21 Afs 139/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Afs 139/2025- 74 - text  21 Afs 139/2025 - 79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: Medin, a.s., se sídlem Vlachovická 619, Nové Město na Moravě, zastoupená Mgr. Radkem Buršíkem, advokátem se sídlem Dělnická 1628/9, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 30 Af 45/2023  82, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 30 Af 45/2023  82, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2023, č. j. 28521/23/520011431702498, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 46 357 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Radka Buršíka, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 8. 2023, č. j. 28521/23/520011431702498, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil tři dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 2. 2022, kterými správce daně žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), za zdaňovací období let 2015, 2016 a 2017 v celkové výši 4 639 930 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále v celkové výši 927 986 Kč. [2] Pro účely projednání kasační stížnosti je významné, že důvodem doměření daně žalobkyni bylo (mj.) to, že měla zneužít právo v souvislosti s uplatněním výdajů na reklamu spočívající v propagaci žalobkyně jako hlavního partnera basketbalového klubu BK Pardubice na utkáních tohoto klubu a souvisejících akcích prostřednictvím britské společnosti SPORT RELATIONS & MANAGEMENT CEE LIMITED (dále jen „společnost SRM CEE“). [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 30 Af 45/2023 – 82, zamítl jako nedůvodnou. [4] Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu. Předmětem sporu byly výdaje žalobkyně na reklamu v letech 2015 až 2017. Reklamní plnění měla žalobkyni poskytnout společnost SRM CEE. Plnění spočívalo v propagaci žalobkyně jako hlavního partnera basketbalového klubu Pardubice na utkáních tohoto klubu a souvisejících akcích. Tuto propagaci zajišťoval basketbalový klub skrze společnost BK Pardubice, a.s. (dále jen „společnost BK Pardubice“), přičemž společnost SRM CEE byla pouze nositelem reklamních práv. Žalovaný připustil, že žalobkyně vynaložila výdaje na reklamní plnění v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, avšak následné transakce (popsané níže) představují zneužití práva, pro něž tyto výdaje nelze chápat jako daňově uznatelné. [5] Žalobkyně nakupovala reklamu u basketbalového klubu Pardubice již od roku 2009, nejprve od nizozemské společnosti SPORT RELATIONS & MANAGEMENT B. V., coby tehdejší nositelky reklamních práv (dále jen „společnost SRM BV“; společnost SRM BV vznikla původně pod firmou 4Industrial Invest B. V. a byla vlastněná Ing. Miroslavem Havlíčkem, předsedou představenstva a jedním z majitelů žalobkyně). Daňové orgány zjistily, že na účet společnosti SRM BV zasílaly různé české společnosti částky v řádech až stovek milionů korun. Žalobkyně zaslala na tento účet v letech 2009 až 2011 celkem 13 milionů Kč za reklamu. Část peněz z tohoto účtu (celkem 33 milionů Kč) následně putovala na druhý účet společnosti SRM BV a to v letech 2009 až 2012, kdy k němu měl dispoziční právo Ing. Miroslav Havlíček, z čehož bylo 12 milionů Kč vybráno v hotovosti a další platby byly měsíčně odesílány na další bankovní účty. [6] Obdobná situace se opakovala i v letech 2015 až 2017 v případě společnosti SRM CEE či americké společnosti SPORT RELATIONS & MANAGEMENT CEE LIMITED (dále jen „společnost SRM LLC“). Na účty těchto společností zasílala řada českých společností (včetně žalobkyně) částky v řádech desítek milionů korun. Tyto peníze pak společnosti přeposílaly na české účty společností se sídlem na Kypru, Seychelách, ve Velké Británii či v USA. [7] Krajský soud poukázal na to, že konkrétně v období od 31. 8. 2016 do 30. 11. 2017 žalobkyně zaslala na kyperské účty britské společnosti SRM CEE celkem cca 12,8 mil. Kč a 50 tis. EUR. Společnost SRM CEE zase zaslala v období od 11. 1. 2017 do 22. 11. 