7 As 112/2025 – Nejvyšší správní soud

7 As 112/2025- 22 - text  7 As 112/2025 - 24 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: J. H., zast. Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2025, č. j. 34 A 25/202442, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice ze dne 30. 4. 2024, č. j. MZiOD/4336/ 2024/KI, sp. zn. 59/2024 by žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Tohoto se dopustil tím, že dne 3. 2. 2024 řídil motorové vozidlo na pozemní komunikaci, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění. Tím žalobce porušil § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona o silničním provozu. Za to mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců a pokuta ve výši 25 000 Kč. Správní orgán I. stupně vyšel především z toho, že žalobci byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Od výkonu zbytku trestu sice uvedený soud usnesením ze dne 15. 1. 2024 podmíněně upustil (za stanovení zkušební doby v trvání dvou let), nicméně blokaci řidičského oprávnění měl až do 11. 2. 2024 (k jeho žádosti mu bylo vráceno až dne 12. 2. 2024). [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 7. 2024, č. j. JMK 105753/2024, sp. zn. SJMK 82093/ 2024/OD/Os prvostupňové rozhodnutí změnil co do formy zavinění. Část výroku o úmyslném jednání nahradil nedbalostním zaviněním; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s tím, že se žalobce přestupkového jednání dopustil minimálně ve formě nevědomé nedbalosti. Připomněl dále s odkazem na judikaturu mechanismus, podle kterého je nutné o nabytí řidičského oprávnění požádat. Nebylo prokázáno, že žalobce věděl, že se automaticky nestává držitelem řidičského oprávnění po nabytí právní moci usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu. Při zachování potřebné míry opatrnosti však vědět měl a mohl, že za účelem získání řidičského oprávnění o ně musí požádat postupem dle § 102 zákona o silničním provozu. Protože v minulosti řidičské oprávnění získal, měl znát příslušné právní předpisy, a to včetně postupu potřebného pro opětovné získání řidičského oprávnění, jakož i následků plynoucích z řízení bez tohoto oprávnění. Podle krajského soudu neobstojí ani námitka, že o povinnosti požádat o řidičské oprávnění nebyl poučen. S odkazem na judikaturu pak dospěl též k závěru, že materiální stránka závadového jednání byla naplněna. Jednalo se o společensky škodlivé jednání a neshledal žádnou okolnost jednání, která by tuto škodlivost zásadně snížila. Žalobci byl uložen trest na dolní hranici zákonného rozpětí, přičemž správní orgán přihlédl k tomu, že žalobce měl již vyřízené podklady pro vrácení řidičského oprávnění. Krajský soud nesouhlasil ani s tím, že by žalobce byl potrestán dvakrát za totožné protiprávní jednání. II. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, a to s odkazem na důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel úvodem předeslal, že se krajský soud odklonil od aktuální rozhodovací praxe. Jednostranně cituje pouze ta rozhodnutí, která jsou v neprospěch stěžovatele. Shodně jako v žalobě má stěžovatel za to, že je trestán dvakrát za tentýž skutek. Jednal v dobré víře a neměl nejmenší ponětí, že jedná protiprávně. Proto nelze v dané věci dovodit úmysl, a to ani v nedbalostní formě. Soud se jen velice okrajově věnoval zákonné premise společenské škodlivosti jako materiálního znaku přestupku (stěžovatel v tomto kontextu cituje rozsudky NSS ze dne 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/200177, a ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/201152). Velmi nízká společenská škodlivost jeho jednání jako výraz materiálního znaku v posuzovaném případě umožňuje nestíhat tzv. bagatelní přestupky. Zmiňuje v této souvislosti v návaznosti na uvedenou judikaturu ojedinělou jízdu motorovým vozidlem a výpis z karty řidiče. Odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 42 A 9/201142, podle něhož se trestnost správních deliktů řídí obdobnými principy, jakými se po dobu účinnost zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, řídila i trestnost trestných činů. Tento rozsudek zmiňuje i další judikaturu včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 2/96. V návaznosti na to stěžovatel znovu zdůrazňuje, že sice svým jednáním naplnil formální znaky přestupku, nicméně ne každé naplnění tohoto zákonného požadavku „resultuje“ v přestupek. Nemohlo v žádném případě dojít k naplnění materiální stránky, tj. zavinění. Přestupku se může fyzická osoba dopustit pouze zaviněným jednáním Zopakoval, že o svém deliktním jednání nevěděl a s ohledem na zjištěné skutečnosti ani vědět nemohl. Nelze tak prokázat, že si mohl být vědom, že jízdou ve vozidle na základě ujištění soudkyně v trestním řízení se dopustí přestupku. Nelze tak ani prokázat, že zaviněným jednáním mohl spáchat přestupek. [6] Stěžovatel učinil vše, co mu bylo dáno rozhodnutími soudu. V sankčním řízení je nutno, aby správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zejména musí být prokázáno naplnění všech zákonných znaků přestupku. V případě pochybností je nutno je vykládat ve prospěch žalobce. Zmiňuje i účel trestu zákazu řízení všech motorových vozidel, který byl řádně vykonán a další jeho trestání nedává smysl. Došlo k porušení základních principů přestupkového řízení, které musí garantovat jistotu přesvědčivého a spravedlivého rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochyby. Úkolem státu je občany vychovávat, nikoliv nespravedlivě trestat. Nezákonnost rozsudku vyplývá z § 2 odst. 4 správního řádu. Správní orgán ex offo dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem případu. [7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. [8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, přičemž výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. [9] Kasační stížnost není přijatelná. [10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nepředložil žádné dostatečné důvody, které by svědčily pro odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Lze dodat, že některé stěžovatelem tvrzené důvody kasační stížnosti a části kasační argumentace jsou pro svoji obecnost (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 As 163/202159 či usnesení NSS ze dne 25. 8. 2023, č. j. 8 As 5/202244), resp. doslovné opakování žalobní argumentace (viz např. usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/200977, nebo ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/200943), na samé hranici přípustnosti. [11] Stěžovatel v kasační stížnosti předně poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875). [12] Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, ze dne 2