21 As 188/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 188/2025- 37 - text  21 As 188/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. J. B., zastoupený Mgr. Ing. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti žalovanému: Obvodní soud pro Prahu 3, se sídlem Jagellonská 1734/5, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 15 A 43/2025  52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 22. 11. 2024 k žalovanému žádost o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Konkrétně požadoval poskytnutí třech rozhodnutí žalovaného o návrhu blíže specifikovaného povinného na zastavení exekuce a třech rozhodnutí Městského soudu v Praze o opravných prostředcích proti těmto rozhodnutím žalovaného. V oznámení ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 53 Si 286/2024 (dále jen „oznámení“), žalovaný s odkazem na § 17 odst. 1 InfZ, vyzval žalobce, aby s ohledem na § 8a InfZ do 60 dnů od doručení oznámení uhradil na účet žalovaného 1 000 Kč jako náklady za nezbytnou anonymizaci požadovaných rozhodnutí. Výši této částky žalovaný odůvodnil tím, že celkový rozsah požadovaných rozhodnutí činí 155 normostran textu, přičemž z úřední činnosti je mu známo, že anonymizace jedné normostrany zabere minimálně 2 minuty času. Celkově tedy anonymizace zabere minimálně 5 hodin, což představuje mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací a podle § 5 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 7. 2011, č. j. 286/2011OTOST, kterou se stanoví sazebník úhrad za poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Instrukce“), činí náklad na hodinu takového vytvoření informace částku 200 Kč. [2] Žalobce podal proti oznámení stížnost, kterou Ministerstvo spravedlnosti (dále také jen „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 9. 12. 2024, č. j. MSP819/2024OSVOSV/2 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“), zamítlo a výši úhrady potvrdilo. Následně žalovaný rozhodnutím ve formě přípisu ze dne 18. 2. 2025, č. j. 53 Si 286/2024  20 (dále jen „rozhodnutí o odložení žádosti“ či „rozhodnutí žalovaného“), žalobcovu žádost podle § 17 odst. 5 InfZ odložil, neboť žalobce ve lhůtě stanovené v původním oznámení nezaplatil požadovanou úhradu. [3] Proti rozhodnutí žalovaného o odložení žádosti podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 15 A 43/2025  52 (dále jen „napadený rozsudek“). [4] Městský soud na základě vlastního uvážení při jednání provedl důkaz Instrukcí, kterou si opatřil na internetových stránkách ministerstva, a to za účelem prokázání její existence. Při rozhodování o žalobě dále vycházel z obsahu správního spisu, jímž se, jak městský soud uvedl, důkaz v řízení před správními soudy neprovádí. Takto opatřená skutková zjištění soudu postačovala k posouzení žaloby, a proto žalobcem navržené důkazy pro nadbytečnost zamítl. [5] V rámci samotného právního hodnocení městský soud nejprve shledal nedůvodnou námitku ohledně protiústavnosti samotného institutu úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé poskytování informací. Vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, která tuto právní úpravu neshledala protiústavní. Podle městského soudu je institut úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé poskytování informací legitimním nástrojem souladným s ústavním pořádkem (podobně jako např. správní poplatky). V každém konkrétním případě však musí být naplněny zákonné podmínky pro stanovení úhrady a tato nesmí být nepřiměřeně vysoká, aby nedocházelo k popření podstaty a smyslu práva na informace a s ní související kontroly státní (včetně soudní) moci ze strany veřejnosti. K takovému excesu však dle městského soudu v posuzovaném případě nedošlo. [6] Dále se městský soud zabýval žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o odložení žádosti. Vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které může být o odložení žádosti rozhodnuto i neformálně, např. prostřednictvím sdělení a s pouhým stručným odůvodněním. Tyto požadavky žalovaný v dané věci splnil, neboť žalobci v přípisu (rozhodnutí) o odložení žádosti sdělil, proč měl za naplněné podmínky pro odložení žádosti podle § 17 odst. 5 