7 Afs 206/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 206/2024- 22 - text  7 Afs 206/2024 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: EKO Logistics s. r. o., se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupena Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13, proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 14 Af 2/202355, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Česká inspekce životního prostředí uložila žalobkyni pokutu ve výši 200 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila dne 4. 5. 2017. Ministerstvo životního prostředí nicméně uvedené rozhodnutí zrušilo, pročež žalovaný žalobkyni uvedenou částku dne 8. 11. 2021 vrátil a dne 3. 12. 2021 jí vyplatil úrok z neoprávněného jednání správce daně za období od 4. 5. 2017 do 31. 12. 2020. Žalobkyně se poté domáhala přiznání úroku podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, i za období od 1. 1. 2021 do dne vrácení přeplatku. Tomuto požadavku žalovaný nevyhověl a rozhodnutím ze dne 2. 11. 2022, č. j. 13401111/202251000011, zamítl podle § 159 odst. 3 daňového řádu její námitku proti úkonu správce daně při placení daní. Žalovaný dospěl k závěru, že po novele daňového řádu provedené zákonem č. 283/2020 Sb., s účinností od 1. 1. 2021 (dále též „novela č. 283/2020 Sb.“), již daňovým subjektům nesvědčí právo na úrok ve věcech peněžitého plnění v rámci dělené správy, byť by byly založeny skutečnosti pro jeho vznik před 1. 7. 2017. II. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“). Ten řízení přerušil do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení § 254 odst. 1 věty druhé daňového řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 (sp. zn. Pl. ÚS 8/23). Poté žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. [3] Městský soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že pro určení úroku se použije právo účinné v roce 2017, kdy dluh vznikl. K tomu nejprve citoval čl. II. bod 11 přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb. Zdůraznil, že se dotčené přechodné ustanovení neomezuje na procesněprávní rovinu, ale stanovuje též hmotněprávní pravidla. Podle nich se na všechny dosavadní úroky s účinností od 1. 1. 2021 uplatní nová regulace. Dále připomněl, že se výkladem daného ustanovení již správní soudy zabývaly a že je Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/23 neshledal protiústavním, neboť nejde o tvrzenou nepřípustnou retroaktivitu. Soudy naopak připustily, že zákonodárce může jednou vzniklý nárok jasně ohraničit a od jistého momentu do budoucna také vyloučit na základě hmotněprávních ustanovení. To zde učinil, pročež se neuplatní obecné pravidlo časové působnosti norem vyslovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 Afs 59/2010 právě pro situaci, v níž absentují přechodná ustanovení. I na minulé případy lze proto použít novou regulaci. V této souvislosti označil městský soud za stěžejní, že úrok vzniká každým dnem, kdy jsou pro to splněny podmínky. Nevzniklli od určitého dne nárok v důsledku právní úpravy, nelze úrok podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2024, č. j. 10 Afs 289/202256, přiznat. Nejedná se o retroaktivitu, neboť novela č. 283/2020 Sb. nijak neovlivnila dosavadní hmotněprávní vztah mezi žalobkyní a správcem daně pro období předcházející její účinnosti. Pouze od 1. 1. 2021 došlo k zániku práva na další vznik těchto úroků. Považujeli žalobkyně tento stav za nespravedlivý, může uplatnit nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. [4] Městský soud dodal, že i kdyby připustil tezi žalobkyně, že úrok představuje nedělitelný hmotněprávní vztah za celé období od jeho vzniku po vyplacení, mohla by novela č. 283/2020 Sb. působit pouze ve formě retroaktivity nepravé, která je podle Ústavního soudu obecně přípustná. V posuzované věci ji přitom nelze shledat nepřípustnou. Podle soudu totiž nemohla žalobkyně nabýt nějaké legitimní očekávání ve vztahu k úroku. Zejména nemohla předvídat, že jí úrok vůbec vznikne a bude po celou dobu neměnný (rozhodnutí o pokutě bylo zrušeno po nabytí účinnosti novely č. 283/2020 Sb.). K tvrzení žalobkyně, že by na sebe nepřevzala vyšší závazky na opatření zdrojů na úhradu pokuty a na odměnu právního zástupce, pokud by věděla, že nebude odškodněna za období od 1. 