6 As 40/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 40/2025- 37 - text  6 As 40/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: Pražská plynárenská Distribuce, a.s., sídlem U Plynárny 500/44, Praha 4, zastoupená JUDr. Sylvií Sobolovou, advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, za účasti: Ing. T. P., MBA, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2024, č. j. UOOU01362/2311, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 8 A 99/202455, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „žadatel“) požádala dne 20. 2. 2023 společnost Pražská plynárenská Distribuce, a.s., člen koncernu Pražská plynárenská, a.s., IČO: 27403505 (dále jen „původní PPD“), o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žadatel konkrétně požádal o „kopii znaleckého posudku č. 27052015/107 ze dne 27. 5. 2015, vyhotoveného BDO Appraisal services – Znalecký ústav s.r.o.“. Původní PPD žádost rozhodnutím ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. OP/78/2023/ZDF, odmítla. Žadatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, kterému žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 11. 2023, č. j. UOOU01362/234, vyhověl, rozhodnutí původní PPD zrušil a vrátil jí věc k novému projednání a rozhodnutí. [2] Dne 27. 11. 2023 žadatel napadl postup původní PPD stížností, neboť o jeho žádosti po rozhodnutí žalovaného znovu nerozhodla. Původní PPD stížnosti nevyhověla a předložila ji žalovanému. Nevyřízení žádosti vysvětlovala kapacitními důvody. Původní PPD byla dne 1. 7. 2024 vymazána z obchodního rejstříku z důvodu jejího zániku při fúzi sloučením. Žalovaný stížnosti žadatele vyhověl a v záhlaví označeným rozhodnutím žalobkyni jako nástupkyni původní PPD nařídil ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí vyřídit žadatelovu žádost o informace. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítala, že soukromoprávním jednáním (fúzí sloučením) nemohlo dojít k přechodu veřejnoprávní povinnosti na ni jako nástupnický subjekt. Městský soud v Praze žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že právo na informace patří mezi ústavně zaručená práva dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dále uvedl, že posouzení, zda je konkrétní společnost povinným subjektem, je otázkou veřejného práva. Přeměna obchodní korporace je oproti tomu institutem soukromého práva. Tento akt soukromého práva proto bez dalšího nevede k zániku veřejnoprávního postavení povinného subjektu, pokud nástupnická společnost nadále naplňuje znaky povinného subjektu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. V takovém případě se nástupnická společnost stává nositelkou svazku kompetencí, které před fúzí náležely jejímu právnímu předchůdci. [4] K postavení žalobkyně jako povinného subjektu městský soud uvedl, že jediným akcionářem žalobkyně je Pražská plynárenská a.s., která je ze 100 % ve vlastnictví hlavního města Prahy. Z tohoto důvodu je žalobkyně povinným subjektem dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinným subjektem byla rovněž původní PPD, která sloučením se žalobkyní zanikla. Žalobkyně se jako nástupnická společnost stala univerzálním právním nástupcem, a to včetně povinnosti poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Městský soud proto potvrdil závěr žalovaného, že na žalobkyni přešla povinnost původní PPD vyřídit žádost žadatele o poskytnutí informací. II. Kasační stížnost a další podání účastníků [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítala, že povinným subjektem se určitá osoba může stát pouze tak, že naplní definiční znaky stanovené zákonem o svobodném přístupu k informacím. V posuzovaném případě je stěžovatelka povinným subjektem, nikoli však odvozeně, tj. proto, že by na ni toto postavení přešlo ze zaniklé původní PPD, nýbrž proto, že sama naplňuje definici povinného subjektu dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinnost poskytnout informace je nepřenosnou veřejnoprávní povinností. Z tohoto důvodu na stěžovatelku nemohla bez odpovídající zákonné úpravy přejít veřejnoprávní povinnost poskytovat informace z původní PPD, což městský soud nesprávně vyhodnotil. Tím zasáhl