2 As 119/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 119/2025- 115 - text  2 As 119/2025 - 119 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) H. S.R., b) R. M. B., c) A. G., d) C. S.S., e) E. S., f) E. S., g) G. W., všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, h) G. S.R.R., i) L. S.R.R., oba zastoupeni Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovanému: Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Hroznová 227/17, Brno, zastoupený Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, II) Česká republika  Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/44, Praha 2, III) město Blansko, se sídlem nám. Svobody 32/3, Blansko, IV) Mendelova univerzita v Brně, se sídlem Zemědělská 1, Brno, V) Jihomoravský kraj, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, VI) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2020, č. j. SPU 359888/2020, o kasačních stížnostech žalobců a)i) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 29 A 174/2020219, takto: I. Kasační stížnosti se zamítají. II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj (dále „žalovaný“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), že žalobce a), původní žalobkyně M. S.R.R. [jejímiž právními nástupci jsou žalobci h) a i)] a původní žalobkyně I. S. [jejímiž právními nástupci jsou žalobci b) až g)] nejsou vlastníky ve výroku napadeného rozhodnutí označených nemovitých věcí a že se jim tyto nemovitosti nevydávají do vlastnictví. Žalovaný dospěl k závěru, že se na označené nemovitosti vztahuje věcná působnost zákona o půdě (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 30 zákona o půdě) a že vlastnické právo k označeným nemovitostem přešlo z původního vlastníka, H. M. S.R. (dále jen „původní vlastník nemovitostí“), na Československou republiku podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stěžejní předběžnou otázkou pak bylo státní občanství původního vlastníka, tedy zda byl oprávněnou osobou dle § 4 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“). Tuto otázku pravomocně rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006, č. j. VS953/51/21998, ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 9. 10. 2006, č. j. VS160/RK/32006 (dále též jen „rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006“), tak, že československé státní občanství původnímu vlastníku nebylo zachováno. [2] Žalobci se proti napadenému rozhodnutí bránili [vedle žaloby na určení vlastnického práva k pozemkům a návrhu na nahrazení rozhodnutí správního orgánu k Okresnímu soudu v Blansku (představujících civilní větev sporu)] žalobou na určení nicotnosti napadeného rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně (krajský soud), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se předně zabýval přípustností žaloby. Konstatoval, že obecně platí, že rozhodlli pozemkový úřad postupem podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že určitá osoba není vlastníkem nemovitostí, na které podle tohoto zákona uplatnila nárok (tedy o věci soukromoprávní), může se taková osoba domáhat vydání nemovitostí žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, proti osobě povinné. O takové žalobě je příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení, nikoli soud ve správním soudnictví [srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 22. 6. 2004, č. j. Konf 123/20037, č. 372/2004 Sb. NSS]. O určení nicotnosti správního rozhodnutí je však příslušný rozhodnout správní soud (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/201125, č. 2644/2012 Sb. NSS). Žalobci rovněž vyčerpali všechny řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Podnět dle § 77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, není řádným opravným prostředkem. Žaloba byla taktéž podána včas (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/201065, č. 2837/2013 Sb. NSS). [3] Ve věci samé dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť vady, které žalobci napadenému rozhodnutí vytýkají, nezakládají jeho nicotnost. Za prvé, nepřisvědčil tvrzení žalobců, že žalovaný rozhodl o pozemcích, o jejichž vydání nežádali. V souladu s požadavkem vstřícného posuzování žádostí podle zákona o půdě se žalovaný pokusil identifikovat všechny zemědělské pozemky, na jejichž vydání jim podle jejich názoru mohl vzniknout nárok, a nikoliv jen pozemky výslovně specifikované žalobcem a) a původními žalobkyněmi. Případná nesprávná identifikace nemovitostí v napadeném rozhodnutí nezpůsobuje jeho nicotnost. Nejedná se totiž o nezhojitelnou vadu, již by nebylo možno napravit v řízení před civilními soudy. Stran žalobci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011, krajský soud konstatoval, že Nejvyšší soud shledal důvod nicotnosti v jiných pochybeních správního orgánu, než namítají žalobci; navíc byly závěry tohoto rozsudku judikaturou překonány; jeho závěry tedy nejsou aplikovatelné. Ohledně druhého namítaného důvodu nicotnosti krajský soud uzavřel, že nesoulad mezi výměrou některých nemovitostí v katastru nemovitostí oproti údajům v pozemkových knihách, tedy případné nesprávné zjištění skutkového stavu, může způsobovat pouze nezákonnost napadeného rozhodnutí, nikoliv jeho nicotnost. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že napadené rozhodnutí je neurčité či vnitřně rozporné. Z výroku napadeného rozhodnutí je seznatelné, o kterých nemovitostech žalovaný rozhodoval, výrok je tedy přezkoumatelný. Ve správním spise jsou obsaženy podklady od katastrálních úřadů, na jejichž základě žalovaný zjistil, kterým nemovitostem v katastru nemovitostí odpovídaly nemovitosti konfiskované předku žalobců. Žalobcům tedy nic nebrání věcně argumentovat ve prospěch jejich tvrzení, že žalovaný nesprávně vymezil označené nemovitosti. Námitky směřující proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006 krajský soud odmítl, neboť se míjí s předmětem řízení. Uvedené rozhodnutí bylo samostatně soudně přezkoumatelné a k tomuto přezkumu také došlo. II. Argumentace účastníků řízení [4] Proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu podali žalobci a) až g) a samostatně také žalobci h) a i) (dále souhrnně též „stěžovatelé“) kasační stížnosti z důvodů, které stěžovatelé a) až g) podřadili pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatelé h) a i) pod písm. a), b) a d) téhož ustanovení. [5] Stěžovatelé a) až g) předně namítají, že rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006 spolu se zamítavým rozhodnutím o rozkladu ministra vnitra, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, jsou nicotná pro nedostatek pravomoci správního orgánu v dané věci a rozpor s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/04 a IV. ÚS 114/96. Ústavní soud judikoval, že ministerstvo může řízení o žádosti o zachování občanství dokončit pouze na základě návrhu k tomu legitimované osoby, tj. osoby, která má na dokončení řízení zájem z důvodu dopadu na její majetková práva. V posuzované věci však Ministerstvo vnitra rozhodlo bez návrhu k tomu legitimované osoby, čímž překročilo svou pravomoc. Dále stěžovatelé upozorňují, že v posuzované věci bylo vydáno předběžné osvědčení typu B podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „dekret č. 33/1945 Sb.“), jež nebylo nikdy změněno či zrušeno. Podle Ústavního soudu Ministerstvo vnitra nemůže přehodnocovat závěry okresního národního výboru, který byl v době vydání prozatímního osvědčení orgánem způsobilým bezprostředního poznání a hodnocení relevantních skutečností. Takový postup je dle Ústavního soudu v rozporu s legitimním očekáváním jednotlivce. Rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006 vykazuje stejné va