5 Azs 191/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 191/2025- 22 - text  5 Azs 191/2025 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: S. Ch., zastoupen Mgr. Janou Kubrtovou, advokátkou, se sídlem U Soudu 1, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2025, č. j. 30 Az 4/2025-71, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Janě Kubrtové se určují částkou 5 070 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2025, č. j. OAM-502/DS-D03-510-2024, kterým žalovaný rozhodl tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“,) se stěžovateli neuděluje. [2] Stěžovatel v pohovoru k žádosti dne 15. 11. 2024 uvedl, že se narodil ve městě I. na území Íránu, je perské národnosti a křesťanského vyznání. Byl bez politického přesvědčení, ženatý, manželka se nyní nachází v Íránu. Má dceru, která žije v Německu a je tam žadatelkou o mezinárodní ochranu. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že konvertoval ke křesťanství, což je v Íránu trestný čin; jeho život je proto v ohrožení. Na důkaz konverze předložil křestní list z Katharinenkirche v D.. Dne 22. 1. 2025 s ním byl proveden další pohovor, při něž uvedl, že dříve byl ateista, nebyl nábožensky založený, islám nepraktikoval a nevěřil v něj, přestože se narodil jako muslim. Kvůli nepraktikování islámu ve vlasti žádné problémy neměl. Křesťanství ho zaujalo především laskavostí a jednotností mezi křesťany, to bylo již v Íránu, avšak tam nemohl mít s křesťanstvím přímý kontakt. Následně upřesnil, že vždy věřil v Boha, ale nevěřil v žádné náboženství, což je pro něj veliký rozdíl. Původní víra pro něj neměla žádnou důležitost a nijak jeho život v Íránu neovlivňovala. Zájem o náboženství přisuzuje svému stárnutí. V dalším doplňujícím pohovoru dne 5. 3. 2025 stěžovatel uvedl, že Írán neopustil kvůli náboženství, ale když už tu možnost měl, tak ji využil a Írán opustil. Uvedl, že z Íránu vycestoval jako doprovod své dcery, jejich společným cílem byla Spolková republika Německo (dále jen „SRN“). Následně v Evropě měl možnost začít se v křesťanství angažovat. Dále se otázky týkaly stěžovatelova praktikování víry v průběhu 2 měsíců, kdy pobýval v pobytovém středisku pro uprchlíky v Zastávce u Brna. Stěžovatel tehdy neměl snahu vyhledávat křesťanskou komunitu, nedocházel do kostela apod., což zdůvodnil tím, že neměl v úmyslu v České republice zůstat, navíc mu v tom bránila jazyková bariéra. [3] Ve správním spise jsou založeny informace, které správní orgán shromáždil v průběhu správního řízení, a to Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF), Írán, květen 2022, Zpráva o zemi 52 – Írán, ze dne 12. září 2023; Informace OAMP, Írán, listopad 2024, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 4. listopadu 2024; Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska, Írán, září 2023, Všeobecná úřední zpráva o Íránu, 3.2.3. Svoboda náboženského vyznání a svědomí, Překlad vybraných částí, ze dne 26. února 2024; Informace Agentury Evropské unie pro azyl (EUAA), Írán, únor 2023, Lidé odsouzení za náboženské přestupky, ze dne 14. února 2023; Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, Írán, květen 2022, Írán: Protizákonné opuštění země, ze dne 1. června 2022; Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO), Írán, 20. června 2022, Zatýkání a trestní stíhání křesťanských konvertitů, ze dne 30. června 2023. [4] Stěžovatel v žalobě namítl nesprávnou aplikaci § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu s tím, že žalovaný nepřihlédl k jeho individuální situaci. Stěžovatel vypověděl, že konvertoval ke křesťanství, konkrétně k protestanskému směru, přičemž tato konverze vychází z jeho hlubokého vnitřního přesvědčení a odmítnutí islámu, se kterým se nikdy plně neztotožnil. Žalovaný však jeho křest bagatelizuje jako formální akt a tvrdí, že není důkazem o stěžovatelově náboženském přesvědčení. Dle stěžovatele žalovaný zcela ignoroval skutečnost, že stěžovatel je praktikujícím křesťanem, účastní se bohoslužeb, modlí se, sdílí víru s ostatními členy této