1. 2021, městský soud konstatoval, že to bylo čistě její podnikatelské rozhodnutí. Již v daném okamžiku si mohla být vědoma rizika, že ve sporu může i neuspět. Navíc se stát nevyvázal z placení jakéhokoliv odškodnění. [5] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že zákonodárce v důvodové zprávě k novele č. 283/2020 neuvedl důvody pro změnu dosavadního pojetí úroků. Cílem bylo systémové sjednocení úroků a revize daňového sankčního systému, přičemž zákonodárce nepominul ani to, že by jeho záměr mohl mít z jistého pohledu i retroaktivní účinky. Uvedené hodnoty podle soudu výrazně přispívají k přehlednosti právní úpravy, její efektivitě, legitimitě, posilují princip rovnosti adresátů právních norem a převažují nad přesvědčením žalobkyně o nezměnitelnosti dosavadní regulace. Z hlediska ústavněprávních limitů pak není bez významu, že jde o úpravu úroků jakožto reparačního mechanismu, na niž nelze klást stejné nároky jako na úpravu samotných daní. Nejedná se o situaci, kdy by žalobkyně na jejím základě byla povinna odvést do veřejných rozpočtů určité plnění. III. [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka označuje za podstatu sporu otázku, zda § 251a odst. 1 daňového řádu ve znění od 1. 1. 2021 platí i pro nároky na úrok vzniklé před 31. 12. 2020. Tento paragraf totiž nemá výslovné přechodné ustanovení a ani Ústavní soud k časovým účinkům daného ustanovení v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/23 nic neřekl. Novela č. 283/2020 Sb. tak nezměnila pojetí, že úrok vzniká jako jediný nedělitelný hmotněprávní vztah za celé období od vzniku nároku až po jeho vyplacení. Zákonodárce přitom od 1. 1. 2021 v případě dělené správy zrušil odškodnění, čímž zasáhl do uzavřeného skutkového stavu a porušil legitimní očekávání stěžovatelky ohledně odškodnění, které se jí v případě úspěchu dostane, tedy do finančních parametrů dohody s právním zástupcem stěžovatelky o jeho odměně a alokaci zdrojů na úhrady pokuty. Legitimní očekávání totiž zahrnuje i očekávané majetkové hodnoty z titulu dosažení určitého užívání vlastnického práva v podobě úroků podle § 254 daňového řádu. Pro jeho vznik není vůbec zásadní jistota, že k němu dojde. Postačí, že se stát zavázal k výši náhrady, kterou poskytne, pokud s prostředky stěžovatelky naloží nezákonně. Po ukončení nalézacího řízení a inkasu pokuty však stát změnil tento „smluvní závazek“ tak, že jej jednostranně zrušil. K tomu stěžovatelka obecně poukazuje na různé ústavněprávní principy. Dodává, že důsledkem aplikace § 251a odst. 1 daňového řádu na úroky vzniklé coby jediný nedělitelný nárok ke dni splatnosti dluhu z domnělého správního deliktu došlo k tomu, že stěžovatelka nemá ode dne 1. 1. 2021 nárok na žádné odškodnění formou daňového úroku. To nemohla předpokládat, jak tvrdí městský soud. Stěžovatelka uzavírá, že v roce 2017, kdy vstupovala do veřejnoprávního vztahu se státem, platila určitá pravidla pro odškodňování. Šlo o závazek státu, se kterým při podnikání počítala a stát tento závazek porušil, pokud po vyměření pokuty ve svůj prospěch anuloval výši odškodnění za svou nezákonnou činnost. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjadřuje překvapení, že stěžovatelka za nosný bod sporu označuje § 251a odst. 1 daňového řádu účinného od 1. 1. 2021, nikoliv § 254 daňového řádu ve znění přechodných ustanovení k novele č. 283/2020 Sb. Takovou námitku dosud neuplatnila. Navíc konstrukce vzniku úroku v § 251a odst. 1 daňového řádu není žádné novum. K tomu žalovaný cituje důvodovou zprávu k novele č. 283/2020 a konstatuje, že úrok nevzniká a nikdy nevznikal v jednom časově ohraničeném období, nýbrž vznikal a nadále vzniká za každý jednotlivý den, pokud jsou k tomu k danému dni splněny podmínky. Pro § 251a odst. 1 daňového řádu přitom platí přechodná ustanovení týkající se celé revize sankčního systému a jsou obsažena právě v článku II, bodu 11 novely s tím, že se vedle procesněprávních aspektů úroků dotýkají i těch hmotněprávních. Žalovaný dále odkazuje na rozsudek č. j. 10 Afs 289/202256. Dovozuje z něj, že daňovým subjektům v případech peněžitého plnění v rámci dělené správy od 1. 7. 2017 úrok z neoprávněného jednání ne