21 Afs 203/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Afs 203/2025- 38 - text  21 Afs 203/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci navrhovatelky: Lidl Česká republika s.r.o., se sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Luďkem Vránou, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti odpůrci: městys Zápy, se sídlem Zápy 7, Zápy, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2025, č. j. 37 A 47/202548, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2025, č. j. 37 A 47/202548, se zrušuje. II. Opatření obecné povahy vydané Zastupitelstvem městyse Zápy dne 1. 7. 2024, kterým byl stanoven místní koeficient daně z nemovitých věcí pro vymezené nemovité věci, se zrušuje ke dni právní moci tohoto rozsudku. III. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení o návrhu a o kasační stížnosti v celkové výši 34 539 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Luďka Vrány, advokáta. Odůvodnění: [1] Zastupitelstvo odpůrce vydalo dne 1. 7. 2024 opatření obecné povahy (dále jen „opatření“), kterým stanovilo místní koeficient k dani z nemovitých věcí pro vymezené nemovitosti podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“). Místní koeficient byl opatřením stanoven ve výši 5,0. [2] Navrhovatelka, jenž je vlastníkem části dotčených nemovitostí, podala u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) návrh na zrušení opatření, který krajský soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2025, č. j. 37 A 47/202548, zamítl. [3] Krajský soud uvedl, že navrhovatelka byla při pořizování napadeného opatření pasivní. Odpůrce dle krajského soudu řádně zveřejnil návrh opatření na úřední desce společně s výzvou k uplatnění námitek a připomínek podle § 172 odst. 1 správního řádu. Navrhovatelka proti tomuto návrhu nebrojila a zároveň neuvedla žádné důvody, které by jí v podání námitek bránily. Krajský soud rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které by se dříve neuplatněnou námitkou nepřiměřenosti do zásahu práv navrhovatelky mohl zabývat, pouze pokud by byl tento zásah zcela zjevný a dosahující intenzity blížící se vyvlastnění. K takto intenzivnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelky však dle krajského soudu nedošlo. Námitkou nepřiměřenosti zásahu do práv navrhovatelky se proto krajský soud nezabýval. Ze stejného důvodu se pak krajský soud nezabýval ani námitkou nekonzistentnosti a diskriminační povahy opatření. [4] Námitku nepřezkoumatelnosti opatření krajský soud shledal nedůvodnou. Uvedl, že určení konkrétní výše koeficientu (v rámci zákonného rozmezí) je na úvaze obce a ta nemusí zvolenou výši odůvodnit, nese za ni však politickou odpovědnost. Odpůrce dle krajského soudu také jasně stanovil kritérium pro zařazení jednotlivých nemovitostí do vyšší daňové zátěže. Rozhodným kritériem bylo, že se vymezené nemovitosti nachází v průmyslové oblasti obce, která je významně zatížena osobní a kamionovou dopravou, neboť se zde nachází logistické centrum navrhovatelky, nákupní centra, výrobní a průmyslové závody a další podnikatelské areály. Takto zvýšená dopravní zátěž má negativní vliv na infrastrukturu a životní prostředí. Toto odůvodnění krajský soud považoval za logické a dostatečné, jelikož v průmyslové zóně zpravidla dochází k provozování činností, které mají na infrastrukturu a životní prostředí významný vliv. [5] Krajský soud dále dospěl k závěru, že odpůrce byl oprávněn již v roce 2024 vydat opatření stanovující místní koeficient podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí, přestože zmocňující ustanovení nabylo účinnosti až ke dni 1. 1. 2025, neboť opatření samo nebylo do tohoto data aplikovatelné ani vymahatelné a do práv adresátů nezasahovalo. Vzhledem k tomu, že daň z nemovitých věcí se vždy stanovuje podle stavu k 1. 