10 Afs 2/2026 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 2/2026- 33 - text  10 Afs 2/2026 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: obec Železná, Železná 28, zastoupena advokátem Mgr. Stanislavem Němcem, Vinohradská 1215/32, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Těšnov 65/17, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2025, čj. MZE77777/202414113, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, čj. 5 A 28/202560, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 134,70 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Stanislava Němce, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Popis věci a dosavadní průběh řízení [1] Obec Železná (žalobkyně) přijala dotaci, avšak při následné kontrole bylo zjištěno porušení stanovených podmínek. Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) jí proto uložil povinnost vrátit vyplacené finanční prostředky. Žalobkyně tuto povinnost včas nesplnila, a proto jí SZIF vyměřil penále. Správní soudy následně rozhodly o zániku povinnosti uhradit penále v důsledku prekluze. V posuzovaném případě je sporné, zda byly správní orgány při opětovném rozhodování vázány rozsudky správních soudů, anebo existovaly důvody pro prolomení závazného právního názoru a povinnost uhradit penále nezanikla. [2] V roce 2007 podala žalobkyně žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova 2007 na projekt Zlepšení vybavení a služeb pro občany obce Železná a okolní obce. Dotace byla žalobkyni přiznána a SZIF jí v roce 2009 postupně vyplatil celkovou částku 9 901 770 Kč. Při následné kontrole SZIF zjistil, že část vystavěných nemovitostí je užívána v rozporu s cíli projektu. Proto dne 23. 1. 2013 uložil žalobkyni povinnost vrátit vyplacené finanční prostředky. Žalobkyně podala odvolání k Ministerstvu životního prostředí (stěžovateli), s nímž však neuspěla. Zamítnuta byla i následná žaloba, kterou podala k Městskému soudu v Praze (městskému soudu), a rovněž kasační stížnost podaná ke zdejšímu soudu. Přesto žalobkyně vyplacené prostředky nevrátila ve stanovené lhůtě, ani po následné připomínce. [3] Dne 24. 5. 2019 zahájil SZIF řízení o stanovení penále, v němž žalobkyni uložil povinnost zaplatit penále v maximální zákonné výši 9 901 770 Kč (§ 11a odst. 4 zákona č. 256/2000 Sb., o SZIF). [4] Proti rozhodnutí o povinnosti uhradit penále se žalobkyně odvolala k Ministerstvu zemědělství (stěžovatel), který její odvolání zamítl a potvrdil tak rozhodnutí SZIF. Žalobkyně poté podala žalobu k městskému soudu, který rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 31. 3. 2022, čj. 14 A 74/202028). Na základě kasační stížnosti podané stěžovatelem NSS uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu (rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2022, čj. 7 Afs 85/202233). Městský soud poté znovu zrušil rozhodnutí o stanovení penále (rozsudek ze dne 7. 12. 2022, čj. 14 A 74/202067) a následnou kasační stížnost podanou stěžovatelem zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, čj. 7 Afs 1/202333 (rozsudek 7 Afs 1/202333). Podstatou uvedených rozsudků byl závěr o zániku práva na stanovení penále v důsledku prekluze podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavec nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství. [5] Po zrušení rozhodnutí správních orgánů vydal dne 11. 6. 2024 SZIF nové rozhodnutí, jímž opětovně stanovil žalobkyni povinnost uhradit penále ve stejné výši. Dospěl přitom k závěru, že právní názor vyslovený správními soudy není na posuzovanou věc aplikovatelný. Jelikož při vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci SZIF nevěděl, zda žalobkyně finanční prostředky skutečně vrátí, nemohl ani určit, jaká bude výše případného penále. Ta byla najisto postavena až ve chvíli, kdy dosáhla zákonného maxima. Právě tento den proto považuje SZIF za den ukončení pokračující nesrovnalosti ve smyslu unijního práva, a též za počátek běhu prekluzivní lhůty. [6] Žalobkyně se proti rozhodnutí SZIF odvolala ke stěžovateli, který její odvolání zamítl. S následnou žalobou žalobkyně uspěla u městského soudu, který nyní napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí správních orgánů. Městský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že správní orgány byly vázány právními názory vyslovenými v předchozích rozsudcích a nebyl naplněn žádný z mimořádných důvodů prolomení vázanosti. