5 As 63/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 63/2025- 42 - text  5 As 63/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2025, č. j. 10 Ad 4/202516, takto: I. Žalobkyni se přiznává osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘); výrokem I. městský soud odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované (dále jen ,,odvolací senát‘‘) ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. K 42/2019 (dále jen ,,napadené rozhodnutí‘‘), jímž bylo zrušeno rozhodnutí kárného senátu kárné komise žalované (dále jen ,,kárný senát‘‘) ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. K 42/2019, a věc byla vrácena kárnému senátu k dalšímu řízení. Odvolací senát shledal, že kárné řízení trpí závažnou vadou spočívající v nedostatečném vypořádání námitky stěžovatelky týkající se nedostatku oprávnění kárného žalobce k podání kárné žaloby. Výrokem II. městský soud odmítl žalobu stěžovatelky na nezákonný zásah, který spatřovala v samotné existenci a pokračování kárného řízení vedeného pod sp. zn. K 42/2019. [2] Stěžovatelka se domáhala zrušení obou správních rozhodnutí a současně požádala o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí, neboť měla za to, že ani jedno z rozhodnutí nemělo být vydáno, a kárné řízení nemělo být ani zahajováno, protože se skutků kladených jí za vinu kárnými senáty nedopustila. Součástí žaloby na nezákonný zásah stěžovatelka učinila i návrh na předběžné opatření, kterým se domáhala, aby soud žalované uložil zdržet se provádění jakýchkoliv úkonů v kárném řízení vedeném pod č. j. K 42/2019. [3] Městský soud ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dospěl k závěru, že byla podána, aniž by byla splněna podmínka vyčerpání opravných prostředků žaloby podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tím, že došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí a věc byla vrácena kárnému senátu, probíhá nyní řízení u správního orgánu I. stupně. O právech a povinnostech stěžovatelky tudíž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Městský soud žalobu jako nepřípustnou odmítl, a z toho důvodu se dále nezabýval ani návrhem na přiznání odkladného účinku. [4] V případě žaloby na nezákonný zásah se městský soud nejdříve v rámci zkoumání podmínek řízení zabýval otázkou, zda je dána aktivní legitimace stěžovatelky a v té souvislosti, zda v případě tvrzeného zásahu se o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. vůbec může jednat. Zdůraznil subsidiaritu uvedeného žalobního typu ve vztahu k ostatním žalobám (resp. návrhům), s tím, že ve věci probíhá kárné řízení před kárným senátem po vrácení věci, takže stěžovatelka má možnost uplatnit procesní námitky v rámci tohoto řízení, a stejně tak má možnost v rámci tohoto řízení vznést námitku, že kárné řízení vůbec nemělo být zahajováno. Důvodnost těchto námitek pak bude posouzena správními orgány nebo soudem ve správním soudnictví v rámci žaloby proti rozhodnutí podané po vyčerpání opravných prostředků; zásah do práv stěžovatelky tak nenastal. Zároveň se městský soud vyjádřil kriticky k procesní taktice stěžovatelky, která namísto toho, aby své námitky uplatňovala v probíhajícím kárném řízení, čemuž nic nebrání, volí ještě podpůrně obranu prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu, který má spočívat v procesní vadě u správního orgánu, kterou ale stěžovatelka může a má namítat v rámci probíhajícího řízení. [5] Stěžovatelka napadá usnesení městského soudu kasační stížností, ve které především tvrdí, že kárná žaloba byla podána v rozporu s § 46 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o advokacii‘‘). Dle uvedeného ustanovení je jediným kárným žalobcem, který je za žalovanou oprávněn podat kárnou žalobu, předseda kontrolní rady. Funkce kárného žalobce je sice spojena s funkcí předsedy kontrolní rady, avšak z toho dle stěžovatelky vůbec nevyplývá, že by funkce kárného žalobce byla přenositelná například na místopředsedu kontrolní rady. Přesto žalovaná usnesením č. 3/1999 schválila Organizační řád České advokátní komory (dále jen „organizační řád“), jenž v čl. 18 odst. 2 stanoví, že v kárném řízení může předsedu kontrolní rady jako kárného žalobce zastoupit kterýkoliv člen kontrolní rady, který k tomu byl předsedou kontrolní rady písemně zmocněn. Stěžovatelka považuje změnu zákona podzákonnou normou za neústavní. [6] V tomto ohledu stěžovatelka připomíná, že v žalobě proti předešlému kárnému řízení mimo jiné namítala, že bylo zahájeno v rozporu s § 33 odst. 1 a § 46 odst. 3 zákona o advokacii, neboť kárná žaloba nebyla řádně podepsána kárným žalobcem, tj. předsedou kontrolní rady žalované. Městský soud dal stěžovatelce v rozsudku ze dne 7. 