22 Afs 258/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Afs 258/2025- 73 - text  22 Afs 258/2025-78 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: CITY POINT CZ s. r. o., se sídlem Skořepka 1058/8, Praha 1, zastoupená Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem Skořepka 1058/8, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2023, čj. 28203/23/5300-22444-713021, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2025, čj. 14 Af 29/2023-192, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se nyní projednávanou věcí zabývá již podruhé. Svým prvním rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Prvním rozsudkem městský soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] Žalobkyně se společností Texaco, s. r. o. [od 23. 8. 2013 PRISTA OIL CZECH, s. r. o. (dále „společnost Texaco“)] uzavřela 31. 10. 2006 smlouvu o poskytování ochranné známky [TEXACO motorové oleje (dále „značka TEXACO“)] za účelem označení provozovny (dále „smlouva o poskytování ochranné známky“). Touto ochrannou známkou je označena čerpací stanice na adrese Plzeňská 378/28, Mariánské Lázně (dále „čerpací stanice), kterou žalobkyně vlastní a na základě nájemní smlouvy z 12. 11. 2009 (dále „nájemní smlouva“) pronajímá společnosti Polygon Tech, s. r. o. (dále „nájemce“). Na propagaci tohoto označení žalobkyně 25. 12. 2010 uzavřela smlouvu o pronájmu reklamní plochy na umístění reklamy se společností BUBASTAV, s. r. o. (dále „společnost BUBASTAV“ a „smlouva o reklamě“), jejímž předmětem bylo (je) umístění reklamy žalobkyně na vozidla této společnosti. [3] Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále „správce daně“) dodatečnými platebními výměry z 21. 12. 2021 žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období měsíce srpna 2017 až prosince 2019, vyjma srpna 2018, v celkové výši 570 360 Kč a stanovil povinnost uhradit penále v celkové výši 114 072 Kč. Odvolání žalobkyně v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl a potvrdil prvostupňová rozhodnutí. I.A První rozsudek městského soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k městskému soudu, který svým rozsudkem z 27. 3. 2024, čj. 14 Af 29/2023-57 (dále „první rozsudek městského soudu“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobní námitku nezákonného zahájení daňové kontroly shledal nedůvodnou. Na rozdíl od daňových orgánů však dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že reklama, kterou si objednala a přijala, souvisí s její ekonomickou činností. Nesprávným městský soud shledal rovněž závěr daňových orgánů, podle nichž žalobkyně neunesla své důkazní břemeno stran rozsahu přijatého reklamního plnění, ale zároveň odmítly provést výslech navržených svědků k prokázání této skutečnosti. [5] Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem z 30. 5. 2025, čj. 8 Afs 113/2024-60 (dále „zrušující rozsudek NSS“), zrušil první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve shodě s daňovými orgány dospěl k závěru, že žalobkyně v daňovém řízení neunesla své důkazní břemeno týkající se přímé a bezprostřední souvislosti mezi reklamním plněním přijatým na vstupu a její ekonomickou činností, tj. pronájmem čerpací stanice, na výstupu. Jelikož žalobkyně nesplnila podmínky § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“), není oprávněna k odpočtu DPH u přijatého reklamního plnění. Zbylými kasačními námitkami žalovaného, které se týkaly výslechů navržených svědků k prokázání rozsahu reklamního plnění a možnosti uznat reklamní plnění alespoň v částečném rozsahu, v němž bylo prokázáno, se Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nezabýval. I.B Nové posouzení věci městským soudem [6] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. [7] Předně uvedl, že je vázán těmi svými závěry vyslovenými v prvním rozsudku, jimiž se Nejvyšší správní soud nezabýval ve svém zrušujícím rozsudku. Z toho důvodu setrval jak na nedůvodnosti žalobní námitky nezákonného zahájení daňové kontroly, tak i na závěru, že daňové orgány nemohly odmítnout provést žalobkyní navržené důkazní prostředky a současně jí vytýkat neunesení důkazního břemene co do prokázání rozsahu reklamních plnění. Jelikož však byl městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, že žalobkyně nesplnila podmínky nároku na odpočet DPH u přijatého reklamního plnění, nezáleží na tom, že daňové orgány pochybily ve svém úsudku ohledně důkazních návrhů (svědků), které žalobkyně navrhovala k prokázání rozsahu přijatých reklamních plnění. [8] Městský soud v dalším řízení po zrušujícím rozsudku NSS rozhodoval o žalobě za stejných procesních podmínek jako v době, kdy se jí zabýval poprvé. Přihlížel tak pouze k nově „obživlému“ žalobou napadenému rozhodnutí. Naopak, vzhledem k jeho neúčinnosti podle § 124a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nemohl zohlednit nové rozhodnutí žalovaného z 19. 12. 2024, čj. 38566/24/5300-22444-713021 (dále „nové rozhodnutí žalovaného“), ani řízení předcházející jeho vydání. V dalším řízení proto městský soud nemohl provést k důkazu nové rozhodnutí žalovaného ani obsah spisu vedeného daňovými orgány v řízení po původním rozsudku městského soudu. [9] Pro rozsah přípustného doplnění dokazování je dle městského soudu podstatné, že správní soud při přezkumu rozhodnutí daňových orgánů posuzuje zákonnost jejich závěru o tom, že daňový subjekt v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno. Neunesení důkazního břemene ve správním (daňovém) řízení podle městského soudu nelze dohánět předkládáním nových důkazů v soudním řízení. Žádný z důkazních návrhů, které žalobkyně uplatnila v průběhu soudního řízení, a to ať již vycházejících z výsledků dokazování v daňovém řízení, které proběhlo po vydání prvního rozsudku městského soudu či úplně nových důkazních návrhů, nemůže zvrátit skutkové pilíře, na nichž založil žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, respektive Nejvyšší správní soud svůj zrušující rozsudek. Výpověď svědka pana D. Š. učiněnou po prvním rozsudku městského soudu, resp. jeho opětovný výslech městský soud odmítl s tím, že žalobkyně v původním daňovém řízení jeho výslech sice navrhovala, avšak výhradně k prokázání rozsahu reklamního plnění, nikoli k prokázání ekonomické souvislosti mezi přijatým reklamním plněním a ekonomickou činností žalobkyně. Městský soud odmítl rovněž provedení ostatních navržených důkazních prostředků, jejichž provedení žalobkyně navrhovala k prokázání skutečností (především plánovaného prodeje čerpací stanice), jež dostatečně konkrétně netvrdila v původním daňovém řízení a začala jimi argumentovat až v návaznosti na zrušující rozsudek NSS. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [10] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále „Soudní dvůr“) několik stěžovatelkou formulovaných předběžných otázek stran výkladu přímé a bezprostřední souvislosti mezi plněním přijatým na vstupu a ekonomickou činností na výstupu. Eventuálně navrhla, aby Nejvyšší správní soud nyní napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [11] Stěžovatelka předně uvedla, že si je vědoma omezení přípustnosti své kasační stížnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nebrojí však proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, nýbrž namítá, že se městský soud tímto závazným právním názorem neřídil, resp. jej nesprávně, příliš restriktivně vyložil a aplikoval. A to zejména v otázce účinků § 124a daňového řádu a ohledně mantinelů doplňování dokazování po zrušujícím rozsudku NSS. Městský soud též přijal a aplikoval výklad unijního práva, který přesahuje meze závazného právního názoru. [12] Dále namítla, že: - v původním daňovém řízení prokázala svoji smluvní povinnost propagovat značku TEXACO, přičemž existence jiného znění smlouvy o propagaci, neobsahující tuto povinnost, jí nebyla známa; - ze zrušujícího rozsudku NSS neplyne nemožnost městského soudu doplnit v dalším řízení dokazování k původnímu skutkovému stavu, přičemž tomu nemůže bránit ani to, že stěžovatelka v původním řízení neuváděla, k čemu konkrétně mají navržení svědci vypovídat; - odmítnutí výslechu pana D. Š., zástupce nájemce, který stěžovatelka navrhovala již v původním daňovém řízení, představuje vadu řízení s vlivem na zákonnost; - městský soud v návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu postupoval v rozporu s unijním právem a porušil princip daňové neutrality vlastní systému DPH – dle stěžovate