6 As 128/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 128/2024- 43 - text  6 As 128/2024 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce zpravodaje Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: K. S., zastoupena Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3, proti žalovanému: rektor Univerzity Pardubice, sídlem Studentská 95, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2023, č. j. STAG/FES/2023/0000001766, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 4. 2024, č. j. 52 A 75/202387, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Děkan Fakulty ekonomickosprávní Univerzity Pardubice (dále jen „fakulta“) rozhodnutím ze dne 3. 7. 2023, č. j. STAG/FES/2023/0000001766, zastavil přijímací řízení žalobkyně jako uchazečky o studium bakalářského studijního programu Ekonomika a management, protože žalobkyně nedoložila svou jazykovou způsobilost. [2] Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí děkana potvrdil. Žalovaný shledal, že podle podmínek pro přijetí ke studiu pro akademický rok 2023/2024 (dále jen „podmínky pro přijetí ke studiu“) bylo nezbytné jazykovou způsobilost prokázat certifikovanou zkouškou z češtiny pro cizince minimálně na úrovni B2 nebo jinou formou, která byla postavena na roveň této certifikované zkoušce. Žalobkyně doložila pouze osvědčení o absolvování kurzu, které stanovené podmínky nesplňovalo. [3] Žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) nyní napadeným rozsudkem. [4] Krajský soud konstatoval, že stanovení podmínek pro přijetí ke studiu patří podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), do samosprávné působnosti vysokých škol. Vysoká škola může ve své samosprávné působnosti stanovit další podmínky přijetí ke studiu týkající se určitých znalostí, schopností nebo nadání nebo prospěchu z předchozího studia. Krajský soud shledal, že žalobkyní předložené Osvědčení o absolvování intenzivního kurzu jazyka českého (dále jen „osvědčení“) vydané Pražským vzdělávacím střediskem není dokladem o státní zkoušce a jeho vydavatel není členem sdružení Association of Language Testers in Europe (dále jen „ALTE“). Žalobkyně proto nesplnila podmínku jazykové znalosti českého jazyka vyžadovanou podmínkami pro přijetí ke studiu. Podmínky přijímacího řízení považoval krajský soud za souladné s principy rovnosti příležitostí a transparentnosti. [5] K diskriminačnímu charakteru sporné podmínky krajský soud podotkl, že žalobkyně neuvedla nic, co by jí bránilo, aby v jí zvolené instituci – Pražském vzdělávacím středisku složila státní jazykovou zkoušku základní z českého jazyka. Intenzivní kurz českého jazyka, který absolvovala a v němž složila závěrečnou zkoušku, podmínky formulované fakultou nenaplnil. Krajský soud uvedl, že vysoká škola může mít, resp. zcela jistě má, oprávněný zájem na tom, aby studenti programů vyučovaných v českém jazyce měli takové jazykové znalosti, aby již v počátku studia bylo zřejmé, že nevznikne jazyková bariéra v komunikaci mezi studentem a školou. Žalobkyně fakticky požadovala, aby za prokázání jazykové způsobilosti byla uznána jakákoli zkouška v úrovni B2 společného evropského referenčního rámce pro jazyky (dále jen „SERR“), s čímž krajský soud nesouhlasil. II. Podání účastníků řízení [6] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. [7] Stěžovatelka namítá, že v rámci přijímacího řízení předložila certifikát o vykonání požadované zkoušky na úroveň B2 dle SERR. Žalobkyně neviděla důvod ani nutnost konat tuto zkoušku opakovaně u Univerzity Pardubice, která není poskytovatelem jazykového vzdělávání dle školského zákona. Metodika sdružení ALTE nemá a ani nemůže mít přednost před národní metodikou, přesto žalovaná zvýhodňuje klienty instituce s certifikací ALTE. Jednání žalované nese znaky diskriminace uchazečů o studium na základě jiného postavení, tedy na základě toho, zda uchazeči jsou či nejsou klienty jedné konkrétní instituce působící mimo vzdělávací systém stanovený zákonem. [8] K argumentaci krajského soudu stěžovatelka uvádí, že složení státní zkoušky, jako například maturitní zkoušky, je možné pouze dvakrát do roka. Z časových důvodů se stěžovatelka neměla možnost přihlásit ke státní zkoušce a neměla možnost ji složit. Ke způsobu řešení sporu soudní cestou se uchýlila jako k jediné možné variantě. Stěžovatelka opakuje, že testování sdružení ALTE je systém odlišný od certifikace dle SERR. Podle stěžovatelky nelze upřednostňovat zkoušku Karlovy Univerzity konanou dle systému ALTE před zkouškou oprávněného poskytovatele jazykového vzdělávání pořádanou podle SERR. Není dán žádný důvod k diskriminaci licencovaných poskytovatelů jazykových služeb či omezení hospodářské soutěže, a to ani v případě zákona o pobytu cizinců. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože stěžovatelka pouze opakuje žalobní argumentaci. Žalovaný dále uvádí, že stěžovatelka svou jazykovou způsobilost žádným z možných způsobů neprokázala. Tvrzení stěžovatelky, že žalovaný stanovil diskriminační podmínky pro přijetí uchazečů, je nesmyslné a nepodložené. Stanovení podmínky doložení jazykové způsobilosti sleduje legitimní cíl, kterým je zajistit, aby studenti studijních programů v českém jazyce uměli česky na dostatečné úrovni potřebné ke studiu. Subjektů, u kterých je možno složit státní jazykovou zkoušku, je několik desítek. Stěžovatelka se mohla s podmínkami pro přijetí ke studiu včas seznámit. Žalovaný podotýká, že předmětem řízení u Nejvyššího správního soudu není srovnání úrovně různých jazykových zkoušek, ani kvalita jazykových služeb poskytovaných Univerzitou Karlovou. [10] Stěžovatelka v replice na vyjádření žalovaného uvádí, že žalobní argumentaci opakuje v těch bodech, se kterými se krajský soud nevypořádal či vypořádal nesprávně. Není pravdivé tvrzení žalovaného, že kasační stížnost stěžovatelky pouze opakuje obsah její žaloby. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.), takže se kasační námitky musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/200373). Stěžovatel musí podle § 104 odst. 4 s. ř. s. v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v řízení před krajským soudem, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/200977, č. 2103/2010 Sb. NSS). Úkolem Nejvyššího správního soudu není opětovné projednání žaloby, ale přezkoumání správnosti postupu a závěrů krajského soudu. [14] Stěžovatelka v prvé části kasační stížnosti na odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nereaguje, nýbrž opakuje argumentaci přednesenou před krajským soudem. Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že kasační stížnost je až do odstavce uvozeného slovy „Napadaná argumentace soudu“ kopií repliky stěžovatelky na vyjádření žalovaného k podané žalobě (vyjma obecného uvození „soud prvního stupně shodně se stěžovatelkou konstatuje“ a dílčích, nepodstatných korektur). Jestliže tedy stěžovatelka v této části kasační stížnosti pouze doslovně zopakovala, co uváděla v řízení před krajským soudem, aniž by jakkoli reflektovala vypořádání stejné argumentace v napadeném rozsudku a s ním polemizovala, jde o nepřípustné námitky podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu (srov. např. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 623/23, body 12 – 16). Kasační soud se proto touto argumentací nezabýval a odkazuje k závěrům vyslo