7 As 308/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 308/2024- 55 - text  7 As 308/2024 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Federální státní unitární podnik "Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace, se sídlem Na Zátorce 590/12, Praha 6, zastoupený JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti žalované: Vláda České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 6 A 32/2024112, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Na základě usnesení žalované č. 869 ze dne 15. 11. 2023 došlo k zápisu žalobce na vnitrostátní sankční seznam. Uvedeným usnesením žalovaná na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vyslovila souhlas s tímto zápisem a stanovila, že vůči žalobci budou uplatněna omezující opatření v rozsahu čl. 2 nařízení Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. 3. 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (dále jen „nařízení Rady“), tj. zmrazení veškerých finančních prostředků a hospodářských zdrojů a jejich znepřístupnění. Současně žalovaná uložila ministru zahraničních věcí, aby bez zbytečného odkladu zajistil zápis žalobce na vnitrostátní sankční seznam. V příloze usnesení žalovaná konstatovala, že se žalobce dopouští jednání postižitelného podle nařízení Rady a podle rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP ze dne 17. 3. 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (dále jen „rozhodnutí Rady“). [2] Proti svému zápisu na vnitrostátní sankční seznam podal žalobce námitku dle § 9 zákona č. 1/2023 Sb., o omezujících opatřeních proti některým závažným jednáním uplatňovaných v mezinárodních vztazích (sankční zákon), kterou žalovaná usnesením č. 75 ze dne 31. 1. 2024 zamítla. Současně uložila ministru zahraničních věcí, aby žalobci doručil odůvodnění zamítnutí námitky, což ministr učinil dne 12. 2. 2024. II. [3] Proti usnesení žalované č. 75 podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Předeslal, že právní úprava zařazení subjektu na sankční seznam přebírá odkazem podmínky unijního práva, tedy činí vnitrostátní právní normou hmotněprávní úpravu jiného právního řádu. Ač taková úprava není v českém právním prostředí obvyklá, není nesouladná s ústavním pořádkem. Pravidla pro zápis na sankční seznam jsou totiž dostatečně určitá a zapsaný subjekt má možnost se proti takovému postupu bránit. Soudu přitom nepřísluší zasahovat do samotného rozhodovacího procesu žalované ve věci zápisu na sankční seznam. Pravomoc žalované vydávat individuální správní akty pak plyne přímo z Ústavy, přičemž není obecným požadavkem, aby bylo správní řízení dvojinstanční. Odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí podle městského soudu respektuje obecné požadavky, je dostačující a vypořádává se i s návrhem na změkčení opatření. V rozporu se zákonem není ani to, že žalovaná žalobce neuvědomila o zahájení řízení. [4] Městský soud dále uvedl, že žalobce obecně splňuje definici osoby, která může být podle čl. 2 rozhodnutí Rady zapsána na sankční seznam. Z unijní legislativy neplyne, že by bylo možné zapsat na něj jen osoby, které poskytují vojenským silám výhodu. Není rovněž nutné zkoumat, zda se žalobce podílí na rozhodovacích procesech hlavy státu. Podstatná je materiální a finanční podpora vlády Ruské federace. Žalovaná přitom nepochybila, pokud vycházela ze strojového překladu výpisu z ruského obchodního rejstříku, ani tím, že vyšla z tam zapsaných činností žalobce. Ten v žalobě neuvedl ani jednu činnost, kterou by reálně oproti stavu zápisu nevykonával. Stejně tak nejsou podstatné zisky samotného odštěpného závodu, neboť zapsaným subjektem je přímo žalobce. Jako důkazy o jeho strategickém významu přitom mohou být využity i informace pocházející z otevřených zdrojů. Z hlediska zápisu je irelevantní, kolik osob ukrajinské národnosti bydlí v bytech ve správě žalobce. O postižení konkrétního majetku a jeho rozsahu rozhoduje teprve Finanční analytický úřad. [5] V závěru městský soud připustil deficit práva na spravedlivý proces spočívající v neoznámení samotného rozhodnutí o zařazení na sankční seznam a jeho důvodech. Na druhou stranu však poukázal na to, že žalobce má