2017 britské společnosti HAVPOLIS INVEST LTD (dále jen „společnost HAVPOLIS“), kterou vlastnil Ing. Miroslav Havlíček, postupně celkem 13,19 mil. Kč. Z účtu společnosti HAVPOLIS někdo vybral v srpnu 2017 1,5 mil. Kč v hotovosti a v prosinci 2017 z něj odešlo 11,6 mil. Kč na soukromý účet Ing. Havlíčka. Z toho byl opět v lednu 2018 vybrán 1 mil. Kč v hotovosti a od prosince 2017 do února 2017 z něj Ing. Havlíček odeslal postupně cca 10,6 mil. Kč na další své soukromé účty a na účet své manželky. [8] Podle krajského soudu žalovaný srozumitelně vysvětlil, v čem spočívalo zneužití práva. Žalovaný nepopřel, že žalobkyně vynaložila alespoň část uhrazených prostředků na to, aby nakoupila reklamu od basketbalového klubu Pardubice prostřednictvím společnosti SRM CEE a tato reklama naplnila svůj ekonomický účel. Výdaje na tuto reklamu tedy žalobkyni posloužily či přinejmenším mohly sloužit k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalovaný však dle krajského soudu z řady dalších okolností správně dovodil, že propagace žalobkyně byla pouze „vedlejším efektem“, nikoliv hlavním smyslem toho, proč žalobkyně společnosti SRM CEE platila za reklamu vysoké částky. Tímto hlavním smyslem bylo dosažení daňového zvýhodnění, jelikož žalobkyně si snížila daň z příjmů tím, že ze základu daně odčerpala milionové částky a tyto „nezdaněné peníze“ byly následně převedeny na další společnosti zapojené do uměle vytvořené struktury, přičemž alespoň část z nich skončila u předsedy žalobkynina představenstva Ing. Miroslava Havlíčka. [9] Cena reklamního plnění dle krajského soudu nehrála roli. Skutečnost, že byla cena reklamy značně nadhodnocená, měla pouze ten důsledek, že správce daně pojal vůči žalobkyni podezření a rozhodl se její marketingové výdaje hlouběji prověřit. Jeho následná zjištění jej pak vedla k závěru, že žalobkyně umělým jednáním zneužila právo. Z tohoto důvodu daňové orgány v průběhu řízení netvrdily ani neprokazovaly, že žalobkyně nakoupila od spojených osob reklamu za ceny neodpovídající tržním cenám, což by vedlo k částečnému odepření jejich uznatelnosti podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí hovořil o tom, že se žalobkyně ani nepokusila získat reklamu levněji přímo od basketbalového klubu – společnosti BK Pardubice, neříkal tím podle krajského soudu, že by podstatou problému byla cena reklamy, ale pouze poukazoval na jednu z podezřelých okolností jednání žalobkyně. [10] Žalovaný podle krajského soudu jasně definoval, v čem spočívala neoprávněná daňová výhoda žalobkyně. Šlo o snížení jejího základu daně a také o nezdaněný příjem předsedy jejího představenstva. Naopak žalovaný netvrdil, že by součástí daňového zvýhodnění měly být i platby, které SRM CEE prováděla na účty dalších společností. Bezprostřední prospěch žalobkyně či osob, které ji ovládaly, z těchto plateb nebyl prokázán. Žalovaný je ve svém rozhodnutí podle krajského soudu zmiňuje jen proto, že podle něj dosvědčují rozsáhlou umělou strukturu společností, do které byla společnost SRM CEE zapojena. Z jejich „značně podezřelé“ povahy lze dle krajského soudu také zpětně usuzovat i na obdobnou povahu plateb, které společnosti SRM CEE odváděla žalobkyně a které společnost SRM CEE vyplácela společnosti HAVPOLIS. [11] Krajský soud měl za splněný objektivní i subjektivní test zneužití práva, jak jej vymezila judikatura Nejvyššího správního soudu, především rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j. 10 Afs 289/2021  42, ve věci KTV Domeana a.s. (dále jen „rozsudek ve věci KTV Domeana“). K objektivnímu testu soud uvedl, že v rámci objektivního prvku se měl žalovaný ptát, proč zákon umožňuje odečíst od příjmů ještě před jejich zdaněním některé výdaje. Je tomu tak proto, že tuto část příjmů nevyužívá daňový subjekt pro sebe, resp. pro své vlastníky, nýbrž vynakládá je na to, aby v budoucnu dosáhl dalších příjmů, které bude stát opět moci zdanit. Jestliže ale daňový subjekt namísto toho výdaje využije jen jako „kanál“, kterým vyvádí pryč určitou část svých příjmů, aby je poté mohl „pokoutně vyplatit“ svým vlastníkům nebo osobám, které jej ovládají, či jsou s nimi spřízněny, tak nepochybně účel odečtení výdajů nenaplňuje. Nic na tom nemůže změnit fakt, že „určitá část“ z takto vyvedených peněz opravdu poslouží zákonem předvídanému účelu (zde propagaci žalobkyně). Pokud při tom p