5 Azs 221/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 221/2025- 20 - text  5 Azs 221/2025 - 23 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. A. T., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2025, č. j. 33 A 39/202520, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 9. 2025, č. j. OAM968/BABA01BA06Z2025, zajistil žalobce (stěžovatele) dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). Dobu trvání zajištění žalovaný stanovil podle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 19. 12. 2025. [2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl dne 25. 8. 2025 kontrolován hlídkou Policie České republiky na adrese L. X, P. X. Při kontrole bylo zjištěno, že je veden v evidenci nežádoucích osob a že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 14. 8. 2023, č. j. KRPA2353455/ČJ2022000022ZSV, mu bylo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba dvou let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Počátek doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl s odkazem na § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven na den, kdy stěžovatel vycestuje z tohoto území. Doby k vycestování stěžovatele byla dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena na 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. K tomu došlo dne 2. 1. 2024, po rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání proti němu. [3] Následně byl stěžovatel rozhodnutím zmíněného policejního orgánu ze dne 25. 8. 2025, č. j. KRPA26843110/ČJ2025000022ZZC, zajištěn za účelem realizace uvedeného správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. [4] Dne 1. 9. 2025 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany a následně byl zajištěn shora uvedeným rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 9. 2025, č. j. OAM968/BABA01BA06Z2025. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatel již jednou o mezinárodní ochranu žádal, přičemž žalovaný jeho žádost rozhodnutím ze dne 5. 4. 2022, č. j. OAM13/LEVL12HA152022, zamítl podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 11. 2022, č. j. 17 Az 10/202228, zamítl. Nejvyšší správní soud pak usnesením ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 337/202226, kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku odmítl pro nepřijatelnost, přičemž dané usnesení nabylo právní moci dne 11. 4. 2023. Stěžovatel nicméně ani tak z ČR nevycestoval. Stěžovatel dlouhodobě pobýval na území ČR neoprávněně, nerespektoval uložené správní vyhoštění ani pravidla pro zaměstnávání cizinců a prokazoval se povolením k pobytu v ČR vydaným na jméno jiné osoby. Svého neoprávněného pobytu si byl vědom a neučinil žádné kroky k jeho legalizaci. Z jednání stěžovatele je podle žalovaného patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal pouze ve snaze znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do země původu se po jeho zajištění stala reálnou, a pokud by k jeho zajištění policejním orgánem nedošlo, sám by tento krok neučinil. K možnosti uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný uvedl, že stěžovatel by nevyčkal na ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž by pokračoval v nelegálním pobytu a nelegální práci. Stěžovatel nikde není hlášen k pobytu, nemá dostatek finančních prostředků a nemůže si je ani legálně obstarat. Z dosavadního postupu stěžovatele je proto zřejmé, že by jeho propuštěním byl ohrožen účel řízení o udělení mezinárodní ochrany i řízení o správním vyhoštění, a nelze předpokládat, že by své jednání změnil. K délce zajištění žalovaný konstatoval, že nelze vyloučit, že stěžovatelovu žádost bude nezbytné posuzovat standardně podle § 12 až § 14b zákona o azylu. Zároveň však lze v jeho případě předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dnů. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání případné žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany činí u osob umístěných v zařízení pro zajištění cizinců 15 dnů, a vzhledem k průměrné době pro doručování v soudním řízení, kterou žalovaný odhadl na 5 dní, žalovaný stanovil dobu zajištění stěžovatele na 110 dnů s tím, že v případě potřeby může být rozhodnuto o jeho prodloužení v rámci zákonného limitu 180 dnů. [5] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem ze dne 3. 10. 2025, č. j. 33 A 39/202520, zamítl. K námitce nezákonného použití protokolu o podání vysvětlení krajský soud konstatoval, že dle judikatury je za určitých podmínek možné záznam o podání vysvětlení použít nikoliv jako důkaz, ale jako jiný podklad pro rozhodnutí. Poukázal též na specifika řízení dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, které probíhá v časové tísni a neumožňuje standardní dokazování. Rozhodnutí o zajištění je navíc prvním úkonem v tomto řízení. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nesplnění podmínek pro zajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný rozvedl důvody, pro které se domníval, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, přičemž odkázal na konkrétní rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Pro rozhodnutí o zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není podstatné, že na rozhodnutí o správním vyhoštění nebyla vyznačena doložka vykonatelnosti (ale pouze doložka právní moci). Krajský soud k námitce stěžovatele, dle níž již uplynula doba zákazu vstupu na území členských států EU, konstatoval, že v rozhodnutí o uložení správního vyhoštění byl jako počátek běhu této doby stanoven den, kdy stěžovatel území členských států EU opustí. Pokud stěžovatel na základě tohoto rozhodnutí nevycestoval, doba dvou let, po kterou mu nebylo možné umožnit vstup ani pobyt na území členských států EU, nezačala běžet. Stěžovatel si byl vědom následků svého jednání, a proto žalovaný přiléhavě považoval jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze za prostředek, jak se vyhnout výkonu správního vyhoštění. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nesprávného počátku či konce doby záznamu stěžovatele v evidenci nežádoucích osob. [6] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítá, že se krajský soud přezkoumatelně nevypořádal s jeho argumentací, podle níž není ze žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé, na základě čeho žalovaný uvádí, že počátkem běhu doby správního vyhoštění, tj. doby zákazu vstupu na území členských států EU, je den opuštění tohoto území. Podle stěžovatele se naopak tato doba počítá ode dne vykonatelnosti daného rozhodnutí, takže podle jeho názoru uplynula již dne 14. 8. 2025. Ze zákonné úpravy podle stěžovatele nevyplývá pravomoc správního orgánu stanovit počátek běhu doby, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území členských států EU. Rozhodnutí o správním vyhoštění je proto v této části nicotné a krajský soud z něj neměl vycházet, naopak měl vycházet z toho, že doba zákazu vstupu začala stěžovateli běžet ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění a zajištění stěžovatele tak bylo nezákonné. Stěžovatel dále namítá, že žalovaný neprokázal, že stěžovatel věděl o existenci rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto nemohl jednat s cílem vyhnout se něčemu, o čem nevěděl. Závěrem stěžovatel uvádí, že protokol o podání vysvětlení nebylo možné použít jako důkazní prostředek. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, přičemž konstatoval, že vzhledem k tomu, že kasační námitky údajně směřují proti procesnímu postupu krajského soudu, ponechává jejich posouzení na Nejvyšším správním soudu. Ve zbytku žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a na žalobou napadené rozhodnutí. [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený