4 Afs 214/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Afs 214/2025- 42 - text 4 Afs 214/2025-46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatelky: TEXTONNIA CZECH, spol. s r.o., IČ 64256481, se sídlem Kostelecká 416, Hronov, zast. JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem, se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti odpůrci: město Hronov, se sídlem náměstí Československé armády 5, Hronov, zast. Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, se sídlem Teplého 2786, Pardubice, o návrhu na vyslovení nicotnosti, případně zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 26. 6. 2024, č. 1/2024, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2025, č. j. 31 A 31/2025-65, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2025, č. j. 31 A 31/2025-65, se zrušuje. II. Opatření obecné povahy města Hronov ze dne ze dne 26. 6. 2024, č. 1/2024, se zrušuje dnem právní moci tohoto rozsudku. III. V řízeních o kasační stížnosti a o návrhu na zrušení opatření obecné povahy města Hronov ze dne 26. 6. 2024, č. 1/2024, je odpůrce povinen zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 22.269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Navrhovatelka se v řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „s. ř. s.“), domáhala vyslovení nicotnosti, případně zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 26. 6. 2024, č. 1/2024, vydaného usnesením zastupitelstva odpůrce č. 3/2024 (dále jen „OOP“ nebo „napadené opatření obecné povahy“), jímž byl podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“), ve spojení s § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), stanoven místní koeficient ve výši 5,0 pro výpočet daně z nemovitých věcí z vymezených nemovitostí (pozemků a zdanitelných staveb) v katastrálním území Hronov a Zbečník, které byly všechny ve vlastnictví navrhovatelky. [2] Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 31 A 31/2025-65, návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy (dále jen „návrh“) zamítl, neboť se neztotožnil s námitkami navrhovatelky o překročení pravomoci odpůrce vydat OOP a o jeho nepřezkoumatelnosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost. V ní namítla, že napadené opatření obecné povahy zjevně postrádá prvek obecnosti ohledně jeho adresátů, neboť na jeho základě měly být v určených katastrálních územích jen její nemovitosti zatíženy nejvyšším možným místním koeficientem, což v konečném důsledku nutně vedlo k vyměření vyšší daňové povinnosti. Za tohoto stavu věci nic nebránilo odpůrci, aby s využitím § 174 odst. 1 ve spojení s § 4 správního řádu kromě doručení veřejnou vyhláškou ještě přímo oslovil stěžovatelku a upozornil ji na návrh OOP, což by bylo v souladu se zásadou dobré správy. Takto však odpůrce nepostupoval a spoléhal na to, že lhůta k podání námitek marně uplyne, poněvadž stěžovatelka nemá důvod opakovaně a v krátkých intervalech ověřovat, zda si odpůrce právě její nemovité věci nevybral pro zvýšení místního koeficientu. Navíc i kdyby se o návrhu OOP dozvěděla, nemohla by proti němu účinně vznášet námitky kvůli neúčinnosti příslušné právní úpravy. Z těchto důvodů nemůže obstát závěr krajského soudu, že s ohledem na pasivitu stěžovatelky v procesu přijímání napadeného opatření obecné povahy se jeví jako dostačují, že odpůrce jeho přijetí odůvodnil alespoň stručným shrnutím esenciálních důvodů zvoleného postupu. I kdyby však stěžovatelka připustila, že musí nést následky své pasivity z doby před vydáním OOP, nemůže souhlasit s tím, že esenciální kritéria zmíněná krajským soudem v odstavci 41 odůvodnění napadeného rozsudku jsou dostatečná. Napadené opatření obecné povahy totiž zcela postrádá kritéria, která by odůvodňovala stanovení místního koeficientu na jeho horní hranici právě a jen u stěžovatelky, aniž by odpůrce uvedl cokoliv ohledně externalit souvisejících s jejími pozemky. Přitom postupoval svévolně, což vyplývá i ze skutečnosti, že do OOP zahrnul pozemek č. 403/5 v katastrálním území Hronov, který mu stěžovatelka pronajímá za účelem provozu předškolního zařízení. Ve vztahu k tomuto pozemku je tak bez dalšího zřejmé, že nedošlo k splnění ani jednoho z esenciálních kritérií pro vydání napadeného opatření obecné povahy. S ohledem na tyto skutečnosti je nutné považovat OOP za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. [4] Dále stěžovatelka namítla, že nemůže obstát argument krajského soudu, podle něhož odpůrce nepostupoval nezákonně, když vydal OOP na základě platné, avšak dosud neúčinné právní úpravy. Je-li totiž neúčinný právní předpis, který obsahuje zmocnění k vydání opatření obecné povahy, nemůže mít z povahy věci účinky ani opatření obecné povahy vydané na základě neúčinného zmocnění. Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že návrh OOP byl bez účinků, nemohla ani nemusela s ke němu vyjadřovat, a proto jí nelze přičítat k tíži neuplatnění námitek. V neposlední řadě správce daně neměl k OOP přihlížet a podle něj jí vyměřit daň z nemovitých věcí. Nelze se také ztotožnit s úvahou krajského soudu, že jakkoli bylo OOP formálně účinné již v průběhu roku 2004, kdy zákonné zmocnění pro jeho vydání ještě nebylo účinné, v důsledku zvláštních pravidel daně z nemovitých věcí nebylo způsobilé vyvolat jakékoliv právní následky a mělo odloženou aplikovatelnost ke dni 1. 1. 2025. Z povahy věci je totiž zřejmé, že odložit aplikovatelnost lze jen u účinného právního předpisu a neúčinný právní předpis bez dalšího nelze aplikovat. Odložení účinnosti úpravy opatření obecné povahy ve vztahu k místnímu koeficientu až na rok 2025 bylo věcí zákonodárce, který věděl, že tím znemožní obcím takto postupovat ve vztahu k jednotlivým nemovitostem již v roce 2025, což vyplývá i z důvodové zprávy k novele zákona o dani z nemovitých věcí, v níž se uvádí, že odložení účinnosti vytvořilo poplatníkům, obcím i správcům daně prostor a čas na potřebnou adaptaci na novou právní úpravu. Na této skutečnosti nic nemění ani úprava notifikační povinnosti vůči správci daně, která nabyla účinnosti již dne 1. 1. 2024, neboť se nejedná o kompetenční normu. Krajský soud dále nepřihlédl k tomu, že odpůrci nic nebránilo ve stanovení místního koeficientu pro jednotlivé nemovitosti za rok 2025 obecně závaznou vyhláškou a na základě již účinného právního předpisu takto postupovat formou opatření obecné povahy ve vztahu k následujícím zdaňovacím obdobím. Na základě těchto důvodů je zapotřebí považovat OOP za nezákonné. [5] Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu i OOP. [6] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve polemizoval s kasační námitkou o porušení zásady dobré správy spočívajícím v nezaslání návrhu OOP stěžovatelce, kterou navíc považuje za nepřípustnou kvůli jejímu uplatnění poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem. Dále uvedl, že krajský soud posoudil OOP na základě návrhových námitek a konstatoval, že jeho odůvodnění obsahuje seznatelná kritéria pro stanovení místního koeficientu v konkrétní výši, jimiž se následně zabýval. Tato kritéria stěžovatelka ve svém návrhu nesporovala a svými námitkami směřovala pouze k otázce diskriminace. Pokud tedy stěžovatelka kasační námitkou brojí proti údajné absenci kritérií pro zařazení nemovitých věcí do OOP, jedná se opět o nepřípustné novum, neboť nebylo uplatněno v řízení před krajským soudem. Navíc podle konstantní judikatury platí, že pokud navrhovatel nepodal proti návrhu opatření obecné povahy námitky či připomínky, nemůže v soudním řízení účinně namítat neproporcionalitu zvoleného řešení či diskriminační povahu opatření obecné povahy. S ohledem na tyto okolnosti je nutné považovat odůvodnění OOP za zcela dostatečné a odpovídající požadavkům správního řádu. Následně odpůrce s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2025, č. j. 1 Afs 82/2025-33, který byl publikován pod č. 4701/2025 Sb. NSS, uvedl, že smyslem a účelem novelizované právní úpravy bylo umožnit obcím vydat předmětná opatření obecné povahy již v roce 2024, neboť jen tak mohlo dojít ke stanovení místních koeficientů pro vymezené nemovité věci pro zdaňovací období roku 2025. Opačný závěr by znamenal, že zákonodárce chtěl záměrně zkrátit obce na dani z nemovitých věcí v řádech stovek miliónu korun, což evidentně neodpovídalo jeho úmyslu. Odpůrce tedy vydal OOP s odloženými právními účinky od roku