21 Afs 146/2025 — Nejvyšší správní soud

21 Afs 146/2025- 34 - text  21 Afs 146/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: SVOBO MB stav, s. r. o., se sídlem Fišerova 1614, Moravské Budějovice, zastoupený Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2025, č. j. 62 Af 58/202379, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce je právnická osoba, jejíž podnikatelská činnost spočívá zejména v provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále „správce daně“) mu za zdaňovací období let 2017 a 2018 doměřil daň z příjmů právnických osob podle pomůcek a stanovil povinnost uhradit penále z doměřené daně. Učinil tak: (i) dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob a na zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2017 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 1458617/21/290750524701530 („dodatečný platební výměr 2017“), jímž žalobci doměřil z moci úřední daň z příjmů právnických osob v částce 137 560 Kč a dodatečně zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob v částce 1 894 818 Kč a současně stanovil penále ve výši 20 % z částky doměřené daně a 1 % z částky doměřené daňové ztráty (celkem 46 640 Kč); (ii) dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2018 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 1459106/21/290750524701530 („dodatečný platební výměr 2018“), jímž žalobci doměřil z moci úřední daň z příjmů právnických osob v částce 201 210 Kč a stanovil penále ve výši 20 % z částky doměřené daně (tedy 40 242 Kč). [2] K doměření daňových povinností a stanovení penále přistoupil správce daně na základě daňové kontroly na daň z příjmů právnických osob za výše uvedená zdaňovací období zahájené dne 1. 7. 2020. Z vydaných faktur ani z evidence zakázek za rok 2017 a evidence zakázek za rok 2018 nebyl správci daně zřejmý vztah žalobcem předložených údajů k evidovanému stavu zásob vlastní činnosti (nedokončené výroby) a provedené inventarizaci k 31. 12. 2017 a 31. 12. 2018, nákladům na nákup materiálu a jejich přiřazení k jednotlivým zakázkám, subdodávkám stavebních prací a jejich přiřazení k jednotlivým zakázkám a nákladům na pohonné hmoty. Tyto pochybnosti sdělil správce daně žalobci ve výzvě ze dne 25. 9. 2020. Vzhledem k tomu, že žalobce pochybnosti správce daně nerozptýlil, vydal správce daně výše uvedené dodatečné platební výměry. Důvody a postup při stanovení daně podle pomůcek správce daně popsal ve zprávě o daňové kontrole ze dne 18. 8. 2021. [3] Žalobce se proti dodatečným platebním výměrům odvolal. Rozhodnutím ze dne 4. 12. 2023, č. j. 37995/23/520011432713229 („první rozhodnutí žalovaného“), žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil dodatečný platební výměr 2017. Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2024, č. j. 4611/24/520011432713229 („druhé rozhodnutí žalovaného“), žalovaný změnil dodatečný platební výměr 2018 tak, že zvýšil doměřenou daň s ohledem na zrušení uplatněné odčitatelné daňové ztráty za zdaňovací období 2017 a ve zbytku ponechal dodatečný platební výměr beze změny. [4] Proti oběma rozhodnutím žalovaného podal žalobce žaloby ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud tyto žaloby spojil ke společnému projednání a žaloby zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 62 Af 58/202379 (dále jen „napadený rozsudek“). [5] V napadeném rozsudku se krajský soud nejdříve zabýval namítanou nicotností a nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného. Ani jednu z těchto námitek neshledal důvodnou. K námitce nicotnosti rozhodnutí žalovaného krajský soud konstatoval, že tato rozhodnutí netrpí žádnou z vad uvedených v § 105 odst. 2 daňového řádu. Daná rozhodnutí jsou navíc řádně odůvodněna, jejich obsah není vnitřně rozporný či nesrozumitelný a závěry žalovaného jsou založeny na logických argumentech. Ostatně žalobce se závěry žalovaného v žalobách a jejich doplněních věcně polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelných rozhodnutí nebylo možné. [6] Dále krajský soud posuzoval, zda byly naplněny podmínky pro dodatečné vyměření daně podle pomůcek, resp. zda byla daň jejich prostřednictvím žalobci stanovena dostatečně spolehlivě. Zde se krajský soud ztotožnil s hodnocením věci za strany daňových orgánů, a sice, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, v důsledku čehož nebylo možné stanovit daň dokazováním. Správce daně své pochybnosti o průkaznosti žalobcova účetnictví shrnul ve výzvě ze dne 25. 