2 Azs 221/2025 – Nejvyšší správní soud

2 Azs 221/2025- 44 - text  2 Azs 221/2025 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: T. Y. B. zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2024, č. j. MV306056/SO2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 45 A 6/202447, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 45 A 6/202447, se ruší. II. Rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2024, č. j. MV306056/SO2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti celkem 28 497,40 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně žije ve Vietnamu. Ve Vietnamu byla adoptována vietnamskými manžely žijícími na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Následně ve věku 14 let požádala o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), který umožňuje nezletilému dítěti cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, získat povolení k trvalému pobytu bez nutnosti předchozího pobytu na území, jeli důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců na území. [2] Žádost Ministerstvo vnitra zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 2. 2020 a žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a toto rozhodnutí potvrdila rozhodnutím ze dne 23. 4. 2020. Krajský soud v Praze však rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 55 A 56/202022, obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (kasační stížnost proti tomuto rozsudku podána nebyla). V následném řízení Ministerstvo vnitra žalobkyni nepovolilo změnu žádosti a původní žádost rozhodnutím ze dne 14. 12. 2023 zamítlo. Důvodem bylo především to, že žalobkyně dne X nabyla zletilosti. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 12. 2023 zamítla a toto rozhodnutí potvrdila. [3] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Praze, který ji zamítl. Jednou z podmínek § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je, že žadatel o toto povolení je nezletilý. Žalobkyně nezpochybnila, že nabyla zletilosti dne X, avšak dovolávala se uplatnění výjimky z obecné zásady, podle níž správní orgány rozhodují dle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí. Krajský soud připustil, že striktní trvání na této zásadě může v některých případech vést k nespravedlivému výsledku pro účastníka řízení zapříčiněnému postupem správních orgánů, to však samo o sobě nepředstavuje důvod k jejímu prolomení. Podle judikatury NSS tato zásada účastníka řízení někdy zvýhodní, jindy znevýhodní. Její dodržení však nepředstavuje přepjatý formalismus. Naopak, obecně je takový postup v zájmu právní jistoty účastníků řízení, byť účastníku v konkrétním případě nemusí být ku prospěchu. [4] Žalobkyně byla podle krajského soudu povinna splnit všechny zákonné požadavky (včetně nezletilosti) ke dni vydání rozhodnutí o její žádosti v prvním stupni. Nedodržení lhůt pro rozhodnutí ani předchozí nezákonná rozhodnutí správních orgánů nemohou vést k prolomení této zásady. Podle krajského soudu nelze ve znění § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců spatřovat systémový nedostatek, jedná se o vědomou volbu zákonodárce, přičemž z ničeho nevyplývá, že by si zákonodárce nebyl vědom možných dopadů do soukromého a rodinného života. Nejedná se tedy o nezamýšlenou mezeru v právu. [5] Pokud by cizinci žádajícímu o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců skutečně hrozil zásah do jeho soukromého a rodinného života, avšak by již kvůli postupu správních orgánů nesplňoval podmínku nezletilosti, mohla by cestou k zajištění ochrany být žádost o změnu obsahu žádosti podle § 41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K tomu je však nezbytné především dostatečně konkrétně tvrdit a doložit hrozbu vážné újmy, což se žalobkyni nepodařilo. [6] Individuální okolnosti zmíněné v žalobě žalobkyně během správního řízení uvedla pouze v obecné rovině. Předchozí nezákonný postup správních orgánů i nedodržení zákonných lhůt mohou být vzaty v úvahu, ale samy o sobě nesvědčí o tom, že žadateli hrozí vážná újma. Ministerstvo vnitra v usnesení o nepovolení změny obsahu žádosti konstatovalo, že nebyly zjištěny nepřiměřené dopady do soukromého a rodinného života, protože obecné tvrzení o tom, že o žalobkyni pečuje adoptivní rodina a vytvořili si úzký citový vztah, žalobkyně nedoložila ani blíže nepopsala. V ČR přitom dosud neměla povolen pobyt a ve Vietnamu žije u biologických rodičů. Krajský soud se s tímto posouzením ztotožnil, protože žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by je zpochybnily. [7] Nebylo nutné provést ani výslech adoptivních rodičů. Jak uvedla žalovaná, právní vztah „rodič–dítě“ nebyl v řízení zpochybněn. Pokud jde o možnost prokázat tímto výslechem nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života, krajský soud především zdůraznil, že v řízeních o pobytových oprávněních má výslech pouze podpůrnou povahu. Kromě toho chyběla dostatečně konkrétní tvrzení o tom, co by mělo být výslechem prokázáno. Ze zjištěných skutkových okolností totiž vyplynulo, že žalobkyně s adoptivními rodiči nikdy nežila (naopak žije s těmi biologickými) a sama konstatovala, že s nimi udržuje vztah „na hraně možností“; nic bližšího neuvedla. Žalobkyně ani netvrdila, proč nemohla zásah do rodinného života prokázat jinými prostředky, například fotografiemi či listinami potvrzujícími návštěvy adoptivních rodičů ve Vietnamu. Protože žalobkyně namítala zásah do soukromého a rodinného života ve správním řízení pouze obecně, považoval krajský soud úvahy správních orgánů za dostatečné. Ani v žalobě ostatně žalobkyně toto posouzení konkrétně nezpochybnila. II. Argumentace účastníků řízení [8] Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že NSS dosud jasně nevyřešil otázku, zda lze prolomit zásadu rozhodování podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí z důvodu zásahu do práv zaručených čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina). Dále nebylo dostatečně vyjasněno, za jakých podmínek lze podle § 41 odst. 8 správního řádu povolit změnu obsahu žádosti, pokud k zásahu do čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny došlo v důsledku předchozího nezákonného postupu správních orgánů. Kasační stížnost je podle ní přijatelná také proto, že nezákonnost napadeného rozsudku i správních rozhodnutí má zcela zásadní dopad do hmotněprávního postavení jí i jejích adoptivních rodičů, neboť je jim znemožněno společné soužití na území ČR. [9] Správní orgány měly povolit změnu obsahu původní žádosti stěžovatelky na žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodů hodných zvláštního zřetele. Stěžovatelka konkrétně tvrdila, že nezákonný postup správních orgánů jí spolu s plynutím času znemožnily společné soužití s jejími adoptivními rodiči, k nimž má blízké osobní vztahy a s nimiž je v kontaktu na dálku (doplňovaném jejich osobními návštěvami). Nezákonný postup správních orgánů zapříčinil zmaření uskutečněné adopce a zabránil společnému soužití. Na nepřiměřenosti zásahu nic nemění ani skutečnost, že v zemi původu pobývá se svými biologickými rodiči. [10] Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem, že navrhovaný výslech adoptivních rodičů by byl v tomto řízení pouze důkazem podpůrné povahy. Naopak jej považuje za vhodný k prokazování obtížně zjistitelných skutečností, jakou je i blízkost osobních vazeb mezi několika osobami, které od sebe dělí značná vzdálenost. Neprovedení navrhovaných důkazů mělo za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávný i nedostatečně odůvodněný závěr o absenci vážné újmy ve vztahu ke změně obsahu žádosti. [11] Krajský soud rovněž nevěnoval dostatečnou pozornost nepřiměřené délce správního řízení, kterou zavinily správní orgány, a v jejímž důsledku stěžovatelka přestala splňovat podmínku nezletilosti. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2021, č. j. 6 Azs 398/202034, bod 31, který se zabývá podmínkami pro povolení změny žádosti v případě nesplnění podmínky nezl