3. 2024, č. j. 3 Ad 6/2022256, za pravdu a napadené rozhodnutí odvolacího senátu zrušil s tím, že se s touto námitkou musí žalovaná vypořádat, což později potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2024, č. j. 9 As 96/202450. Stěžovatelka doložila listinu „Oznámení o ustanovení kárného senátu a jmenování jeho předsedy, č. j. K42/2019“ ze dne 25. 3. 2025, v němž opět chybí údaj o totožnosti kárného žalobce. Žalovaná svým postupem tedy stěžovatelce opět znemožnila uplatnit námitku podjatosti. Stěžovatelka tak neměla jinou možnost, než podat ,,zápůrčí žalobu‘‘ a domáhat se ochrany před zásahem, neboť další účinná obrana jí v kárném řízení nepřísluší. Stěžovatelka zdůraznila, že jí žalovaná svým nezákonným postupem již dvakrát znemožnila po dobu delší než 5 let výkon advokacie. To stěžovatelku pochopitelně poznamenalo zdravotními a psychickými problémy, k čemuž doložila lékařské zprávy ze dne 1. 4. 2025 a 4. 4. 2025, z nichž vyplynulo zhoršení psychického stavu stěžovatelky v souvislosti se stresovou situací. [7] Pro zamezení dopadů dalších škodlivých účinků kárného řízení stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu § 38 s. ř. s. žalované předběžným opatřením uložil, aby se zdržela provádění jakýchkoliv úkonů v kárném řízení vedeném pod č.j. K42/2019 do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti. Zároveň stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek ve smyslu § 107 s. ř. s. Tento svůj návrh odůvodnila tím, že okamžitý výkon napadeného usnesení a jeho právní důsledky zapříčiní zcela zbytečné a ve své podstatě nezákonné řízení před kárným senátem, jehož výsledek bude nutno přezkoumat v řízení před odvolacím senátem, a následně pak i v řízení před správním soudem, přičemž veškeré okolnosti a důkazy nutné pro konečné rozhodnutí věci jsou známy už nyní. Nenahraditelnou újmu stěžovatelka spatřuje v porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [8] Současně stěžovatelka požádala o úplné osvobození od soudního poplatku; k žádosti doložila celkem 20 soudních rozhodnutí, jimiž byla v jiných věcech zcela osvobozena od soudních poplatků, vyplněný formulář Prohlášení o majetkových poměrech, a dále daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2024, v němž za rok 2024 vykazuje ztrátu ve výši 57 244 Kč, majetek ve výši 36 000 Kč (zařízení kanceláře, starší automobil), dosud nevymožené pohledávky ve výši 2 999 349 Kč a doposud nevypořádané dluhy ve výši 34 260 533 Kč. Stěžovatelka nevlastní žádné nemovitosti, doložila předpis SIPO na měsíc březen 2025, z nějž vyplývá, že její náklady na bydlení v současnosti činí 10 658 Kč. Jejím jediným dalším příjmem je starobní důchod ve výši 16 345 Kč. Podnikatelský účet stěžovatelky je postižen exekučním příkazem vydaným v exekučním řízení; jiné účty nevlastní. Stěžovatelka rovněž doložila rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1991, sp. zn. 42 C 260/91, jímž bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví stěžovatelky a jejího manžela. Stěžovatelka doložila manželovu úplnou nemajetnost; jeho jediný příjem činí starobní důchod ve výši 13 633 Kč. [9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti předně podotkla, že stěžovatelka ani netvrdí naplnění některého z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a je tedy otázkou, zda kasační stížnost splňuje náležitosti stanovené v § 106 odst. 1 s. ř. s. Dále žalovaná v otázce žaloby proti rozhodnutí připomněla, že podmínky § 65 odst. 1 s. ř. s. nesplňuje rozhodnutí, kterým odvolací správní orgán zrušil prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí totiž nic nemění na subjektivních veřejných právech účastník