2 Afs 234/2022 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 234/2022- 87 - text 2 Afs 234/2022 - 97 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Bc. K. C., zastoupená JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2021, č. j. 3171/21/510031461709097, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 59 Af 5/202157, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj platebním výměrem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 1378640/17/212070462201958 (dále jen „platební výměr“), vyměřil žalobkyni darovací daň ve výši 5 955 000 Kč z daru poskytnutého žalobkyni dne 27. 10. 2011 ve výši 30 000 000 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně. Žalovaný o odvolání proti platebnímu výměru rozhodoval již podruhé, jelikož první rozhodnutí o odvolání bylo Krajským soudem v Praze (krajský soud) zrušeno rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 51 Af 1/201866. [2] Proti rozhodnutím orgánů daňové správy se žalobkyně bránila žalobou, kterou krajský soud zamítl. Lhůta pro vyměření daně podle krajského soudu neuplynula předtím, než správce daně žalobkyni vyzval k podání daňového přiznání k dani darovací, protože ještě dříve byla proti žalobkyni podána žaloba k civilnímu soudu a předmětem sporu v civilním řízení bylo, zda žalobkyně obdržela dar či půjčku. Probíhalo tak řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která byla nezbytná pro správné stanovení daně. Lhůta pro stanovení daně v souladu s § 148 odst. 4 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, proto podle krajského soudu neběžela až do pravomocného skončení civilního sporu. Poté probíhalo řízení před krajským soudem (skončeno zrušovacím rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 51 Af 1/201866), přičemž následné rozhodnutí vydal žalovaný před uplynutím znovu rozeběhlé prekluzivní lhůty. [3] Poskytnutí finančních prostředků dárkyní žalobkyni bylo podle krajského soudu darem, nikoli půjčkou. Žalovaný tento závěr dostatečně odůvodnil. Krajský soud také upozornil na rozpory mezi tvrzeními žalobkyně v tomto řízení a v řízení civilním, kde byla žalovanou ve sporu o vrácení půjčky a naopak tvrdila, že se o dar jedná. Dále krajský soud uzavřel, že mezi dárkyní a žalobkyní neexistovala v rozhodném období společná domácnost, proto se žalobkyně nemohla dovolat osvobození od daně podle § 19 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (zákon o trojdani). I když dárkyně se žalobkyní v rozhodném období bydlely ve stejné budově, nejednalo se o jediný „byt“ jako dílčí znak společné domácnosti. Budova „Dřevák“ byla svědky popsána jako zaměstnanecká ubytovna obdobná vysokoškolské koleji či penzionu; každá osoba měla svoji místnost a v rámci společných prostor byly sociální zařízení a kuchyň s jídelnou. U dárkyně a žalobkyně dále nelze hovořit o prokazatelném úmyslu sdílet jednu společnou domácnost. Nelze ani hovořit o společném hrazení nákladů v takovém rozsahu, který by odpovídal společné domácnosti. Podstatná je také skutečnost, že i kdyby krajský soud připustil, že po určitou dobu mezi dárkyní a žalobkyní společná domácnost existovala, žalobkyni se nepodařilo prokázat a ani orgány finanční správy nezjistily, že by takový stav trval nepřetržitě jeden rok a rozhodně ne do dne, kdy dárkyně žalobkyni převedla dar ve výši 30 000 000 Kč (27. 10. 2011). Klíčové je, že dárkyně se z pokoje v budově Dřevák odstěhovala již v srpnu 2011. Závěrem krajský soud poznamenal, že přestože lze mít vůči hodnocení provedených důkazů žalovaným hodně kritických připomínek, podstatné je, že ve výsledku, tj. v otázce existence společné domácnosti mezi dárkyní a žalobkyní, se závěr soudu se závěrem žalovaného shoduje. II. Argumentace účastníků řízení [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). [5] Podle stěžovatelky uplynula lhůta pro stanovení daně, protože soudní řízení, ve kterém se dárkyně dožadovala vrácení půjčky (daru), nebylo řízením podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Krajský soud vyložil toto ustanovení příliš široce, přičemž v důsledku takového výkladu by jakékoli civilní řízení vedené ohledně platnosti určitých úkonů, jejich povahy či výkladu stavělo běh lhůty