9 Azs 95/2025 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 95/2025- 20 - text  9 Azs 95/2025 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: I. B., zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2025, č. j. OAM1375615/ZR2024, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) N. B., II) nezletilý S. B., oba zastoupeni Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2025, č. j. 33 A 8/202555, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká rozhodování o zrušení platnosti zaměstnanecké karty cizinci z důvodu jeho pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Jde o to, zda se má správní orgán při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života tohoto cizince, které předpokládá čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zabývat také nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jestliže nezletilé dítě cizince na území České republiky nepobývá, avšak je vyživováno ze zde nabytých příjmů cizince. [2] Žalobce je občanem Moldavské republiky a v České republice pobývá od roku 2021 na základě zaměstnanecké karty. S manželkou, osobou zúčastněnou na řízení I), má nezletilého syna, osobu zúčastněnou na řízení II). Manželka i syn žalobce jsou rovněž občany Moldavské republiky, na jejímž území žijí. V České republice žalobce žádné příbuzné nemá. [3] Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 1 T 140/2024, byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Trestného jednání se dopustil řízením motorového vozidla pod vlivem alkoholu, kdy při dechové zkoušce vykazoval v dechu alkohol ve výši 2,1 ‰. Byl mu za ně uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 měsíců, který byl podmíněně odložen se zkušební dobou 18 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let. [4] Jelikož se žalobce dopustil úmyslného trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců zrušil žalobci platnost zaměstnanecké karty a podle § 46e odst. 2 tohoto zákona mu stanovil lhůtu 30 dnů k vycestování z území České republiky. Stěžovatel zdůraznil, že při svém rozhodování nebyl povinen přihlížet k dopadům do soukromého a rodinného života žalobce. Současně dodal, že žalobce má všechny rodinné vazby mimo území České republiky, jeho vztahy k domovskému státu nemohly být za krátkou dobu jeho zdejšího pobytu narušeny a nic nebrání jeho návratu. Zhoršení ekonomické a sociální situace své rodiny si zapříčinil sám svým protiprávním jednáním. Tento následek nemůže převážit nad zájmem společnosti na ochraně veřejného pořádku. [5] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem k žalobě žalobce rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém posouzení se zabýval právní otázkou, jakým způsobem se promítají požadavky plynoucí z práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 Úmluvy a povinnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte do rozhodování o zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Ačkoli dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) potvrzovala, že přiměřenost se má u pobytových rozhodnutí zkoumat jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, posléze prodělala postupnou změnu a připustila povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života i u ostatních pobytových rozhodnutí. V těchto případech je však povinností cizince vnést konkrétní námitku nepřiměřenosti již ve správním řízení a upozornit správní orgán na důležité rodinné souvislosti, které by neměly být na první pohled nemyslitelné či zdánlivé. Tento požadavek je důležitý, neboť po správním orgánu nelze požadovat, aby ve větší míře sám zkoumal soukromí cizince. Judikatura dovozuje také povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte v každém řízení, které se ho dotýká, což platí i pro řízení o pobytovém oprávnění. [6] Touto optikou krajský soud posoudil rozhodnutí stěžovatele, jemuž nepřisvědčil do té míry, že mu při použití § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřísluší zabývat se přiměřeností vydaného rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu cizince. Žalobce již ve správním řízení doložil, že je otcem nezletilého dítěte, a tvrdil nepříznivé dotčení zájmu dítěte v důsledku případného zrušení platnosti zaměstnanecké karty (závislost nezletilého dítěte na výživě otce). Nelze přijmout argumentaci, že není třeba se zabývat nejlepším zájmem dítěte, pokud se dítě nenachází na území České republiky a nemá tu žádnou formu pobytu. Takový výklad podle krajského soudu postrádá oporu v textu i v principech Úmluvy o právech dítěte. Máli řízení vedené orgánem smluvního státu dopad na postavení dítěte, pak je nepochybně třeba jeho zájem zohlednit. Stěžovatel nemohl tento nedostatek dokazování zhojit až ve svém vyjádření k žalobě. [7] Krajský soud považoval účinek napadeného rozhodnutí na postavení jeho rodiny za zcela zřejmý. Nejde o situaci, která by pod rozsah čl. 8 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zjevně či z povahy věci nespadala. Povinnost zvážit kolizi se základním právem na respektování soukromého a rodinného života a zohlednit nejlepší zájem dítěte v žádném případě neznamená, že tyto kolidující zájmy musí dostat přednost před veřejným zájmem na tom, aby cizinci s povoleným pobytem na území České republiky nepáchali trestnou činnost. Stěžovatel se ale touto otázkou nezabýval dostatečně a zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). II. Kasační stížnost žalovaného [8] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury ohledně povinnosti posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, včetně posuzování souladu rozhodnutí s mezinárodními závazky. Podle dosavadní rozhodovací praxe nemá stěžovatel tuto povinnost automaticky, nýbrž pouze v případech, kdy by taková nepřiměřenost byla namítnuta nebo by byly zjištěny skutečnosti, které by mohly zpochybnit soulad rozhodnutí s těmito mezinárodními závazky. Tak závažné pochybnosti v případě žalobce vzniknout nemohly. Jeho rodinní příslušníci se totiž nenachází na území České republiky, pročež na ně nemohou být tyto mezinárodní závazky vztaženy. [9] S odkazy na příslušnou judikaturu stěžovatel namítl, že mu při rozhodování o zrušení platnosti zaměstnanecké karty nepříslušelo zabývat se přiměřeností vydaného rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu cizince (např. rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Azs 204/201435, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014, č. j. 46 A 63/201261). Krajský soud v napadeném rozsudku poukázal na rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 320/201938, který se odvrací od výše uvedeného závěru s tím, že judikatura prodělala postupnou změnu a připustila přímé použití čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel však poukázal na novější rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 148/202325, který se vrací k dřívějšímu právnímu názoru a potvrzuje jej. [10] K aktivaci čl. 8 Úmluvy musí cizinec vnést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. V nyní posuzované věci tak žalobce sice svým způsobem učinil, ovšem pouze tím, že tvrdil závislost svého nezletilého syna žijícího s matkou v Moldavsku na svých příjmech pocházejících z výkonu závislé práce v České republice. Pokud se ale jeho rodinný život neodehrává na území České republiky, stěží do něj může stěžovatel zasáhnout, natož v takové intenzitě, aby mohl mít za následek porušení čl. 8 Úmluvy. I když stěžovatel v napadeném rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci nemusí posuzovat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jeho rodinnými poměry se přesto zabýval. Dospěl