7 As 8/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 8/2024- 41 - text  7 As 8/2024 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Petra Šuránka a Davida Hipšra ve věci žalobkyně: Leitha s. r. o., sídlem Bílkova 855/19, Praha 1, zastoupené advokátem Mgr. Josefem Spolkem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, sídlem Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 11 A 76/202353, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Ve dnech 11. 8. 2021 a 8. 9. 2021 provedl dopravní odbor Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) za pomoci figurantů kontrolní jízdy pseudohistorickými vozidly provozovanými žalobkyní na jednom z jí nabízených okruhů historickým centrem Prahy. Na základě vypracovaných protokolů o kontrole a poté, co byly zrušeny původně vydané příkazy na základě podaných odporů a původně vydaná rozhodnutí magistrátu v odvolacím řízení z důvodu, že ve věci mělo být vedeno společné řízení a ukládán souhrnný trest, magistrát po spojení řízení rozhodnutím ze dne 22. 3. 2022, č. j. MHMP 501872/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalobkyni vinnou přestupky (poznámka Nejvyššího správního soudu: dále uvedená rekapitulace výroku prvostupňového rozhodnutí je krácena) podle - § 35 odst. 1 písm. f) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě nezajistila, aby při poskytování přepravy formou taxislužby dne 11. 8. 2021 v čase 16:15 hod. až 16:49 hod. na trase ulice Pařížská 934/2, Praha 1, Dlouhá, V Kolkovně, Žatecká, Mariánské náměstí, Veleslavínova, Křížovnická, Smetanovo a Masarykovo nábřeží, Jiráskův most, Janáčkovo nábřeží, Vítězná, Újezd, Harantova, Maltézské náměstí, Prokopská, Karmelitská, Malostranské náměstí, Letenská, Mánesův most, 17. listopadu, Břehová a zpět do ulice Pařížská 934/2, Praha 1, byl ve vozidle tovární značky SAM DPSIX Person, státní poznávací značky 4AV 9924, doklad o oprávnění k podnikání, - § 35 odst. 2 písm. k) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 21 odst. 3 písm. b) zákona o silniční dopravě nezajistila, aby při provozování taxislužby (při téže jízdě) práci řidiče taxislužby vykonávala osoba, která je držitelem oprávnění řidiče taxislužby, neboť v inkriminované době řídila výše uvedené vozidlo osoba, která nebyla držitelem oprávnění řidiče taxislužby podle § 21 odst. 1 zákona o silniční dopravě, - § 35 odst. 2 písm. u) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě (při téže jízdě) provozovala taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. - § 35 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. k) a u) zákona o silniční dopravě, kterých se dopustila tím že při poskytování přeprav formou taxislužby dne 8. 9. 2021 v čase 14:21 hod. až 14:46 hod. shodným vozidlem jako shora a v čase 14:25 hod. až 14:53 hod. vozidlem téhož typu, státní poznávací značky 4AV 1248, na obdobné trase opět nezajistila, aby ve vozidlech byl doklad o oprávnění k podnikání a aby práci řidiče vykonávaly osoby, které jsou držitelem oprávnění řidiče taxislužby (ani zde jiní řidiči nebyli držiteli takového oprávnění), a provozovala taxislužbu vozidly, která nebyla zapsána v evidenci vozidel taxislužby, za což jí uložil pokutu ve výši 150 000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení paušální částkou 1 000 Kč. [2] Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 3. 2023, č. j. MD24819/2022190/13 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K námitce žalobkyně, že neprovozuje taxislužbu, žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že její činnost spočívá v přepravě osob (jejich přemisťování po pozemních komunikacích), provozuje silniční dopravu ve smyslu definice uvedené v § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě. Nikde není stanoveno, že předmětem přepravní potřeby je přeprava z určitého místa na místo jiné. Žalobkyně vstupuje s cestujícími do závazkového vztahu, jehož předmětem je, že je poveze po stanovené trase, ze které uvidí památky hlavního města, zatímco budou sedět v pseudohistorickém vozidle. Tím je zjevně uspokojována přepravní potřeba cestujících, kteří by si bez přepravy po domluvené trase nemohli prohlédnout např. Tančící dům. Při logice žalobkyně by bylo nutné dovodit, že dopravce uskutečňující vyhlídkovou okružní jízdu autobusem po domluvené trase