10 As 14/2026 — Nejvyšší správní soud

10 As 14/2026- 29 - text  10 As 14/2026 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: Z. P., zastoupené advokátkou JUDr. Janou Barvíkovou, Vítkovická 2, Ostrava, proti žalovanému: Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6, U Roháčových kasáren 1500, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2025, čj. 2 ZT 87/2020979, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, čj. 3 A 3/20269, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci a průběh předchozího řízení [1] Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 (žalovaný) v záhlaví označeným rozhodnutím žalobkyni (stěžovatelka) sdělilo, že jako zadavatel znaleckého posudku nezprostilo MUDr. Gabrielu Leblovou povinnosti mlčenlivosti znalce v trestní věci M. P.. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud nyní napadeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu k jejímu projednání. Městský soud totiž dovodil, že žalovaný nevystupoval v postavení správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale v postavení orgánu činného v trestním řízení, jehož činnost se neřídí předpisy správního práva, přičemž správní soudy nemají pravomoc přezkoumávat postupy orgánů činných v trestním řízení (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2025, čj. 21 As 148/202543). 2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Stěžovatelka proti usnesení městského soudu podala kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. [4] Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku velmi rychlého rozhodnutí městského soudu nemohla uplatnit námitku nicotnosti rozhodnutí žalovaného. Podle komentáře totiž povinnost mlčenlivosti zásadně neplatí ve vztahu ke skutečnostem, které byly předmětem veřejně podaného znaleckého posudku. Mlčenlivost může být prolomena i bez výslovného zproštění, přičemž rozhodující je okamžik konstatování nebo přečtení znaleckého posudku v rámci veřejného jednání soudu, popřípadě ukončení výslechu znalce soudem. V přípravném řízení trestním, které je neveřejné, je povinnost mlčenlivosti absolutní, s výjimkou zproštění této povinnosti zadavatelem znaleckého posudku.“ (VISINGER, Radek. § 20 [Mlčenlivost]. In: DÖRFL, Luboš, KRYSL, Alexandr, LEHKÁ, Markéta, VISINGER, Radek. Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 183, marg. č. 6). Jelikož znalecký posudek MUDr. Leblové, podaný v rámci trestního řízení proti M. P., již byl předmětem dokazování a byl konstatován v rámci veřejného soudního jednání u Obvodního soudu pro Prahu 6, nepřichází rozhodování o zproštění nebo nezproštění mlčenlivosti této znalkyně vůbec v úvahu. [5] Stěžovatelce je známa zdrženlivost správních soudů při přezkumu úkonů učiněných v trestním řízení, nicméně poukazuje na případy, kdy Nejvyšší správní soud pravomoc soudů ve správním soudnictví dovodil, ať už výslovně (například v případě policejních zásahů vůči obhájci, které zjevně přesahují půdorys trestního procesu, např. použití hmatů a chvatů či zajištění osoby obhájce, rozsudek čj. 8 As 224/201649 ze dne 22. 2. 2017), nebo mlčky (typicky v případech žalob směřujících proti snímání daktyloskopických otisků a odebírání vzorků DNA osobám podezřelým nebo obviněným z trestného činu, a uchovávání profilů z nich získaných; např. rozsudky čj. 5 As 254/201949 ze dne 18. 5. 2022 nebo čj. 5 As 327/202248 ze dne 15. 12. 2025). Nejvyšší správní soud tedy pravomoc soudu k projednání žalob nezpochybnil, přestože se rovněž týkaly úkonů provedených Policií ČR vůči podezřelým, obviněným či odsouzeným v rámci probíhajícího či již skončeného trestního řízení, neboť šlo o identifikační úkony podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V nyní posuzované věci je situace podobná, protože i zde rozhodnutí o (ne)zproštění znalce mlčenlivosti má povahu (jakéhosi) samostatného „správního úkonu“. [6] Soudní znalkyně MUDr. Leblová sice byla přibrána jako znalec orgánem činným v trestním řízení, ale samotné rozhodování o zproštění nebo nezproštění povinnosti mlčenlivosti znalce se neděje v režimu podle trestního řádu, ale podle § 20 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (zákon č. 254/2019 Sb.), což je právní předpis z oblasti veřejné správy upravující celkově postavení soudních znalců a znaleckých ústavů; z § 35 tohoto zákona pak vyplývá, že dohled nad znaleckou činností vykonává Ministerstvo spravedlnosti. Rozhodování o zproštění nebo nezproštění mlčenlivosti znalce podle § 20 odst. 1 tohoto zákona je rozhodováním v rámci veřejné správy, a proto podléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). [7] Odkázalli městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 21 As 148/202543, upozorňuje stěžovatelka na skutečnosti odlišné od nyní posuzované věci; navíc byla proti němu podána ústavní stížnost, takže nemusí být konečný. V tehdejší věci totiž nebylo přezkoumáváno rozhodnutí o nezproštění mlčenlivosti znalce (na základě žádosti podané samotným znalcem, aby se mohl bránit proti svojí veřejné dehonestaci), nýbrž jednalo se o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, přičemž Nejvyšší správní soud označil kasační stížnost za velmi obecnou, což omezilo možnost přezkumu usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby. Zásadní odlišnost těchto dvou věcí pak spočívá v tom, že znalecký posudek byl podán v rámci neveřejného přípravného řízení, které skončilo odložením věci a ke konstatování (čtení) znaleckého posudku v rámci veřejného soudního jednání nikdy nedošlo (tudíž povinnost mlčenlivosti znalce zde nezanikla), zatímco v případě znaleckého posudku MUDr. Leblové byl její znalecký posudek k důkazu konstatován (čten) v rámci veřejného soudního jednání, čímž její povinnost mlčenlivosti zanikla. [8] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout, neboť napadené rozhodnutí vydal z pozice orgánu činného v trestním řízení, nikoliv správního orgánu, a k rozhodnutí o žádosti o zproštění mlčenlivosti není dána pravomoc správních soudů. Žádný právní předpis přitom nestanovuje povinnost zprostit mlčenlivosti soudní znalkyni a na tomto rozhodnutí není dán ani veřejný zájem (natáčení dokumentu pro Českou televizi toto kritérium nesplňuje). Stěžovatelka měla využít možnosti dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, nikoliv správní žalobu. Žalovaný závěrem uvádí, že bylli znalecký posudek (popřípadě výslech znalkyně) proveden jako důkaz v řízení před soudem ve veřejném zasedání, může stěžovatelka získat požadované informace i postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační zákon). [9] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že se obrátila se žádostí o zproštění mlčenlivosti znalkyně na Obvodní soud pro Prahu 6, který ji však odkázal právě na žalovaného. Informační zákon se nevztahuje na rozhodování o zproštění mlčenlivosti znalce, jelikož se vztahuje pouze na poskytování informací. Soudní znalkyně ostatně není povinnou osobou podle informačního zákona. Rovněž odkaz na § 12d zákona o státním zastupitelství považuje stěžovatelka za nepřípadný, protože není stranou trestního řízení, které již pravomocně skončilo, a o této možnosti nebyla poučena. Proto se obrátila na soud podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 3. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102 věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadené usnesení Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [11] Jak se podává ze shora uvedeného, městský soud odmítl žalobu stěžovatelky, jelikož dospěl k závěru, že není v jeho pravomoci přezkoumat rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka se však domnívá, že tento závěr je nesprávný a žaloba byla odmítnuta nezákonně. [12] Nejvyšší správní soud připomíná, že jeden z klíčových atributů právního státu je promítnut do čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto ustanovení lze státní moc uplatňovat jen v případech,