časově neomezené právo se bránit námitkou proti svému zápisu na seznam, a seznat tak důvody z navazujícího rozhodnutí o ní. Možnost obrany je tudíž podle soudu dostatečně široká, aby tento deficit překlenula. Co se týče splnění hmotněprávních podmínek pro zápis, městský soud aproboval úvahu žalované, že postačí začlenění žalobce do hospodářského odvětví, které poskytuje vládě Ruské federace zdroje příjmů, a že není nutné zkoumat přesnou výši jeho finančního přínosu, neboť ta je dána již jeho statusem státního podniku. Odmítl, že by byla zápisem ve svých právech omezena samotná Ruská federace, pročež na věc nelze aplikovat Dohodu o přátelství a spolupráci s Ruskou federací č. 99/1996 Sb. ani Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích. III. [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), které Nejvyšší správní soud uspořádal následovně. [7] V prvním okruhu námitek stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud jednak neuvedl procesní předpis, podle kterého bylo ve správním řízení postupováno ani článek Ústavy, podle něhož má žalovaná pravomoc vydat individuální správní rozhodnutí. Dále je jeho rozsudek vnitřně rozporný, neboť soud žalobu zamítl, přestože přiznal značně výrazný deficit práva na spravedlivý proces. [8] Ve druhém okruhu námitek stěžovatel napadá procesní postup. Namítá, že před vydáním rozhodnutí o námitce nebyl vyzván, aby se vyjádřil k podkladům řízení a stanovisku ministerstva. Dále mu nebylo ani jedno rozhodnutí (usnesení žalované) doručeno v souladu se správním řádem a o svém zápisu se dozvěděl až poté, co Finanční analytický úřad vydal příkazy omezující dispozici s jeho majetkem. Městský soud tyto deficity podle něj překonal nepřípustnou analogií v jeho neprospěch. [9] Dále stěžovatel městskému soudu vytýká nesprávnost závěru o vyvážení deficitů práva na spravedlivý proces neomezeným právem podat námitky. Upozorňuje, že toto právo je dle § 9 odst. 3 sankčního zákona omezeno, a to věcně, co do důvodů. Jestliže rozhodnutí o námitce předcházel proces s deficity, nemůže být podle něj zásah do práv zhojen novým rozhodováním o opakované námitce. [10] V posledním okruhu námitek stěžovatel uvádí, že ze spisu neplyne, jakého konkrétního jednání naplňujícího tzv. listační kritéria se dopouští. Závěr o poskytování značných zdrojů vládě Ruské federace není podložen žádnými skutkovými zjištěními. Nepostačuje výpis z obchodního rejstříku, který může svědčit toliko o teoretické možnosti dosáhnout nějaký zisk. Žalovaná byla povinna prokázat, že stěžovatel Ruské federaci skutečně poskytuje materiální či finanční podporu značného rozsahu. Dle stanov je stěžovatel obdobou příspěvkové organizace a sám de facto žádný majetek nevlastní, ale tento je mu svěřen do správy. Neobstojí úvaha, že přináší podporu Ruské federaci již ze své podstaty státního podniku. [11] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i usnesení žalované č. 869 a č. 75. IV. [12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že tvrzená vnitřní rozpornost napadeného rozsudku vychází z jeho neúplné a nepřesné interpretace stěžovatelem. Rozsudek nepostrádá ani uvedení procesní normy, podle které bylo postupováno. Je jí sankční zákon, přičemž městský soud porovnává dané řízení s řízením dle správního řádu. K tomu žalovaná zdůrazňuje, že sankční zákon je specifickým nástrojem, který jí umožňuje reagovat na bezprostřední hrozby a přijímat v krátkém čase příslušná opatření. Ke specifické povaze řízení je třeba přihlížet i při posuzování práva na seznámení s podklady rozhodnutí. Stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisu po přijetí rozhodnutí o námitce, a mohl se tak seznámit s podklady a podat další námitku, pakliže by spis obsahoval pro něj neznámé skutečnosti. Žalovaná nicméně vycházela z dokumentů, jejichž obsah je mu znám. Podle žalované se městský soud nedopustil ani analogie, ale toliko porovnával různé dílčí instituty řízení podle správního řádu a sankčního zákona za účelem poměření intenzity zásahu do práva na spravedlivý proces. Jeho závěr stran časově neomezeného práva bránit se proti zápisu podáním námitek založených na různých důvodech, je správný. Stěžo