psychický nesouhlas“ dne 17. 2. 2021 kriminalistickým technikem žalovaného sejmuty daktyloskopické otisky z rukou, odebrány biologické vzorky umožňující získání informací o jeho genetickém vybavení, provedeno měření jeho těla a pořízeny obrazové záznamy (tyto úkony budou dále označovány též jako „identifikační úkony“). Stěžovatel se svou žalobou domáhal jednak určení, že namítaný zásah je nezákonný, a zároveň toho, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před provedeným nezákonným zásahem a bezodkladně zničit všechny osobní údaje žalobce získané pomocí zásahu provedeného dne 17. 2. 2021. 2. Rozsudek krajského soudu [2] Stěžovatel brojil žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu u Městského soudu v Praze proti výše uvedeným identifikačním úkonům a proti zásahu, který spatřoval v tom, že byl k jejich provedení eskortován příslušníky Policie České republiky, kteří jej spoutali a nutili jej jít k autu navzdory jeho zdravotním potížím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. 15 A 38/2021-72, vyloučil žalobu v části týkající se identifikačních úkonů k samostatnému projednání; následně tuto věc usnesením ze dne 20. 1. 2022, č. j. 15 A 1/2022-43, postoupil krajskému soudu. Ten stěžovatelovu žalobu podle § 87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších přepisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl. [3] Krajský soud konstatoval, že byl stěžovatel rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 10. 2003, č. j. 2 T 3/2003-545 (opatřeným doložkou právní moci), odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví a pokus trestného činu vraždy spáchaného zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let a zároveň mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Z tohoto rozsudku též vyplynulo, že byl stěžovatel opakovaně soudně trestán. Podle názoru krajského soudu tak provedení identifikačních úkonů u stěžovatele coby osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nebylo možno považovat za nepřiměřené – zásah do stěžovatelových práv odůvodňuje jeho trestní minulost, závažnost a způsob spáchání trestných činů. [4] Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentaci, že při namítaném zásahu nebyla dostatečně zjištěna jeho totožnost a že jej nebylo možno považovat za odsouzeného, resp. za osobu ve výkonu trestu odnětí svobody. Z výše uvedeného rozsudku č. j. 2 T 3/2003-545 vyplývá, že byl stěžovatel shledán vinným spácháním brutálních úmyslných trestných činů a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z ničeho nevyplývá, že by při identifikačních úkonech došlo k jakékoliv záměně. I z obsahu žaloby vyplynulo, že stěžovatel byl k provedení identifikačních úkonů eskortován z Věznice V. a že byly získávány právě jeho osobní údaje. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Podle stěžovatele § 42a zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), zapovídá, aby se s jeho osobou dostal kriminalistický technik žalovaného do fyzického kontaktu, neboť nevystupoval v roli policejního orgánu a nekonal žádné úkony probíhajícího řízení. K předání stěžovatele policii došlo na základě „žádanky o vydání vězně“, což je ovšem nesprávný postup – žalovaný měl podat relevantní „žádost o předání odsouzeného“. Ani „žádost o umožnění provedení identifikačních úkonů“ adresovaná řediteli Věznice V. žalovaným nemá oporu v zákoně. [6] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud jej považoval za osobu odsouzenou (resp. osobu ve výkonu trestu odnětí svobody). Neuvedl, na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl, a zatížil tedy svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Má-li být osoba ve výkonu trestu odnětí svobody, musí být do výkonu trestu přijata na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí a nařízení výkonu trestu. Nařízením výkonu trestu se krajský soud vůbec nezabýval, vycházel pouze z rozsudku č. j. 2 T 3/2003-545, jehož výrok je nevykonatelný, neobsahuje ani doložku vykonatelnosti, je opatřen podpisem náležejícím jiné osobě než osobě odpovědné za správnost vyhotovení a namísto malého státního znaku obsahuje „kresbu jakési příšerky nebo vetřelce“. [7] Stěžovatel dále zpochybňuje samotnou existenci rozsudku č. j. 2 T 3/2003-545 a následně zpochybňuje jeho obsah. Podle krajského soudu totiž byl stěžovatel „shledán vinným spácháním brutálních trestných činů, za což byl odsouzen k odnětí svobody v trvání osmnáctí let ve věznici se zvýšenou ostrahou“; stěžovatel však měl možnost rozsudek č. j. 2 T 3/2003-545 vícekrát číst a v návaznosti na to „ubezpečil“ zdejší soud, že je jeho obsah zcela jiný. Podle stěžovatele krajský soud nepostupoval jako nestranný soud, neboť členové jeho rozhodujícího senátu v řízení neoprávněně a bezdůvodně zvýhodňovali žalovaného a ke stěžovateli a k samotné věci jednali podjatí. [8] Podle stěžovatele nebylo zpracování jeho osobních údajů nezbytné. Neexistovalo totiž žádné riziko, které by odůvodňovalo postup policie. Pravděpodobnost recidivy byla v době provedení identifikačních úkonů velmi nízká. Ty byly provedeny krátce před vypršením jeho trestu, nebyl vzat v úvahu podstatně zhoršený zdravotní stav stěžovatele ani jeho pokročilý věk. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na to, že stěžovatel do značné míry pouze reprodukoval svá stanoviska z řízení o žalobě, žalovaný v podrobnostech odkázal na napadený rozsudek krajského soudu, s nímž se ztotožnil. Upozornil však, že předmětem řízení je pouze zásah spočívající v provedení identifikačních úkonů kriminalistickým technikem. Domnělé vady, které měly podle stěžovatele provázet jeho převzetí, resp. vydání Policii ČR, nemohly mít vliv na zákonnost provedení identifikačních úkonů. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté NSS přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstatou posuzované věci je otázka zákonnosti postupu žalovaného spočívajícího v sejmutí daktyloskopických otisků z rukou stěžovatele, odebrání jeho biologických vzorků umožňujících získání informací o jeho genetickém vybavení, měření jeho těla a pořízení jeho obrazových záznamů (fotografií) a ve zpracování takto získaných osobních údajů. [13] Pole § 65 odst. 1 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“) „[p]olicie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující zís