církve a pomáhá druhým. Žalovaný situaci vůbec nevzal v úvahu a pouze ve svém rozhodnutí odůvodnil, že stěžovatel nezná základy své víry. Pokud žalovaný zpochybnil věrohodnost jeho výpovědí, tak měl přihlédnout ke skutečnosti, že pohovory byly vedeny s tlumočníky afgánského původu, kteří nemluvili perfektně persky, což stěžovateli ztěžovalo pochopení otázek ohledně jeho víry. Pokud by se vrátil do Íránu, hrozí mu smrtelný trest za konverzi od islámu ke křesťanství, jelikož je to tamními zákony klasifikováno jako trestný čin. Navrácení stěžovatele by tak představovalo porušení práva na život a závazků, kterými je Česká republika vázána dle mezinárodního práva, a byly by tak splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu. [5] Krajský soud v rámci ústního projednání věci provedl důkazy navržené stěžovatelem, což byly internetové články, dále provedl k návrhu stěžovatele důkaz lékařskými zprávami, Informaci OAMP ze dne 28. 7. 2025 – Bezpečnostní a politická situace v zemi a jako poslední důkaz ručně psané a podepsané prohlášení paní D. T., kurátorky sboru v K. n. O. ze dne 3. 8. 2025. Ta uvedla, že stěžovatel se účastní bohoslužeb ve sboru Církve česko-bratrské evangelické v K. n. O., což kromě ní může potvrdit i místní farář. Krajský soud posuzoval především splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje všech 5 zákonných prvků pro definici uprchlíka dle tohoto ustanovení. Krajský soud odkázal na test přiměřené pravděpodobnosti, který byl definován judikaturou Nejvyššího správního soudu a dále posoudil rozhodnutí žalovaného, zejména, zda dostatečně odůvodněně vyjasnil, zda tvrzení stěžovatele o změně jeho náboženského přesvědčení jsou dostatečně přesvědčivá. Jestliže stěžovatel tvrdil, že z důvodu konverze ke křesťanství mu hrozí pronásledování, nepochybně musel svou víru projevit a praktikovat, což předpokládá určité alespoň minimální povědomí o víře. [6] Krajský soud poukázal na to, že při posuzování života stěžovatele před jeho konverzí, se v jeho výpovědích objevily značné rozpory a také z nich nebylo možné určit, kdy stěžovatel začal ke křesťanství tíhnout a jak se mu věnoval v zemi svého původu. Stěžovatel v průběhu správního řízení nebyl schopen vysvětlit, jak se s novou vírou seznámil, kdo jej ve formativní fázi obrácení se k nové víře doprovázel a kdy si vlastně svoji konverzi uvědomil. Zůstalo tak nejasné, zdali ke konverzi mělo dojít již v Íránu, nebo na území SRN. Žalovaný správně uvedl, že ze stěžovatelových vyjádření nelze dovodit, v čem vlastně spočívá změna jeho postojů, náboženských potřeb a způsobu života v porovnání před konverzí a po konverzi. Náboženství totiž nemělo pro stěžovatele zásadní význam ani před tvrzenou konverzí, ale ani po ní. Stěžovatel rovněž ani nebyl schopen prokázat dostatečnou znalost svého nového náboženství, jelikož nevěděl základy vztahující se k němu. Krajský soud připomněl, že ústavně garantovaná svoboda náboženství slouží k ochraně jeho výkonu, nikoli ve smyslu účinků víry např. v oblasti azylového práva. Víra je tak nejen vnitřním stavem věřícího, ale i projevem vnějším, neboť věřící prostřednictvím určitých rituálů realizuje svou víru. Znalost principů víry je rozhodná zejména tehdy, pokud samotná okolnost víry zakládá určitá práva, zde právo na mezinárodní ochranu. Krajský soud dospěl k závěru stejně jako žalovaný, že stěžovatel nebyl a není konvertitou z důvodu jeho nevěrohodnosti. Stěžovatel sice podstoupil v SRN křest, pořídil si Bibli v perském jazyce, avšak kostel začal navštěvovat až později v ČR, přičemž tak nečinil aktivně sám hned po příjezdu do České republiky, například při svém dvouměsíčním pobytu v Pobytovém středisku v Zastávce u Brna; po přemístění do K. n. O. nevyvinul žádnou aktivitu za účelem vyhledání či kontaktu místního sboru protestantské církve. Odůvodňoval to pak z pohledu žalovaného i soudu dosti obecnými důvody v tom směru, že o takových možnostech nevěděl, argumentoval jazykovou překážkou, která mu brání porozumět např. obsahu bohoslužeb. Z jeho výpovědí navíc vyplynulo, že