1. zdaňovacího období, mohlo opatření nabýt právních účinků až od roku 2025, kdy nabylo účinnosti i zákonné zmocnění k jeho vydání. Námitka, že opatření bylo vydáno bez zákonné opory v rozporu s § 171 správního řádu, proto dle krajského soudu nebyla důvodná. [6] K námitce navrhovatelky, že opatření bylo vydáno, resp. zveřejněno formou opatření obecné povahy, nikoliv veřejnou vyhláškou podle § 173 odst. 1 správního řádu, krajský soud uvedl, že oznámení veřejnou vyhláškou je jeden ze způsobů doručování, který spočívá toliko ve vyvěšení písemnosti na úřední desce správního úřadu po zákonem stanovenou dobu a zveřejnění způsobem umožňující dálkový přístup. Veřejná vyhláška tedy není jednou z forem správních aktů, jak se dle krajského soudu nejspíš navrhovatelka mylně domnívala, nýbrž způsobem oznámení. Nezáleží na tom, jakou má oznamovaná písemnost „formu“, tj. zda se jedná o opatření nebo například rozhodnutí. Oznamovaná písemnost dle krajského soudu nemusí obsahovat ani informaci, že se „oznamuje veřejnou vyhláškou“. Samotné vyvěšení písemnosti na úřední desce po stanovenou dobu je veřejnou vyhláškou. Podle krajského soudu odpůrce opatření řádně vyvěsil na úřední desce a vyznačil datum vyvěšení 1. 7. 2024. Navrhovatelka tuto skutečnost navíc nerozporovala, když sama tvrdila, že odpůrce opatření zveřejnil (byť „formou opatření obecné povahy“). [7] Tvrzení, že odpůrce opatření nezveřejnil v sekci „vyhlášky, směrnice, opatření“ na svých webových stránkách navrhovatelka dle krajského soudu uplatnila až po koncentraci návrhových bodů. Navíc zákon toliko stanoví, že písemnost musí být vyvěšena na úřední desce a zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup. Navrhovatelka pak (včasným návrhovým bodem) netvrdila, že by opatření nebylo způsobem umožňující dálkový přístup vůbec zveřejněno nebo že bylo zveřejněno v „těžko předvídatelných sekcích internetových stránek, ve změti odkazů či jinými těžko předvídatelnými způsoby“. [8] Proti rozsudku krajského soudu podává navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jelikož krajský soud neodůvodnil, proč intenzita zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nedosahuje takové míry, aby bylo nutné se zabývat jejími námitkami i přes její pasivitu v procesu přijímání opatření. [10] Stěžovatelka má za to, že opatření trpí natolik závažnými vadami, že její pasivita při jeho přijímání je irelevantní. Pasivita stěžovatelky byla navíc způsobena netransparentním a nepředvídatelným postupem odpůrce, který opatření zveřejnil „formou opatření obecné povahy“ a nikoliv veřejnou vyhláškou, v důsledku čehož jej ani nezveřejnil na svých webových stránkách v sekci „Vyhlášky, směrnice, opatření“. Nezveřejnění dokumentu v části webu, ve které jsou takové dokumenty obvykle uveřejňovány, je podle stěžovatelky v rozporu s § 25 odst. 2 správního řádu. Krajský soud tedy dle stěžovatelky pochybil, pokud tento postup odpůrce aproboval. [11] Krajský soud dle stěžovatelky rovněž pochybil, pokud se nezabýval proporcionalitou opatření pouze z důvodu její pasivity v procesu jeho pořizování. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, podle stěžovatelky vyplývá, že podmínkou zákonnosti opatření je, že omezení vlastnických práv musí být činěno jen v nezbytně nutné míře, nejšetrnějším způsobem, nediskriminačně a bez libovůle. Pokud tato kritéria nebyla splněna, mohl dle stěžovatelky krajský soud zrušit opatření bez ohledu na to, zda uplatnila námitky proti návrhu opatření. [12] Stěžovatelka má také za to, že zásah opatření do jejích práv byl velmi intenzivní. Došlo k několikanásobnému zvýšení daňové zátěže na jejích nemovitostech. Nepřiměřenost tohoto zásahu tedy byla dle stěžovatelky zjevná a principiálně se blíží vyvlastnění, jelikož vysoká daňová zátěž ji může v konečném důsledku přimět k nucenému prodeji minimálně části dotčených nemovitostí. Odpůrce měl dle stěžovatelky provést test proporcionality v odůvodnění opatření, a pokud tak neučinil, jedná se o zásadní pochybění, které činí opatření „nezákonným, resp. nepřezkoumatelným“. Pokud pak krajský soud tento postup odpůrce aproboval, je dle stěžovatelky jeho rozsudek rovněž „nezákonný a nepřezkoumatelný“. [13] Další pochybení krajského soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že se nezabýval diskriminační povahou napadeného opatření. Podle stěžovatelky jde o tak závažnou vadu, že ji měl krajský soud posoudit i bez ohledu na její pasivitu v procesu přijímání opatření obecné povahy. Stěžovatelka má za to, že opatření je zjevně diskriminační a vnitřně nekonzistentní, jelikož zatěžuje její nemovitosti „maximálním možným koeficientem“, zatímco jiné podnikatelské subjekty se srovnatelným nebo větším dopadem na životní prostředí a infrastrukturu vůbec nepostihuje, ani