9. 2020, v níž žalobci vysvětlil, že předložené doklady neprokazují zásoby materiálu ani spotřebu nakoupeného materiálu na jednotlivých zakázkách. Žalobce byl seznámen s tím, že jím předložené důkazy nejsou dostatečné. Současně bylo žalobci sděleno, které konkrétní okolnosti nemá správce daně za prokázané a jak lze tento nedostatek odstranit. Správce daně v uvedené výzvě ze dne 25. 9. 2020 žalobci dostatečně objasnil, proč předložené evidence neprokazují jím uváděná tvrzení a že je třeba předložit další důkazní prostředky ohledně řádně provedené inventarizace zásob vlastní činnosti, řádného účtování o nákladech za nákup materiálu a za subdodávky prací k jednotlivým zakázkám. Disponovalli žalobce takovými podklady, měl je předložit. Žalobci se pochybnosti správce daně vyvrátit nepodařilo, tj. na základě předložených důkazů nebyla dána ani dostatečná míra pravděpodobnosti jeho daňových tvrzení. Krajský soud proto ve shodě se závěry žalovaného uzavřel, že žalobce v daňovém řízení neunesl své důkazní břemeno, neboť předložené účetnictví neobsahovalo průkazně vedenou evidenci zásob vyhovující § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „vyhláška č. 500/2002 Sb.“), v důsledku čehož nebylo možné stanovit daň dokazováním. Podmínky pro přechod na pomůcky tak byly splněny. Krajský soud se navíc ztotožnil i s postupem daňových orgánů, které odmítly provést žalobcem navrhované výslechy jeho jediného jednatele a bývalého zástupce. [7] Pokud jde o námitky zpochybňující spolehlivost daňové povinnosti stanovené podle pomůcek, pak krajský soud v prvé řadě připomněl, že v tomto ohledu jsou možnosti daňového subjektu do značné míry omezené. Ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí žalovaného je přitom důležité zmínit, že odvolání žalobce směřovalo výlučně na otázku nenaplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, nikoliv ke zpochybnění výběru konkrétních srovnatelných subjektů (kdy daňové orgány daň doměřily s využitím údajů o těchto subjektech). Tím byla do značné míry ovlivněna podrobnost odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně výběru srovnatelných subjektů, neboť žalobce způsob jejich výběru v průběhu daňového řízení nijak nezpochybňoval. To učinil až v žalobě. S ohledem na kritéria, z nichž správce daně při výběru konkrétních srovnatelných subjektů vycházel, nebylo možné žalobci přisvědčit, že výběr srovnatelných subjektů postrádal logiku, případně že nereflektoval sociální a ekonomickou realitu žalobce. Žádné konkrétní důkazy zpochybňující výslednou daňovou povinnost stanovenou podle pomůcek žalobce nepředložil. [8] Krajský soud rovněž odmítl výtky žalobce, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož mu nebyly známy konkrétní údaje o srovnatelných subjektech, v důsledku čehož nemohl reagovat na výběr provedený správcem daně. Krajský soud uvedl, že již ve zprávě o daňové kontrole správce daně žalobci sdělil, že z důvodu zachování mlčenlivosti mu nebylo možné poskytnout bližší informace o srovnatelných subjektech (str. 14 a 34 zprávy o daňové kontrole), nicméně základní údaje o nich byly žalobci zpřístupněny (velikost, obor a region podnikání, počet zaměstnanců, obrat atd.). K tomu odkázal krajský soud na ustálenou judikaturu, dle které žalobce není oprávněn domáhat se informace, kdo je srovnatelným subjektem. Jak navíc krajský soud opakovaně připomněl, žalobce v odvolání proti dodatečným platebním výměrům způsob výběru srovnatelných subjektů nezpochybňoval. [9] Krajský soud nesouhlasil se žalobcem ani v tom, že by žalovaný změnou dodatečného platebního výměru 2018 porušil dvojinstančnost daňového řízení. Krajský soud připomněl, že daňové řízení tvoří jeden celek. Odvolací orgán není vázán skutkovým ani právním posouzením prvostupňového orgánu a jeho přezkumná činnost není vázána rozsahem vymezeným v odvolání. Shledáli odvolací orgán, že v řízení před správním orgánem prvního stupně došlo k pochybení, sám toto pochybení v odvolacím řízení napraví a prvostupňové rozhodnutí změn