do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. [6] Stěžovatelka dále namítala, že povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který je odlišný od státu, vystupuje ve dvojjediném postavení, a to jako správní orgán a zároveň jako nositel veřejných subjektivních práv. Městský soud proto nemohl dovodit přechod informační povinnosti od původní PPD, aniž zároveň vysvětlil, jak by akt soukromého práva, jakým byla přeměna v podobě fúze sloučením, mohl způsobit také přechod kompetencí původní PPD jako správního orgánu. Stěžovatelka mohla plnit výhradně svou informační povinnost, která by v důsledku právního nástupnictví zahrnovala i informace o dřívější činnosti jejího právního předchůdce. Nemohla však plnit informační povinnost za zaniklý subjekt. Stěžovatelka proto nevyloučila, že by žadatelovu žádost o informace vyřídila, pokud by novou žádost vůči ní uplatnil, což však neučinil. [7] Dle stěžovatelky městský soud právní nástupnictví vyložil nepřípustně extenzivním způsobem. Univerzální právní nástupnictví při fúzi sloučením nelze vnímat jako automatický přechod naprosto všech práv a povinností. Právní nástupce zaniklé společnosti vstupuje pouze do takových veřejnoprávních povinností, u nichž tomu nebrání jejich povaha. V případě poskytování informací se dle stěžovatelky jedná o případ, při kterém veřejnoprávní povinnosti nepřecházejí. Zákon o svobodném přístupu k informacím a zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, neumožňovaly přechod informační povinnosti. [8] Argumentaci městského soudu stěžovatelka považovala rovněž za kazuistickou, neboť soud hodnotil výhradně zánik povinného subjektu s jedním právním nástupcem. Městský soud se ovšem nezabýval tím, jak by vypadal přechod práv, pokud by existovalo více právních nástupců. I v případě, že by všechny nástupnické společnosti měly postavení povinného subjektu, neexistuje pravidlo, jak určit, která nástupnická společnost by měla žádost o informace vyřídit. [9] Stěžovatelka považovala také za nesprávné, že městský soud potvrdil závěr žalovaného, který rozhodnutí adresoval stěžovatelce, aniž se vypořádal s otázkou právního nástupnictví. Žalovaný pouze bez dalšího pokračoval v řízení se stěžovatelkou, aniž by v rozhodnutí uvedl, na základě jakých důvodů považoval stěžovatelku za právního nástupce původní PPD. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Zákon o svobodném přístupu k informacím je dle žalovaného třeba vykládat tak, aby informace byly skutečně poskytovány, což městský soud učinil. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, které by ji dostatečně odlišovaly od původní PPD. Naopak se sama ke kontinuitě se zaniklou společností hlásila. Na povinný subjekt je třeba pohlížet jako na svazek kompetencí, jehož součástí je povinnost poskytovat žadatelům informace. Tato kompetence původní PPD nezanikla, nýbrž přešla na stěžovatelku. Stěžovatelkou odkazovaná absence pravidla pro řešení zániku povinného subjektu představuje dle žalovaného mezeru v právu. Tuto mezeru bylo třeba vyplnit, což městský soud učinil, a zaujal výklad, který co nejméně zasahoval do ústavně zaručeného práva na poskytování informací. Městskému soudu také nelze vytýkat, že postupoval kazuisticky, neboť jeho úkolem nebylo formulovat univerzální řešení, nýbrž posoudit konkrétní případ. [11] V reakci na vyjádření žalovaného stěžovatelka v replice zopakovala argumentaci obsaženou v kasační stížnosti. Dále stěžovatelka rozporovala závěr Nejvyššího správního soudu ve skutkově obdobné věci, který absenci právní úpravy posoudil jako mezeru v právu. Stěžovatelka je přesvědčena, že nezakotvení právní úpravy přechodu informační povinnosti bylo záměrem zákonodárce, proto nebyl Nejvyšší správní soud oprávněn právo dotvářet. Zároveň dotvoření práva provedl výhradně v kontextu nynějšího případu, nikoli obecně, což stěžovatelka rovněž rozporovala. Dle Nejvyššího správního soudu se poskytování informací váže k činnosti povinného subjektu, s čímž stěžovatelka nesouhlasila. Dle jejího názoru se právo na informace váže ke konkrétnímu povinnému subjektu, nikoli k jeho činnosti. [12] Osoba zúčastněná na řízení (žadatel o informace) se ke kasační stížnost