7 As 438/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 438/2019- 164 - text  7 As 438/2019 - 168 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) TIPSPORT a. s., se sídlem Politických vězňů 156, Beroun, b) Tipsport.net a. s., se sídlem Politických vězňů 156, Beroun, c) CHANCE a. s., se sídlem Politických vězňů 156, Beroun, všichni zastoupeni Mgr. Danielem Čekalem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 31 A 70/2019196, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobcům a) až c) k rukám jejich zástupce Mgr. Daniela Čekala, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57 127 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhali ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který podle jejich tvrzení započal dne 12. 3. 2019 šetřením na místě v obchodních prostorách žalobců, jeho důsledky podle nich trvají i nadále a lze důvodně očekávat opakování jednání naplňujícího znaky nezákonného zásahu. Žalobci se proto domáhali vyslovení nezákonnosti zásahu žalovaného, zákazu pokračování v porušování práv žalobců a obnovení stavu před zásahem. II. [2] Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 31 A 70/2019-196, určil, že provedení místního šetření dne 12. 3. 2019 v obchodních prostorách žalobců žalovaným na základě pověření předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 11. 3. 2019, č. j. ÚOHS P0400/2017/ KD 01622/2019/852/DSv, č. j. ÚOHS P0400/2017/KD 02420/ 2019/852/DSv a č. j. ÚOHS P0400/2017/KD 02523/2019/852/DSv (dále jen „pověření“), bylo nezákonným zásahem (I. výrok), uložil žalovanému povinnost zdržet se užití obsahu dokumentů zajištěných při místním šetření ze dne 12. 3. 2019 v obchodních prostorách žalobců v rámci řízení vedeného žalovaným pod sp. zn. S 0145/2019, jakož i v rámci jakéhokoliv jiného řízení (II. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (III. výrok) a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení žalobcům (IV. výrok). [3] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 26. 2. 2022, č. j. 7 As 438/201956, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož žalovaný měl k provedení místního šetření dostatek konkrétních vstupních indicií a na základě vzájemné kombinace všech těchto indicií obstál v testu vhodnosti. Konstatoval, že z tohoto pohledu místní šetření obstojí a krajský soud zavázal, aby se dále zabýval zbylou částí žalobní argumentace, tj. zda žalovaný nedostatečně časově vymezil předmět místního šetření, zda v průběhu místního šetření porušil povinnost řádné protokolace a zda místní šetření rozšířil i na zařízení, která se nenacházela v obchodních prostorách vymezených v pověření k provedení místního šetření. [4] Krajský soud o žalobě žalobců rozhodl znovu. Byl při tom vázán právními názory Nejvyššího správního soudu. Rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 č. j. 31 A 70/2019290 žalobu zamítl. Krajský soud vyšel z názoru Nejvyššího správního soudu o přiměřenosti místního šetření a uzavřel, že místní šetření bylo přiměřené. Následně se zabýval dalšími výhradami žalobců týkajícími se provedeného místního šetření, tím, zda žalovaný nedostatečně časově vymezil předmět místního šetření, zda v průběhu místního šetření porušil povinnost řádné protokolace, a že místní šetření rozšířil i na zařízení, která se nenacházela v obchodních prostorách vymezených v pověření k provedení místního šetření. Co se týče protokolace klíčových slov, neshledal krajský soud pochybení. Neuvedení klíčových slov nezpůsobilo žalobcům újmu a zůstala jim zachována možnost namítat, že některé dokumenty se rozsahu pověření ke kontrole vymykaly. Většina argumentů krajského soudu byla do značné míry provázána s právním názorem vysloveným v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu. [5] O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 As 199/2022  61. V tomto rozsudku potvrdil závěry krajského soudu, který byl vázán právními názory vyslovenými v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Zdůraznil, že je vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku, a že v rozsahu zbylých argumentů žalobců je kasační stížnost nedůvodná. [6] Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 