21 Afs 189/2025 — Nejvyšší správní soud

21 Afs 189/2025- 24 - text  21 Afs 189/2025 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: B. P., zastoupená Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 3 Af 10/2023101, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. 256388/16/200151523109852 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žádost žalobkyně ze dne 20. 11. 2015 o přiznání úroku z přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“), neboť žalobkyni již byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“). [2] Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 6. 6. 2023, č. j. 17904/23/510041453712932, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal v souvislosti se správcem daně zaviněným přeplatkem na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2001 až 3. čtvrtletí roku 2003 úrok dle § 64 odst. 4 zákona o správě daní, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (uvedené znění je podstatné pouze pro určení úrokové sazby – pozn. NSS), a úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu, a to v celkové výši 333 Kč. Důvodem změny prvostupňového rozhodnutí bylo, že žalobkyni sice již byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně, ovšem nikoliv z celé částky přeplatku, který měl správce daně v době podání žádosti o jeho vrácení evidovat. Žalovaný tedy žalobkyni přiznal úrok ze zbývající části přeplatku. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 3 Af 10/202369, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (dále jen „první rozsudek MS“). Městský soud tehdy shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným, jelikož z jeho odůvodnění nebylo zřejmé, o jakém typu úroku žalovaný rozhodoval, a toto odůvodnění bylo v rozporu s výrokem rozhodnutí. Žalovaný podal proti prvnímu rozsudku MS kasační stížnost. Nejvyšší správní soud jej poté rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 3 Afs 260/2024–26 (dále jen „první rozsudek NSS“), zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení prvního rozsudku MS bylo, že formulační nedostatky či vnitřní rozpornost v rozhodnutí žalovaného bylo možné odstranit výkladem. [4] Městský soud následně rozsudkem ze dne 7. 8. 2025, č. j. 3 Af 10/2023101, žalobu zamítl jako nedůvodnou. [5] Městský soud na úvod shrnul skutečnosti podstatné pro rozhodnutí. Uvedl, že dne 24. 3. 2005 Finanční úřad pro Prahu 1 (tehdejší správce daně) doměřil žalobkyni dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001 až 3. čtvrtletí 2003 v celkové výši 279 306 Kč. Následně ve dnech 24. 2. 2011 a 24. 3. 2011 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu vydalo v reakci na rozsudek městského soudu ze dne 26. 10. 2009, č. j. 6 Ca 127/2006128, celkem 11 rozhodnutí, kterými část dodatečných platebních výměrů zrušilo a část změnilo. Žalobkyně dne 25. 5. 2010 požádala o vrácení přeplatku na DPH, který v důsledku těchto rozhodnutí vznikl. Dne 26. 7. 2011 Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni vyrozuměl o převedení přeplatku na DPH na úhradu nedoplatků daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání a silniční daně. Dále Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni dne 9. 8. 2011 vyrozuměl o přiznání úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu v celkové výši 41 186,28 Kč. [6] Žalobkyně doručila dne 20. 11. 2015 správci daně žádost o přiznání úroku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní ve spojení s § 264 odst. 10 daňového řádu, protože Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni „nezákonně nevrátil“ přeplatek, o který žádala dne 25. 5. 2010. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně žádost žalobkyně zamítl, přičemž ji v odůvodnění označoval jako „žádost o přiznání úroků podle ust. § 254 daňového řádu“. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 2. 2019, č. j. 7282/19/510041453712277, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že lhůta pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně již uplynula. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 9 Af 15/2019–34, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že správce daně i žalovaný rozhodovali o úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu, ačkoliv žalobkyně požadovala úrok podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku č. j. 9 Af 15/2019 – 34 Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 Afs 135/2022 – 28, ve kterém pouze korigoval závěry městského soudu tak, že správce daně se v prvostupňovém rozhodnutí jen chybně vyjádřil, nicméně je zřejmé, že „neviděl prostor pro přiznávání jakýchkoli dalších úroků za období od podání žádosti o vrácení přeplatku ze dne 25. 5. 2010 do data skutečného vrácení přeplatku“, a byl to teprve žalovaný, kdo rozhodoval o zcela jiném předmětu řízení, neboť se vůbec nezabýval nárokem žalobkyně na úrok z vratitelného přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Žalovaný následně v novém (nyní přezkoumávaném) rozhodnutí změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal úrok podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní (správně § 64 odst. 6 zákona o správě daní – pozn. NSS) a úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu (viz odstavec [2] tohoto rozsudku). [7] Městský soud nepřisvědčil žalobní námitce, že žalobkyni nebyl přiznán úrok podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. S odkazem na závazný právní názor vyslovený v prvním rozsudku NSS uvedl, že i přes formulační pochybení žalovaného je z jeho rozhodnutí zřejmé, že rozhodoval o úroku z pozdě vráceného přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní, tedy o předmětu řízení vymezeném v žádosti ze dne 20. 11. 2015, jak mu uložily správní soudy (v rozsudcích č. j. 9 Af 15/2019–34 a č. j. 7 Afs 135/2022–28 – pozn. NSS). Skutečnost, že žalovaný s ohledem na změnu právní úpravy žalobkyni přiznal od 1. 1. 2011 úrok podle § 254 daňového řádu nebyla dle městského soudu se závazným právním názorem správních soudů v rozporu. [8] Dále městský soud uvedl, že předmětem řízení v projednávané věci byla pouze rozhodnutí daňových orgánu o žádosti žalobkyně ze dne 20. 11. 2015, a proto se nemohl zabývat námitkami směřujícími proti vyrozuměním ze dne 9. 8. 2011 týkajícím se přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu. Městský soud se tedy zabýval toliko otázkou, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobkyni přiznal úrok z pozdě vráceného přeplatku pouze z té částky, z níž jí nebyl v roce 2011 poskytnut úrok z neoprávněného jednání správce daně. V této souvislosti však žalobkyně namítala pouze to, že vyrozumění ze dne 9. 8. 2011 jsou svou povahou rozhodnutími, a musela být proto žalobkyni řádně doručena, což se nestalo. [9] Z doručenek založených ve správním spisu městský soud ověřil, že žalobkyně si všech 16 vyrozumění ze dne 9. 8. 2011 vyzvedla osobně dne 15. 8. 2011, a tato vyrozumění se tak prokazatelně dostala do její sféry. Městský soud současně přisvědčil žalovanému, že vyrozumění o přiznání úroku podle § 254 daňového řádu představují pouze faktický úkon správce daně, a případná pochybení při jejich doručování proto nemohou mít vliv na přiznání úroku. [10] Důvodnou pak městský soud neshledal ani žalobní námitku, že žalovaný porušil § 115 odst. 2 daňového řádu, jestliže v odvolacím řízení provedl dokazování vyrozuměními ze dne 9. 8. 2011, aniž by žalobkyni seznámil se zjištěnými skutečnostmi. Podle městského soudu z uvedených vyrozumění vycházel již správce daně. Žalovaný pak v odvolacím řízení neprováděl žádné nové důkazy, ale vycházel pouze z obsahu správního spisu. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí označil vyrozumění ze dne 9. 8. 2011 za písemnosti, které nemají povahu rozhodnutí, pouze tím reagoval na odvolací námitky žalobkyně a neprováděl dokazování. Závěr žalovaného o povaze vyrozumění ze dne 9. 8. 2011 navíc dle městského soudu nebyl v rozporu s prvostupňovým rozhodnutím správce daně, který se sice k povaze těchto vyrozumění podrobně nevyjadřoval, ale označoval je jako „Přiznání nároku na úrok“, nikoliv jako rozhodnutí. Podle městského soudu tedy žalovaný nemusel postupovat podle § 115 odst. 2 daňového řádu, jelikož neproved