4 As 162/2025 – Nejvyšší správní soud

4 As 162/2025- 28 - text 4 As 162/2025-31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Share CAR!, z.s., se sídlem Příbramská 67, Verneřice, zast. Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, se sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2024, č. j. KUJCK 81890/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2025, č. j. 54 A 6/2025-13, takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2025, č. j. 54 A 6/2025-13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Městský úřad Český Krumlov, odbor správní (dále jen „městský úřad“), rozhodnutím ze dne 12. 4. 2024, č. j. MUCK 30035/2024/OS/TF (dále jen „rozhodnutí o přestupku“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 271/2023 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Škoda, registrační značky 3SV 1127 (dále jen „vozidlo“), v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nezjištěný řidič totiž při řízení předmětného vozidla porušil § 4 písm. b) zákona o silničním provozu a § 18 odst. 4 téhož zákona, neboť dne 30. prosince 2023 v 11:12:23 hodin v Českém Krumlově na silnici II. třídy č. 160, v ulici Objížďkové, v úseku orientačně mezi křižovatkou s místní komunikací v ulici Křížová a křižovatkou s místními komunikacemi v ulicích Tavírna a Pod Sv. Duchem, směrem od obce Větřní k Českým Budějovicím, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nejméně o 5 km/h, když v úseku, na kterém je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h, byla uvedenému vozidlu automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích změřena rychlost 58 km/h. Po odečtení maximální možné odchylky měřícího zařízení ± 3 km/h tak byla určena výsledná rychlost vozidla nejméně 55 km/h. Za uvedené jednání městský úřad žalobci rozhodnutím o přestupku uložil podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí o přestupku potvrdil. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) jako opožděnou odmítl. [4] Krajský soud v napadeném usnesení předně konstatoval, že v nyní projednávané věci není možné bez dalšího dokazování hodnotit nastoupení účinků fikce doručení zásilky obsahující napadené rozhodnutí (dále jen „zásilka“), a to s ohledem na žalobcovo tvrzení, podle nějž poučení ve smyslu § 23 odst. 5 správního řádu nebylo při vložení výzvy k vyzvednutí zásilky do poštovní schránky jeho obecné zmocněnkyně zanecháno, a též s přihlédnutím k tomu, že na této výzvě nebylo zaškrtnuto políčko „K této výzvě je připojeno poučení o právních důsledcích souvisejících s obsahem zásilky“. Krajský soud však dovodil, že i přes tyto skutečnosti se lze zabývat otázkou včasnosti podané žaloby, byť se do jisté míry prolíná s nosnou žalobní argumentací o zániku odpovědnosti žalobce za výše popsaný přestupek pro uplynutí promlčecí doby. [5] Krajský soud dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. započala svůj běh okamžikem, kdy se žalobce s napadeným rozhodnutím materiálně seznámil, respektive mohl seznámit. Tento okamžik podle názoru krajského soudu nastal dne 22. 7. 2024, kdy byla zásilka v souladu s dodejkou vložena do domovní schránky žalobcovy obecné zmocněnkyně. Nejpozději tohoto dne se tudíž napadené rozhodnutí dostalo prostřednictvím obecné zmocněnkyně do sféry žalobce, a ten tak mohl seznat jeho úplný obsah. Krajský soud k tomu poukázal na skutečnost, že údaj o vložení zásilky do domovní schránky dne 22. 7. 2024 obsažený na dodejce žalobce nerozporoval, resp. rozporoval nanejvýš implicitně. Krajský soud proto neshledal žádný důvod, pro který by z předmětného údaje nemohl při úvahách o okamžiku materiálního seznámení se s napadeným rozhodnutím vycházet. V této souvislosti poukázal na to, že není rozhodné, zda se žalobce s obsahem rozhodnutí skutečně seznámil, ale postačí, že měl objektivně možnost seznat jeho úplný obsah. [6] Na základě těchto skutečností krajský soud uzavřel, že žalobce měl možnost se prostřednictvím svého obecného zmocněnce s obsahem zásilky seznámit právě dne 22. 7. 2024 (vhozením zásilky do jeho domovní schránky), posledním dnem pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. tak bylo pondělí dne 23. 9. 2024. Žaloba podaná dne 25. 6. 2025 byla opožděná, a z tohoto důvodu ji krajský soud odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. III. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému usnesení kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhuje jej zrušit. [8] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti předesílá, že v nyní souzené věci je nesporné, že nemohlo dojít k nastoupení účinků fikce doručení zásilky. Rozporuje však závěr krajského soudu, podle kterého mu prostřednictvím jím zvolené zmocněnkyně byla zásilka materiálně doručena. Má totiž za to, že materiální doručení zásilky je v souladu s § 84 odst. 2 správního řádu přípustné pouze tehdy, pokud lze postavit na jisto, že se s ní adresát zásilky prokazatelné seznámil. Nicméně to se v tomto případě nestalo, neboť z ničeho není patrné, že by se se zásilkou seznámila zmocněnkyně stěžovatele nebo dokonce sám stěžovatel. Koneckonců ani krajský soud v napadeném usnesení netvrdí, že by se stěžovatel se zásilkou prokazatelně seznámil. Pouze dovodil, že se stěžovatel s napadeným rozhodnutím mohl seznámit. [9] V tomto ohledu stěžovatel zdůrazňuje, že navzdory údajům uvedeným na dodejce (ohledně jejího vhození do schránky) jeho zmocněnkyně žádnou zásilku obsahující napadené rozhodnutí ve své poštovní schránce neměla, protože by mu ji jinak předala a on by na ni reagoval. Za dostatečný důkaz o materiálním doručení zásilky přitom nepovažuje prohlášení České pošty o jejím vložení do schránky, neboť doručování prokazatelně trpělo vadami, které věrohodnost tohoto prohlášení snižují. Kromě toho nelze vyloučit, že poštovní doručovatel sice zásilku do domovní schránky jeho zmocněnkyně vložil, ale v době, kdy se tato dostavila do místa svého bydliště, se tam zásilka již nenacházela. Dotčená domovní schránka jeho zmocněnkyně se totiž nachází ve vestibulu panelového dobu, kde poštovní doručovatelka mohla zásilku zanechat na jiném vhodném místě. Jednalo se navíc o písemnost doručovanou do vlastních rukou, u níž účinek doručení nemůže nastat prostým vložením do schránky. Z tohoto důvodu podle stěžovatelova mínění zaškrtnutí políčka na dodejce o vložení zásilky do schránky nepostačuje k závěru o jejím materiálním doručení. Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 As 45/2017-34, ze kterého dovozuje, že k materiálnímu doručení může dojít pouze tehdy, bylo-li bezpečně a bez rozumných pochyb zjištěno, že adresát seznal úplný obsah písemnosti, jinými slovy, že se se daná písemnost prokazatelně dostala do jeho rukou. IV. [10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítnout. Souhlasí s napadeným usnesením a dodává, že podle dodejky byl adresát zásilky vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno poučení, přičemž zásilka byla připravena k vyzvednutí ještě téhož dne. Tím, že si ji adresát nevyzvedl, byla zásilka v souladu s § 24 odst. 1 správního řádu považována za doručenou dne 18. 7. 2024. Téhož dne proto napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Podle dodejky pak zásilka byla vložena do poštovní schránky zmocněnkyně stěžovatele dne 22. 7. 2024. V. [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Jedná se totiž o přestupkovou věc, v níž před krajským soudem podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval specializovaný samosoudce. K problematice vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26.