As 199/202261 podali žalobci ústavní stížnost. [7] O ústavní stížnosti proti naposledy uvedenému rozsudku rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 386/24. Konstatoval, že z ústavního hlediska neobstojí závěr Nejvyššího správního soudu, že napadené místní šetření obstálo v testu vhodnosti. Ústavní soud se z větší části ztotožnil se závěry obsaženými v prvním rozsudku krajského soudu. Postup Úřadu byl následkem mnoha dílčích pochybení stižen nepřezkoumatelností a v soudním přezkumu nemůže obstát. Dále dodal, že žalovaný rezignoval na vlastní analýzy či vyhodnocení tvrzení obsažených v podnětech konkurentů. Uzavřel, že žalovaný nedostál požadavkům, které na něj klade ústavní pořádek a zatížil tím místní šetření nepřezkoumatelností. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, zrušil oba rozsudky Nejvyššího správního soudu a druhý rozsudek Krajského soudu v Brně. [8] Nálezem Ústavního soudu, který zrušil oba předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu a v pořadí druhý rozsudek krajského soudu, který byl při rozhodování vázán právními názory vyslovenými v prvním rozsudku kasačního soudu, se projednávaná věc vrátila do procesní situace, kdy kasačnímu soudu náleží rozhodnout o v pořadí první kasační stížnosti žalovaného. Je vhodné připomenout, že žalobci nebrojili kasační stížností proti zamítavému výroku III. rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud se proto bude znovu zabývat kasační stížností žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 31 A 70/2019196. [9] Nejprve bylo třeba uvážit, zda a jak se při rozhodování o kasační stížnosti projeví skutečnost, že žalovaný v mezidobí po vydání nálezu Ústavního soudu usnesením ze dne 22. 9. 2025, sp. zn. ÚOHS – S0145/2019/KD, č. j. ÚOHS – 36060/2025/852, zastavil správní řízení o možném spáchání přestupku podle § 22a odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Podkladem pro zahájení a vedení uvedeného správního řízení byly též důkazy získané během výše specifikovaného místního šetření, které proběhlo 12. 3. 2019, proti jehož zákonnosti žalobci brojili zásahovou žalobou. Nabízí se úvaha, zda zastavením správního řízení ve věci možného spáchání přestupku nedošlo k faktickému odklizení možných negativních důsledků, které proběhnuvší místní šetřeni mohlo pro stěžovatele mít. Procením důsledkem by mohla být úvaha, zda v mezidobí neodpadl předmět řízení o kasační stížnosti, a odmítnutí kasační stížnosti (nikoli zastavení řízení) podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Tak tomu však není. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 172/202066 k závěru, že „předmětem řízení o kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí krajského soudu je toto rozhodnutí. Dokud napadené rozhodnutí krajského soudu existuje, nelze kasační stížnost odmítnout pro odpadnutí předmětu řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního.“ Na to navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 470/22, kde vyslovil, že „předmět řízení před Nejvyšším správním soudem neodpadne, pokud po zrušujícím rozsudku krajského soudu rozhodly správní orgány novým rozhodnutím. Předmětem řízení o kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí krajského soudu je totiž právě toto rozhodnutí. Odmítnutí takové kasační stížnosti s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s., tedy pro odpadnutí předmětu řízení, představuje odepření práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Východisko, že předmětem řízení o kasační stížnosti je konečné rozhodnutí krajského soudu, proti kterému kasační stížnost směřuje, se podle přesvědčení kasačního soudu rovněž uplatní v případech, kdy krajský soud rozhodoval nikoli o žalobě proti správnímu rozhodnutí, ale o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením. Tvrzený nezákonný zásah je tím „konečným“, proti čemuž směřuje zásahová žaloba. Ani zastavením správního řízení, pro jehož zahájení byly podstatnými výsledky místního šetření, v jehož provedení žalobci spatřují nezákonný zásah, nedošlo k odklizení toho, co je předmětem řízení o kasační stížnosti. Tím je výrok rozsudku krajského soudu, resp