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [7] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení a pro nepřezkoumatelnost, a navrhuje jeho zrušení. [8] Výklad vázanosti SZIF právním názorem NSS je prý v napadeném rozsudku příliš formalistický a nezohledňuje přímou aplikovatelnost práva EU. Stěžovatel je přesvědčen, že pomíjíli předchozí rozsudky relevantní judikaturu SDEU k pojmu pokračující nesrovnalost, nemůže být nucen setrvat na výkladu rozporném s unijním právem. Městský soud sice v napadeném rozsudku uvedl, že relevantní judikatura existovala již v době vydání rozsudku 7 Afs 1/202333, jelikož se ale závěry tohoto rozsudku zcela míjí s judikaturou SDEU, měla být popsaná argumentace řádně vypořádána. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož pouze vyloučil polemiku s dřívějším právním názorem a nezabýval se výkladem pojmu pokračující nesrovnalost. [9] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že NSS již implicitně vyřešil vztah této věci k rozsudku SDEU ze dne 15. 6 2017 ve věci C436/15, UAB Alytaus regiono atliekq tvarkymo centras (rozsudek Alytaus). Soudy měly jednoznačně vymezit, kdy je penále možné považovat za součást pokračující nesrovnalosti, a kdy naopak penále postihuje samotné porušení povinnosti vrátit vyplacené finanční prostředky. Závěr o relevantní evropské judikatuře je nepřezkoumatelný, jelikož městský soud věcné námitky stěžovatele vůbec neposoudil a nereagoval ani na návrh na položení předběžné otázky k SDEU. Stěžovatel proto navrhuje položení předběžné otázky rovněž zdejšímu soudu. [10] Nesprávně a nepřezkoumatelně bylo posouzeno rovněž přerušení běhu prekluzivní doby. Městský soud pominul vývoj judikatury NSS a spor pouze mechanicky omezil na otázku vázanosti předchozím právním názorem. Nevyjádřilli se napadený rozsudek k novým procesním konstrukcím stěžovatele, je nepřezkoumatelný. K otázce prekluze musí soudy přihlížet z úřední povinnosti, a proto nemůže být věcná argumentace odmítnuta jako nepřípustné novum (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13). [11] Závěrem stěžovatel upozorňuje na nedávný rozsudek městského soudu ze dne 17. 12. 2025, čj. 15 A 16/202531, který s odkazem na rozsudek Alytaus výslovně konstatoval, že penále je pokračující nesrovnalostí a prekluzivní lhůta proto počíná běžet až od momentu dovršení maximální výše penále. Judikatura správních soudů je tedy nejednotná, a proto by měl soud zvážit předložení věci rozšířenému senátu. [12] Žalobkyně se ztotožňuje se závěry městského soudu, navrhuje kasační stížnost zamítnout a zdůrazňuje, že správní soudy v dřívějších rozsudcích vyslovily jednoznačné závěry o prekluzi práva stanovit penále. Upozorňuje, že správní orgány se rozsudky neřídily, protože s nimi jednoduše nesouhlasí, nikoliv kvůli změně judikatury. Tento postup je však v rozporu s § 78 odst. 5 s. ř. s. [13] Z pohledu pokračující nesrovnalosti je klíčové, že rozsudek Alytaus byl vydán ve věci tzv. víceletých programů. V posuzované věci bylo penále stanoveno za nevrácení jednorázové dotace, proto nelze hovořit o pokračující nesrovnalosti. Nesrovnalost ve smyslu unijního práva je dána porušením podmínek poskytnutí dotace či nevrácením finančních prostředků, ale růst penále na povahu nesrovnalosti nemá žádný vliv. Žalobkyně upozorňuje, že uvedené závěry již NSS výslovně konstatoval v předchozím rozsudku v této věci. [14] K námitce nesprávného posouzení přerušení prekluzivní lhůty žalobkyně upozorňuje, že stěžovatel není oprávněn opětovně otevírat otázky, které již byly pravomocně a závazně vyřešeny. Jiný výklad by vedl k popření právní jistoty a závaznosti soudních rozsudků. [15] Odkaz na nedávný rozsudek městského soudu považuje žalobkyně za irelevantní. Judikatura nižšího soudu totiž nemůže zpochybnit právní závaznost dříve vysloveného právního názoru NSS v této věci. Žalobkyně nesouhlasí ani s návrhem na položení předběžné otázky k SDEU či předložením věci k rozšířenému senátu NSS. Uvedené instituty slouží ke sjednocování judikatury a odstraňování nejasností o výkladu evropského práva, nikoliv k legitimizaci otevřeného nerespektování závazného právního názoru správních soudů. 3. Posouzení Nejvyšším správním soudem [16] NSS úvodem připomíná, že podstatou kasačního řízení je přezkum rozhodnutí krajského soudu. Z toho logick