s nástupem a výstupem na Staroměstském náměstí by nemusel dodržovat pravidla pro doby řízení a povinné přestávky ani požadavky na řidiče, zatímco jiný dopravce, který by navíc umožnil cestujícím nastoupit do a vystoupit z turistického autobusu i na Hradčanském náměstí, by tyto povinnosti plnit musel. Stejně tak na vyhlídkové nebo zážitkové jízdy historickou tramvají nebo vlakem či na vyhlídkové lety započaté i končící na stejném místě by se nevztahovaly zákon o drahách či zákon o civilním letectví, což je podle žalovaného nesmyslné. [3] Jen zcela výjimečně je podle napadeného rozhodnutí nějaká činnost zcela neupravená právními předpisy. Taxislužba je v zákoně o silniční dopravě již od roku 2013, kdy došlo ke sloučení vnitrostátní příležitostné osobní silniční dopravy a taxislužby, definována jako zbytková kategorie osobní dopravy pro cizí potřeby. I tehdy se nelíbilo např. dopravcům poskytujícím hotelové přepravy luxusními limuzínami, že se od účinnosti novely stali taxikáři a museli dodržovat zákonem stanovené požadavky na vozidla a řidiče, jež pro ně předtím neplatily. Žalobkyně vykonává osobní silniční dopravu pro cizí potřeby malými vozidly do 9 osob, provozuje tedy taxislužbu. Žalobkyně také pomíjí, že regulace taxislužby v zákoně o silniční dopravě nesměřuje na ochranu před předražováním (ta je otázkou spíše cenových předpisů), nýbrž na ochranu cestujících v širším rozsahu co do kvality vozidel (adekvátní kategorie vozidla, každoroční technická kontrola a zaevidování vozidel spojené s vyšším pojistným) i požadavků na řidiče (věk nad 21 let a spolehlivost, tj. absence „taxikářských přestupků“ a dřívějšího potrestání za trestné činy zejména násilného, majetkového a sexuálního charakteru). Žalobkyně nemusí mít taxametr a být označena střešní svítilnou s nápisem taxi, pokud bude uzavírat písemné smlouvy či využívat elektronické objednávky ve smyslu § 21 odst. 5 či 6 zákona o silniční dopravě. Dlouhodobý „pronájem“ vozidla s řidičem pro ředitele velké firmy je také taxislužbou ve smyslu zákona o silniční dopravě a řidič se nemusí označovat jako taxikář, ale třeba jako soukromý řidič. Pokuty mají znevýhodnit dopravce, jako je žalobkyně, kteří nedodržují právní předpisy a získávají tím neoprávněnou konkurenční výhodu. Žalovaný uvedl, že na trhu okružních přeprav pseudohistorickými vozidly fungují dopravci, kteří mají řádně zaevidovaná vozidla, zaměstnávají řádné řidiče a uzavírají perfektní smlouvy v režimu § 21 odst. 5 zákona o silniční dopravě. Pokud pak žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Ministerstva financí, které v odvolacím řízení zrušilo rozhodnutí magistrátu o porušení cenových předpisů při stejných kontrolovaných okružních jízdách pro nepřezkoumatelnost, žalovaný nevyloučil, že podle cenové regulace se nemuselo jednat o přepravní služby, z pohledu zákona o silniční dopravě je ale nepochybné, že žalobkyně provozovala taxislužbu, k čemuž rozsáhle odcitoval své výkladové stanovisko ze dne 1. 8. 2022. [4] Žalobkyně se bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud”), který ji rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 11 A 76/202353 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Městský soud uvedl, že zákon o silniční dopravě neupravuje pojem přeprava a lze připustit, že přeprava zpravidla bývá prováděna z jednoho místa na druhé. Např. § 2550 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) definuje smlouvu o přepravě osoby jako závazek dopravce přepravit cestujícího za úhradu jízdného do místa určení, tj. přeprava osoby se uskutečňuje za účelem jejího přemístění do místa určení. To ovšem neznamená, že by místem určení nemohlo být i místo výchozí, jako tomu bylo v případě okružní jízdy provedené žalobkyní, což žalovaný řádně odůvodnil. Jelikož prokazatelně došlo k přemístění osob po okružní trase na jiné místo, považoval městský soud tuto námitku za nedůvodnou. Mezi žalobkyní a cestujícími, jejichž přepravní potřeba byla uspokojována, vznikl závazkový vztah a žalobkyně jejich přepravu zajistila vozidlem určeným k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče, takže byla naplněna definice taxislužby v § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě. V případě námitky odlišného rozhodování žalovaného oproti Ministerstvu financí městský soud