InfZ; odkázal přitom na žalobci doručené (a tudíž mu známé) původní oznámení, v němž podrobněji, a s odkazem na Instrukci, zdůvodnil, proč poskytnutí informace podmínil zaplacením úhrady ve stanovené výši. Judikatura v těchto případech zohledňuje jisté řetězení správních aktů, ze kterých musí být v jejich souhrnu zřejmé, jak povinný subjekt dospěl k závěru o výši požadované úhrady a případně k následnému odložení žádosti o informace. I to bylo nyní splněno. [7] K samotné zákonnosti požadavku na úhradu předmětné částky městský soud upozornil, že anonymizace rozhodnutí v exekučních věcech (právě taková rozhodnutí byla předmětem žalobcovy žádosti o informace) se neděje automaticky, neboť tato povinnost se na tento typ rozhodnutí podle vyhlášky č. 403/2022 Sb., o zveřejňování soudních rozhodnutí, nevztahuje. Anonymizace těchto rozhodnutí se tak v zásadě děje pouze v rámci vyřizování žádostí o informace (anonymizaci daných rozhodnutí by žalovaný jinak ke své činnosti nepotřeboval a neprováděl by ji). Při provádění anonymizace je vždy nutno pečlivě projít celé rozhodnutí, a to bez ohledu na pravděpodobnost výskytu dotčených údajů a jejich celkový počet. Žalovaný proto nepochybil, pokud v tomto kontextu povahu požadovaných rozhodnutí nehodnotil a vycházel z celkového počtu stran předmětných rozhodnutí. Stejně jako žalovaný dospěl městský soud k závěru, že v případě exekučních rozhodnutí o celkovém rozsahu 155 normostran a tomu přiřazené minimální časové dotaci 5 hodin potřebné na jejich anonymizaci se jednalo o (mimořádně rozsáhlé) vyhledávání informací ve smyslu § 17 odst. 1 InfZ přesahující rámec běžné činnosti žalovaného (a rámec běžných žádostí o poskytnutí soudních rozhodnutí). Podle městského soudu se ze strany žalovaného jednalo o přípustný kvalifikovaný odhad, který byl v souladu s InfZ. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navíc uspokojivě obhájil, proč anonymizér (software určený pro automatizovanou anonymizaci soudních dokumentů – pozn. NSS), kterým je vybaven, nebylo vhodné použít a bylo by nutné, aby anonymizaci provedl jeho zaměstnanec v době, jejíž délka byla výše specifikována. Ze žádného právního předpisu ani jiných okolností přitom nevyplývá povinnost žalovaného být vybaven technikou určenou k vyhledávání a znečitelnění údajů, které nelze podle InfZ žadateli poskytovat. Pokud jí tedy žalovaný nedisponuje, nelze v tom spatřovat nezákonnost jeho postupu, resp. napadeného rozhodnutí. Ke stručné poznámce žalobce, že obdobné žádosti jiné povinné subjekty v obdobném postavení, jako je žalovaný, vyřídily bez vyžadování finanční úhrady, městský soud podotkl, že žalobce žádné takové případy nedoložil. Zároveň je požadování úhrady v každém jednotlivém případě možností povinných subjektů, nikoli jejich povinností. Rovněž určení požadované částky podle příslušného sazebníku je postup, který přímo předvídá InfZ. Proto pokud žalovaný postupoval v souladu s tímto sazebníkem, jednal v souladu se zákonem. II. Obsah kasační stížnosti [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Tu opřel o kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud dle jeho názoru věc nesprávně právně posoudil a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, resp. se městský soud dopustil vady řízení s vlivem na nezákonnost napadeného rozsudku. Dle stěžovatele totiž městský soud mj. porušil jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. [9] V úvodu kasační stížnosti stěžovatel upozornil na „všeobecné premisy“, ze kterých by měl Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházet. Konkrétně zmínil, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; jednotlivec je nadán primátem před státem, státní moc se nesmí dopouštět libovůle, která by se mohla projevovat i ve zřetelně neomezeném a nijak efektivně nekontrolovatelném rozhodování orgánu veřejné moci o právech jednotlivce, která jsou navíc dle Ústavy pod ochranou soudní moci. Právo občana na spravedlivý proces ve své podstatě obsahuje mj. podmínku odůvodnění soudních rozhodnutí a právo na kontradiktornost soudního procesu. [10] Dále stěžovatel namítl, že městský soud svým procesním postupem porušil jeho právo na spravedlivý pro