pro stanovení daně, což zcela jistě není smyslem předmětného ustanovení. Podle stěžovatelky je výklad krajského soudu také v rozporu s principem právní jistoty, jejíž nastolení je jedním z cílů lhůty pro stanovení daně. O otázce, zda se jednalo o dar, si zcela jistě mohl učinit úsudek sám správce daně. [6] Správní orgány dospěly k závěru, že důvodem pro nesplnění podmínky existence společné domácnosti bylo nedoložení společného hrazení nákladů na potřeby. Jiné znaky společné domácnosti nebyly rozporovány. Krajský soud naopak vůči těmto závěrům zcela překvapivě a nad rámec žalobních námitek posuzoval i např. trvalost a povahu soužití dárkyně a žalobkyně. Svým postupem zároveň vykročil mimo prostor pro korekci úvah správního orgánu, jak vyplývá z judikatury NSS. Jelikož se nově zabýval i jinými znaky společné domácnosti, neměla stěžovatelka možnost k jeho hodnocení důkazů uvést protiargumentaci a navrhnout jiné důkazy. Krajský soud také nad rámec úvah správních orgánů posoudil i důkazy provedené ve správním řízení. [7] Stěžovatelka brojí proti závěru, že nebyla prokázána existence společné domácnosti, konkrétně splnění podmínky spotřebního společenství. Oproti žalovanému má za to, že u hrazení potřeb společné domácnosti je přípustné, aby jedna z osob přispívala nepoměrně více. Stěžovatelka dále rozporuje závěry krajského soudu ohledně financování nákladů na potřeby. [8] Dárkyně se navíc neodstěhovala v srpnu 2011 (jak nepravdivě tvrdí svědkyně paní J.), ale v srpnu 2012, a to z důvodu péče o nemocného otce. Podle stěžovatelky krajský soud věrohodnost výpovědi paní J. nadhodnotil. Stěžovatelka nesouhlasí, že by měnila svá procesní tvrzení o povaze finanční transakce (zda se jednalo o dar, či půjčku), to naopak činila paní K. (dárkyně). Stěžovatelka předkládá fotografii ze svatebního obřadu, kopii dokladů s poznámkami, částečné vyúčtování prostředků do společné domácnosti a kopii výpovědi paní J. v trestním řízení. [9] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správce daně byl oprávněn stanovit daň dokazováním mimo formálně zahájené kontrolní postupy. Protože nezahájil daňovou kontrolu, neměla stěžovatelka možnost reagovat na jeho skutkové a právní hodnocení před vydáním platebního výměru, čímž došlo ke zkrácení jejích práv. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl její zamítnutí. Během řízení před civilním soudem lhůta pro stanovení daně neběžela v souladu s § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Civilní soud řešil otázku, jestli byl stěžovatelce poskytnut dar, nebo půjčka, a vyřešení této otázky bylo pro správné stanovení daně nezbytné. Pokud by správce daně posoudil rozhodnou otázku sám bez posečkání na rozhodnutí soudu, hrozilo by nebezpečí dvojkolejnosti rozhodování, což není žádoucí. Skutečnost, že civilní soud nakonec ukončil věc bez meritorního rozhodnutí, nelze klást žalovanému k tíži. [11] Závěry krajského soudu nemohou být podle žalovaného překvapivé už z toho důvodu, že vyšel z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 31 Af 59/2020159, jak uvedl v bodě 85 napadeného rozsudku. Krajský soud vzal za podklad svého rozhodnutí skutkový základ, ze kterého vycházel žalovaný. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaný a krajský soud více akcentovali různá dílčí skutková zjištění. Stěžovatelce nebylo upřeno právo navrhovat důkazy, přičemž nyní předložené důkazní návrhy nejsou pro věc rozhodné. [12] Stěžovatelka následně doložila trestní oznámení na svědkyni paní J., a to z důvodu tvrzeného křivého svědectví v řízení před krajským soudem. Kasační argumentaci ovšem nijak nedoplnila. III. Postup Nejvyššího správního soudu před rozhodnutím o věci samé [13] Při předběžném posouzení věci dospěl druhý senát k závěru, že v judikatuře NSS existují dva navzájem rozporné přístupy k výkladu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Citované ustanovení je přitom stěžejní pro posouzení věci, neboť pokud by občanské soudní řízení u Okresního soudu v Příbrami o zaplacení částky 35 000 000 Kč lhůtu pro stanovení daně stavilo, prekluzivní lhůta pro stanovení daně by nemohla uplynout již 28. 11. 2014, jak tvrdí stěžovatelka. Rozpor v judikatuře spatřoval dr